Bivoy

Kromě posledního záběru bezchybný film. Kamera naprosto přesně vystihuje a podtrhuje emoce a náladu ve filmu, hudba na začátku jednotlivých kapitol je skvělá.... a to světlo všude! A to ani nemluvím o výkonu Emily Watson, které jsem i ta nejšílenější hnutí mysli naprosto věřila. Působivé, šílené, hluboké a romantické.

Na to, že country moc nemusím, se mi to docela líbilo :-) Spaceková hraje ráznou a poněkud naivní zpěvačku naprosto skvěle a přesvědčivě. Jen ten rozjezd filmu byl trošku zdlouhavý a konec poměrně předvídatelný - klišé s odchodem z branže spojeným s prášky nebo alkoholem je už trošku moc časté - jako ve WALK THE LINE, ale asi se tomu lze jen těžko vyhnout. Nejlepší scéna je rozhodně ta, kde Lorettini rodiče svolí k jejímu sňatku s Doolittlem a pootevřenými dveřmi ložnice rodičů je vidět na terasu, kde se oba mladí šťastně objímají.

Film, který dokazuje, že je možné natočit Paříž bez Eiffelovky a romantický film bez klišé. Přesto se zde bohužel nevyhnu srovnání s předchozím filmem, který byl přece jen dynamičtější a jiskřivější. Tady se pod slupkou štěstí a romantiky skrývá smutek dvou lidí, kteří vlastně stále žijí minulostí a mají pocit, že propásli svoji šanci. Bohužel je jejich povídání hlavně v první půli filmu, než dospějí k tomu, jak se doopravdy cítí, poněkud rozvleklé. Navíc tady téměř úplně chybí interakce s jinými lidmi, kteří oživovali procházku Vídní (věštkyně, herci...). Ovšem, jsem ve věku, v jakém se Jesse a Celine procházeli Vídní, takže mi asi ještě chvíli bude trvat, než dojdu do Paříže a budu schopná ocenit i jejich "zralejší" rozhovor.

Průměrná, poměrně nápaditá romantická komedie. Jennifer Love Hewitt jako protivná slepice a Sigourney Weaver jako její panovačná matka mi sice občas lezly na nervy, ale Gene Hackman jako starý nechutný kuřák byl prostě neodolatelný :-D

Přesně to, co by si člověk přál prožít... Souznění duší dvou lidí, kteří se ještě před pár hodinami neznali a kteří na sebe za pár hodin zase zapomenou... nebo ne? Přesně odměřený příděl naděje, kterou na konci spolu s hlavními postavami obdržíme, nás donutí si tuto otázku klást stále znova... A to minimálně do té doby, než se podíváme na to, jak to bylo Před soumrakem.

Netušila jsem, že Lynch točí, kromě známých oblíbených psycháren i patetické sentimentální ucourané filmy. Za každým "moudrým tvrzením" Alvina Straighta jsem čekala něco, co je zesměšní, vyvrátí, nějak shodí... Ta moudra tu zkrátka vyznívala do prázdna a především při scéně se vzpomínkami na válku jsem se neubránila srovnání s Gran Torinem Clinta Eastwooda. Oč uvěřitelnější byl jeho hlavní hrdina!!

Takový milý film, na který se rádi podíváte se svojí drahou polovičkou. Ovšem, jak už tomu u takových milých filmů bývá, má Půlnoc v Paříži tendenci sklouzávat k povrchnosti, a to především v té "nemagické" části: nic nám zde nevysvětlí, jak spolu mohli vydržet beznadějný romantik a "praktická" žena, a ve chvíli, kdy se kolem začne motat "praktický" muž a následně i romantička, je jasné, jak to dopadne. V této části filmu je děj naprosto schematický. Jakmile se ale přeneseme do 20. let, všechno najednou získává šmrnc a hloubku. Woody Allen mě potěšil tím, že nezůstal u oslavy minulosti, ale vytáhl z ní i myšlenku a poučení. Půlnoc v Paříži je silným nadprůměrem mezi romantickými komediemi, ale průměřem mezi Allenovými filmy. Nemůže co do hloubky a propracovanosti charakterů soutěžit s Manhattanem (na nějž je jakousi variací). To je ovšem dáno i tím, že Owen Wilson, i když se snaží seč může, jen stěží někdy zahraje postavu "Allenovského typu" lépe, než sám Woody Allen. Výsledkem jsou * * * * podpořené i skvělou dobovou hudbou.

Na televizní film poměrně vydařené... Světlo, hudba a mystika. Jen mi asi trošku unikaly souvislosti mezi reklamní agenturou a Santiniho stavbami. Jako by ve filmu chyběl nějaký článek řetězu, který v knize snad byl. Ovšem Urbanův Santiniho jazyk jsem nečetla, tak nemohu soudit. Spíš k pousmání byly lhostejné reakce hlavního hrdiny v podání Davida Švehlíka na brutalitu prvních dvou vražd. Až sekyra v hlavě kněze v něm vyvolala jistý úlek :-D

Western a sedm statečných mám opravdu ráda, takže jsem si nedokázala představit, že by něco mohlo být lepší - zvlášť ne film o samurajích, který trvá tři a půl hodiny. Ale ono to lepší je. V Sedmi statečných je celý příběh jaksi rozmělněný, lehčí, je to opravdu jen slabý odvar té hloubky, které dosahují některé momenty v Sedmi samurajích. Z nich nejlepší je snad závěrečná scéna a záběr zbylých samurajů u hrobů zemřelých v kontrastu se zpívajícími rolníky. Snad nejvíce mě ovšem na Kurosawově filmu potěšil fakt, že samuraje a jejich život nijak neidealizuje - ukazuje jejich dobré i špatné vlastnosti a vykresluje zvláštní povahu každého z nich. A právě díky tomu se člověk vydrží na film dívat tři a půl hodiny bez toho, aby se třeba jen minutu nudil.

Starší film s poněkud pomalejším tempem, které mu ale nikterak neškodí. Mladý Al Pacino předvádí jeden ze svých životních výkonů a hraje od začátku až do konce svérázného, ale čestného policistu (s vtipnými klouboučky ;-), který touží jenom po tom, aby mohl poctivě dělat svoji práci.