castor

Rozvláčnější děj ve futuristických kulisách v mých očích pokračuje. Trocha té trpělivosti je pořád potřeba, prostě probrat se strukturou několika vrstev reality není jen tak. Mimochodem z práce legendárního sci-fi autora Williama Gibsona čerpaly mnohé významné filmy, s Matrixem v čele. Na můj vkus už bylo až nesmyslně moc času promrháno prázdnými dialogy, takže zatímco tvůrci vsadili a diváci zřejmě ocenili pohled na neutěšenou budoucnost, mě mnohem víc bavila současnost a ukotvení postav v ní. Třeba takové dění u Corbella Picketta doma je poměrně dost fajn.

Předcházela tomu dráždivá pověst, ale tvůrci nesdělili nic nového, a už vůbec ne zajímavého. Nejsem žádný odborník na zákoutí vztahů a sexuality, ale pokud má někdo k někomu emocionální pouto, nevěřím, že ho převáží nějaká moderní módní vlna. A vůbec to, jak se zřejmě stabilní pár „dostane“ k sexuálnímu experimentování, je poměrně dost na vodě. Několik neskutečně povrchních dialogů v duchu „Takže bys chtěl?“ – „A ty bys chtěla?“ má asi v otázce vztahového tápání či rozvolnění nahradit mimika herců k nevyřčenému. To, co přijde, je poměrně jednotvárné, prostě jen sledujeme, s kým dalším on či ona skončí v posteli. Navíc se domnívám, že divákům, kteří volnější formu měli či zažívají, bude výsledek připadat zjednodušující, a to i právě v tom, že ústřední duo o mnohém nedokáže otevřeně mluvit. Zatímco ona se v sexuálních dobrodružstvích najde, u něj se brzy objeví vystřízlivění. Nejenže Vagnerová film jednoznačně táhne, zároveň je prostě zrzkou, ze které se mnoha mužům zvedne tlak, zatímco její (uspávající) filmový partner Řezníček nepůsobí jako někdo, s kým by dvacítky z diskotéky zatoužily po náhodném sexu. Neustálé si předávání natáčejícího mobilního telefonu mě štvalo. Oceňuji otevírání „jiných“ témat (polyamorní vztahy k nim rozhodně patří), upřímnou a komplexní studii jednoho vztahu si nicméně představuju jinak.

Za mě naštěstí mírné zlepšení. Komplikace přibývají, Fisherovic rodina už ví, že je v případu zapletený šerifův úřad. Trocha té trpělivosti je pořád potřeba, prostě probrat se strukturou několika vrstev reality není jen tak. Mimochodem z práce legendárního sci-fi autora Williama Gibsona čerpaly mnohé významné filmy, s Matrixem v čele. Nicméně zatímco tvůrci vsadili a diváci zřejmě ocenili pohled na neutěšenou budoucnost (předlouhé scény a unylé postavy), mě mnohem víc baví současnost a ukotvení postav v ní. Když pak přišel čas na nějakou fyzickou a kontaktní akci, radost se násobila. A mě holt scéna na mostě bavila.

Většinou sypu čtyři, tentokrát budu méně štědrý. Jsem nicméně rád, že jsme zpátky. Víme, že loni se vše odehrálo bez hvězdných hostů i živého televizního či online přenosu: ovšem žádná pandemie, ale mohlo za to „odhalení“, že tehdy sedmaosmdesátičlenná organizace nemá ve svých řadách nikoho černé pleti. Fííha. Nějací se našli, letošní ceremoniál tak proběhl v plném lesku a slávě, nicméně chyběla mi řada oceněných (Kevin Costner, Zendaya, Amanda Seyfried a hlavně zřejmě brzy držitelka tří hereckých Oscarů Cate Blanchett). Počátky Eddieho Murphyho mám docela dost rád, ale určitě by se našel lepší adept na ocenění celoživotní práce. Od Martina McDonagha mě mnohem víc uchvátily předchozí Tři billboardy, od Stevena Spielberga mě za srdce chytly zase jeho některé starší opomenuté projekty. Nesmírně silná herecká kategorie (minisérie nebo TV film): Egerton, Stan, Garfield, Firth a vítězný Peters.

Trošku sešup. Hodně jsme zpomalili, tvůrci předkládají stále méně zajímavé scény. Chválíme futuristický Londýn, ale ve výsledku v něm prostě jen jedna, dvě, tři postavy kráčejí. Není to jen Wilf, děj se najednou plácá v životě několika figur. Trvá myšlenka rodiny, respektive co jsou postavy ochotné riskovat, aby ochránili tu svou? Zatímco dřív se mi zamlouvala uvěřitelnost ústředního sourozeneckého vztahu, nyní se to v současnosti trochu smrskává na to, že Burton jen Flynne za něco seřve… Alespoň se dozvíme, co byl jackpot: cosi méně okázalého než apokalypsa. Všechno se postupně nabalovalo, ale začalo to už v době Flynne. Holt lidstvo to zase několikrát posralo a zřejmě to započalo blackoutem, následovalo pandemií moru, který napadal vnitřní orgány, pak přišla ekologická krize. A výsledkem bylo, že přes 7 miliard lidí zemřelo.

Když úplně pominu příběh, vizuální uchopení a futuristické výjevy, tak hlavně nějaká snaha o zabrnkání si na emocionální strunu zatím vyznívá do prázdna. Celkově značně upovídaný díl s poměrně nezvládnutým tempem, částečně se věnující Wilfovi, který se šťourá ve své minulosti. A není sám, děj se najednou plácá v životě několika postav. Atraktivní vizuál zůstává, ovšem dynamika si šla odpočinout, protože tvůrci měli potřebu vysvětlovat, okecávat a větvit, rozuměj ještě víc se v tom motat. Chválíme sice futuristický Londýn, ale ve výsledku v něm prostě jen jedna, dvě, tři postavy kráčejí. Samotné finále dojem krapet zachraňuje.

Stacy bude v pořádku, ovšem hrozba (mile devadesátkově přepáleného, a to nemyslím zle) šéfa motorkářského gangu Waltripa trvá. Pro mě neznámý (vesměs seriálový, i když byl i u oscarové rozlučky Heathe Ledgera) Ritchie Coster ho vůbec nehrál špatně. Je tu nicméně loučení, které nás má navnadit na druhou sérii. Celkově fajn uchopení „za staré školy“, kdy zápletka není nijak komplikovaná. Žádné akční hody se nekonají, když už ale akce přijde, diváka krapet zamrzí, že třeba takový (Sheridanův) Yellowstone ji měl výrazně intenzivnější a syrovější. Ostatně jak se budovalo napětí skrze motorkářský gang, tak vyústění je minimálně mdlé. Burácející stroje upozorní osazenstvo baru na nebezpečí a jde se střílet. Trochu mi to připomnělo bratry z kasína (právě Yellowstone a finále druhé série), kteří rovněž házeli ramena a pak poměrně snadno vyklidili pole. Dwight si předtím vystřihne monolog o hodnotách, jeden z jeho kumpánů párkrát uhodí na klávesnici a hackerský sukces je na světě. Jak snadné. Tady se měl tvůrčí tým snažit víc. Dočasné vypořádání s Chickiem naopak fajn.

Díky němu a jeho bratru Bobovi k nám nejen v 90. letech mířily skvosty jako Pulp Fiction, Zamilovaný Shakespeare, Vřískot, Dobrý Will Hunting nebo Anglický pacient. Se svou produkční společností Miramax byl na vrcholu. Už tehdy se ale v zákulisí filmového byznysu muselo šuškat o tom, že na vrcholu býval ještě ve zcela odlišných situacích. Jak už to ale tak bývá, k vrcholu patří i pád. Mravenčí práce (nejen) dvou investigativních novinářek z New York Times tehdy podnítila velkou proměnu pohledu na sexuální útlak a stála na počátku hnutí MeToo. A zdaleka nešlo jen o mlčení v otázkách zneužívání v Hollywoodu a filmové produkci, ale o fungování vztahů na pracovištích obecně. Novinářky objíždějí množství žen, získávají si jejich důvěru, bojují s jejich strachem a doufají, že některá i neanonymně promluví. Snažily se „obelstít“ i systém peněžních vyrovnání a závazků mlčenlivosti, na který Weinstein spoléhal. Děje se tak bez tklivých momentů, bulvarizace či umělého dramatizování, s úctou a decentně. Chtělo to ovšem víc poutavosti, protože v průběhu příběhu se prakticky vedle každodenní práce (svědomité profesionálky a až nedůvěryhodně příkladné rodinné zázemí) a vrstvení odmítavých reakcí obětí nikam moc neposuneme... protože výsledek předem známe. Předávání Zlatých glóbů je za rohem (herecká nominace pro Carey Mulligan), takže si můžu odškrtnout další položku, u které jsem nicméně počítal s výraznějším zážitkem.

Všechno, všude, najednou, MOC. Divák se nejprve kochá a těší ho všelijaké postupy, situace a nápady, ovšem každá hra jednou končí. A tady toho bylo opravdu přehršel, takže divák se místy ztrácí, místy sleduje hodinky, místy je mu už všechno docela jedno. Bizarní, ujeté, přestřelené a občas (bohužel) i mučivé. Jednou jsme svědky solidní kung-fu řežby, následuje komorní rodinné drama, jindy si užíváme černohumornou chvilku, aby ji vystřídala bitka s análními kolíky, obřími vibrátory nebo aby odněkud vyskočil vařící mýval. Přitom to celé začne návštěvou postaršího manželského páru finančního úřadu, aby alternativní verze JEHO představila JÍ spoustu paralelních světů, kdy otrávená úřednice Jamie Lee Curtis nakonec nebude tím největším problémem. Michelle Yeoh už v Tygru a drakovi předvedla kromě elegance v soubojích svůj poměrně široký herecký záběr, životní role ovšem přišla až nyní.

Oživlá vyhynulá zvířata, cestování časem, hýbající se tetování i jedna pohřešovaná dáma. Už jsem si v hlavě mnohé srovnal, těší mě, že se zřejmě nedočkáme nějakého hloubavého tlachání o časových osách. Přesto se obávám, že na seriál nebude úplně jednotný pohled. Když úplně pominu příběh, vizuální uchopení či futuristické výjevy, tak hlavně nějaká snaha o zabrnkání si na emocionální strunu zatím vyznívá do prázdna. Už znovu si to ale Flynne na hlavu dát nechce, nicméně ona, její bratr i jeho kamarádi z bývalé vojenské jednotky potřebují znát odpovědi. Znovu tak navštíví Londýn roku 2099, ovšem její futuristická zastávka nabere temný obrat. Flynne má o Londýnu v budoucnosti pochybnosti, důkazem má být její matka, respektive nekrolog v novinách. Hrozby pro rodinu přicházejí z vícero stran. Kdo se jí snaží zabít a proč?