castor

Tak nevím, zda po dni v práci plném nejrůznějších problémů potřebuju sledovat uječené kuchaře, kterým se pořád něco nelíbí, celé je to zaskládané nadávkami, úzkostnými stavy, hádkami. Pracovat v tak otřesné atmosféře, to musí být očistec. Pro mnohé je ale tenhle kuchyňský šum droga a jakási přirozenost. Na druhou stranu je tu další záblesk změny: kuchyně je bez šťávy, tým musí o to víc v náhradním venkovním řešení spolupracovat. Pořád je to našlapané solidní kamerou a střihem, pořád je to nicméně poměrně vyčerpávající sledovat. Ano, v profesionálním provozu se věčně nestíhá, ale že by to byl až takový zoufalý pohled plný situací vyhrocených do extrémů…?

Zatímco v podniku na sebe kolegové překvapivě nekřičí, duo Carmen a Richie zajišťuje občerstvení na dětskou narozeninovou oslavu. Xanax k potlačení úzkosti v ovocném koktejlu pobavil, ale jinak pořád nemám pocit, že jsem si k postavám našel alespoň úzkou cestičku. Sydney se dál pokouší vnést do absolutního chaosu nějaký systém, výrazně starší (a zkušenější) Tina nehodlá mladé pískle poslouchat. Nicméně její „přerod“ je jak z úplně jiného žánru. Jeremy Allen White jede na dřeň s emocemi. Svůdným půvabem jídla je fascinovaný. Kamera nejen jeho nachází v obtěžujících detailech, uspokojení z hotového jídla střídá frustrace i arogance, snáší urážky i sám je rozdává.

Bradavky, sloní výkaly, kokain, močení, další bradavky, živá hudba, zběsilý tanec, hodně bradavek, náhodné úmrtí, hromadné sexuální orgie. Tak vypadá půlhodinový bujarý rozjezd v honosném sídle šéfa filmových studií. Další minuty ukážou škrábání se na vrchol i strmý pád z něj. Jenže teď jsou nahoře a hodlají si to do strhání užít. Damien Chazelle nakukuje za oponu v divokém období Hollywoodu, které výrazně ovlivnil nástup zvukového filmu. Stále poměrně mladý režisér a scénárista se znovu otírá o postavy, které podstupují emoční i fyzické peklo, aby se vydrápaly ke svému snu. Brad Pitt už svého cíle dávno dosáhnul, je superhvězda, která spíš než novými hereckými výzvami proplouvá manželstvími; živelná Margot Robbie je nováčkem v tomhle byznysu, chytne však první příležitost, je sebevědomá i trochu mimo kontakt s realitou; přistěhovalec Diego Calva (pardon, ale herecky mě neoslovil) se chce jakkoliv dostat na natáčení, klidně čmajzne sanitku, aby před západem slunce dovezl na plac kameru. Skáčeme mezi nimi, střídáme žánry podle převládající nálady postav. Sledujeme výpravné natáčení pod širým nebem, chaotickou pásovou výrobu (ve které Robbie zastíní hlavní hvězdu) i náročné (zvukové) natáčení v ateliéru (ve všech případech je to plné střihu, nápadů i fantastické režie). Prostě radost. Jenže to jsme někde za polovinou a stále víc se začíná projevovat, že Chazelle, který se předtím párkrát nalokal, se teď už solidně topí. Prostě sám sebe nedokáže krotit. Obávám se, že moc dobře nespí, protože hlava mu pořád jede, skáčou z něj desítky myšlenek, novátorských prvků a nápadů, ale už je to solidní (nejen) scénáristický bordel. Poslední hodina na mě působila nabubřelým/nekontrolovaným/egomanským stylem „podívejte, co svedu, podívejte, co tam ještě narvu!“. Narval, ale už to nelepilo. Přespříliš tlačí v do sebe zahleděnou exhibici. Jakoby sám sebe přesvědčil, že už je zatraceně velký filmař, dostal balík peněz a dostal až moc volné ruce. V jednotlivostech místy skvostné, jindy ale v mnohém nepřístupné dílo. PS: Po docela dlouhé době jsem viděl někoho odcházet v polovině promítání z kina.

„Čím víc o Michaelovi vím, tím míň ho chápu.“ Malý podnik v Chicagu. Něco mezi bistrem a restaurací. Zákazníci žádní kravaťáci. Žádná franšíza, ale podnik, který vedlo už několik generací. Carmen to nechce zabalit. Po starším bratrovi, bývalém majiteli, který spáchal sebevraždu, převzal finanční výkazy i dost toxický tým spolupracovníků. Každý byl totiž zvyklý dělat posledních pár let jen to své, na okolí se neohlížel, pomocnou ruku nenabídl... pro mnohé je nicméně tenhle chaos v určitém smyslu přirozeností. Kamera a střih jedou na maximum.

Ron z chicagské hygieny, na kterého byli zvyklí, zemřel. A přišla jeho kolegyně. A soudě podle minulého dílu to nevypadá, že by musela být úplně důsledná. Protože tenhle malý chicagský podnik je plný nezdravých návyků, za kterými stojí několik ztracených existencí. Snad jen cynická a ambiciózní kuchařka Sydney chce do absolutního chaosu vnést nějaký řád. Samozřejmě vedle nového šéfa Carmena, který se musí nejprve rozkoukat. Věčně oponující Richie se nám pak v autě „otevře“ a asi to má ukázat, že není takový kokot. Pořád je!

Maso se důkladně dusí, omáčka bublá, z kořenové zeleniny jsou vmžiku kostky. A furt někdo ječí. Pohled na chod kuchyně v podniku The Original Beef of Chicagoland je poměrně náročný. Mladý Carmen platí za úspěšného šéfkuchaře, který se rozhodl oživit zapadlou a umaštěnou restauraci, kterou po starším bratrovi převzal i s dluhy. Totální chaos a hádky mezi kuchaři můžou začít.

Příjemný mix několika žánrů, nicméně na vysvětlování toho bylo poměrně spoustu. Upřímně moc nedokážu posoudit, jak moc bylo finále odfláknuté, po celou dobu jsem měl problém, abych se zorientoval v časových osách, charakterizacích postav a několika zápletkách. Ale chyba je u mě, nedařilo se mi do pojetí ponořit. Ač vypadá Londýn roku 2099 od začátku skvěle, tahle mise mě nepohltila, podstatně víc mě bavila současnost a ukotvení postav v ní. Bez případné druhé série se obejdu, nicméně na Chloë Grace Moretz se zatraceně dobře dívá.

Na severský thriller to je místy zatraceně (nechtěně) úsměvné. Dar Salim (hrál třeba v druhé sérii výtečného Mostu) má úspěšnou stavební firmu, luxusní dům uprostřed přírody a s manželkou se mu podařilo zvládnout vážné zdravotní trable dospívajícího syna. Ovšem manželce táhne na padesát, zatímco okolo něj se motá mladá atraktivní kolegyně. Jeho drahá je nicméně zatvrzelý beran a nehodlá přihlížet tomu, jak se jí rodinný život sype pod rukama. „Přežije“ tragédii při svém každodenním běžeckém rituálu a jakmile je svědkem radovánek svého muže (při firemním večírku – jako vážně?), začne vytahovat kostlivce ze společné minulosti. Žádná mrazivost nebo propracovanost scénáře jako u zmiňovaného Mostu či u případů kriminálního oddělení Q. Ačkoliv zejména v první polovině několik momentů opravdu hodně skřípe, s přibývajícími minutami diváka začne zajímat, co se stane v následující scéně. Ovšem jakmile se dostaneme na určitý vrchol napětí, přijde zase nějaký nepřirozený „úder“ a tvůrci znovu ztratí půdu pod nohama. Policie mimo.

Upřímně moc nevím, co tím chtěl James Gray říct. Ano, evidentně šlo o osobní látku, ale neprezentuje ji čistě a nedržíme se jednoho směru. A tím, že skáče od jednoho k druhému, diváka spíš odradí. Queens, rok 1980, pár týdnů před vítězstvím Ronalda Reagana v prezidentských volbách. A několik rodičovských ne zrovna „správných“ rozhodnutí. Školák, jehož cestu dospíváním formuje hned několik postav. Rodiče jej nepodporují ve snu stát se umělcem, po průšvihu ve škole jej navíc přeřadí do soukromé školy, čímž přijde o černošského kamaráda. Navázali přátelství, které většina lidí v jeho okolí zrovna nepodporuje. Gray, který má s přistěhovalectvím osobní zkušenosti, k sobě vždycky přitahoval známá herecká jména. Tady měl k dispozici hned tři oscarové herce a prakticky (a nejen oni) neměli moc příležitostí skutečně vyniknout. Má to atmosféru, ale za mě chyběl dramaturg a celé je to takové utlumené. Navíc mi zoufale chyběly emoce. Ostatně pod kůži se Gray v posledních letech nedostává opakovaně.

Je vidět, že seriál nebyl levný. Kromě akce nabízí rozmáchlé kulisy i futuristické výjevy. Ale zároveň má až příliš mnoho postav, příliš mnoho prázdných dialogů i nevyrovnané tempo. A právě rozvláčnější děj ve futuristických kulisách v mých očích pokračuje. Za sedmý díl přesto palec nahoru. Zatímco tvůrci vsadili a diváci zřejmě ocenili pohled na neutěšenou budoucnost, mě mnohem víc baví současnost a ukotvení postav v ní. Matka Ella musí akutně navštívit doktorku, ovšem nemíří k ní sama. Znovu tak dostane prostor fyzická a kontaktní akce. A zástupce šerifa se nakonec rozhodne pro svůj příběh.