deepspace101

Ostří výběrové britské satiry nikdy neztrácí svou břitkost a lesk, nedokáží jej o ně připravit ani ubíhající léta. Nešetří nikoho a nic, s přehledem střílí do cizích i vlastních řad. A já jsem ve svém živlu, ať už u mne vyvolává salvy smíchu, nebo jen pár pobavených úsměvů. Nechť vaše pozornost nepoleví, muži se smrtícími paprsky a škodolibé lišky mohou číhat kdekoliv!

Ach, jak mile mi bylo ve společnosti paní Boženy a její intelektuálské družiny, jak naplňující bylo sledovat jejich "prosté" životy, poslouchat jejich hovory, jejich touhy a plány. A jako bych Veroničino břímě na svých bedrech nesla já sama. Až mě bolelo u srdce, když čistotu a ryzí nevinnost mladé dívky využily pro své zájmy bytosti nízké a zkažené, takové, které ničí životy a otravují duše. Mají tito tvorové v sobě vůbec tu věc, které se říká lidské svědomí? Na tuhle otázku snímek neodpovídá, upírá svůj pohled pouze z jedné strany. A nic se s ubíhajícím časem nemění, nic...

Miluji umělce, zbožňuji bohémy. Max Barsini se chová, jako by mu patřil celý svět. Je tak panovačný, arogantní, do sebe zahleděný a ve všech ohledech nesnesitelný, až ho musíte obdivovat – tedy pokud s ním zrovna nesdílíte stejnou místnost. Jaký div, že poručík Columbo nevyšetřoval jeho vraždu. :-) Díky hudbě, zápletce a osobitosti pachatele můj druhý nejoblíbenější díl (po fenomenálním "Za úsvitu").

Tak copak nám to královští poslové přinesli? Zbrusu novou, vypulírovanou verzi staršího koncertního záznamu původně nazvaného We Will Rock You. A změny se udály opravdu veliké, vedle názvu došlo i na zvuk a obraz. Zvuk se povedl takřka dokonale, zní krásně čistě a je plný detailů. Naplňuje mne úžasem, co všechno jsem dříve neslyšela a o co jsem přicházela. No radost poslouchat. Pohledět už tolik ne. Co to probůh provedli s obrazem? V jednom okamžiku jako by se na pódiu objevili pacienti v těžkém stadiu žloutenky, v dalším někomu na pásku ukápl jahodový džem a v následujícím zřejmě přejel celou kapelu holomráz. Původní, přirozeně vypadající nasvícení barevnými reflektory se proměnilo v rozplizlý hnus vyvedený v intenzivních barvách. Korunu – nikoliv však královskou – tomu nasazuje odlišný střih, jemuž se podařilo vynechat několik mých oblíbených záběrů. Absolutně nechápu, jak tohle mohli Roger s Brianem schválit. Nejspíš si oba doma zapomněli brýle – vždyť se jedná o pány v pokročilejším věku – a později jim to bylo trapné přiznat, jinak si to nedovedu vysvětlit... Za sebe tedy dávám pouhé tři hvězdičky, nicméně pokud nejste jako já zatíženi znalostí předchozí verze, lepší oficiální záznam z osmdesátých let nenajdete. Rok 1981 byl totiž posledním, kdy Queen hráli pořádný rock. Pozdější popina se tomu vůbec nemůže rovnat.

Vzhledem k tomu, že se děj točí okolo party chlapů, kteří se po krachu místních oceláren a ztrátě zaměstnání musejí vyrovnávat s ponižující životní situací a zkouškami vlastní hrdosti, nedělala jsem si naděje na víc než pár trpkých pousmání. Jenže jsem si neuvědomila, že tenhle film mají na svědomí Britové. A co čekat od lidí, kteří dovedou natočit sitcom, jenž se odehrává za druhé světové války (a dobrý!). Kupodivu mi nepřišel humorný ani tak nápad hlavních hrdinů začít se živit striptýzem, nevypadali koneckonců o nic více asexuálněji než napomádovaní svalovci, kteří jim posloužili coby inspirace, jako spíše úskalí striptýzového řemesla. Možná vás to nikdy nenapadlo, ale svléknout se může být opravdu věda. Zvláště pokud se o to snažíte se zapálenou cigaretou v ústech. ;-)

Nepsal Tom Gilroy Spring Forward podle nějaké učebnice amerického nezávislého filmu? Přesně tak totiž na mne jeho počin působí. Mladý výtečník, který se zatím ve svém životě jen plácal, muž pár let před důchodem, jehož prožité roky obdařily zkušenostmi, moudrostí i nadhledem, nekonečné rozhovory zdánlivě o ničem, ovšem skrývající hlubší myšlenku (v tomto případě bohužel ne až tak hlubokou), jednoduchá "alternativní" hudba, příjemní a výrazní herci – ne úplně neznámí, ale ani megahvězdní, a přívětivé prostředí, prostoupené šuměním větru v korunách stromů. Všechno už to tady bylo nesčetněkrát, bylo to i mnohem lepší, ale i tak se mi tento snímek v rámci letošního Amerického nezávislého léta (2010) na ČT2 jeví jako jeden z těch vydařenějších.

Celou první polovinu mi v hlavě zněla otázka: Neexistuje nějaký jiný film, který by tenhle vysvětloval? Druhá půlka se nesla v mnohem smysluplnějším a zároveň vážnějším duchu, čímž se předchozí zkušenost stávala ještě více matoucí. K tomu podivně přehrávající Parker Posey (hlavně v komické rovině); z ostatních herců se mi do paměti nejvýrazněji zapsal občas se zjevující a vždy zcela neprůhledný Jeff Goldblum. Přesto to do sebe nějakým zvláštně potrhlým způsobem zapadá, díky čemuž jsem se těšila, až Fay Grim uvidím znovu. Při druhém zhlédnutí, kdy už jsem věděla, co čekat (a co nečekat), na mě snímek zapůsobil zcela jinak. Hal Hartley přišel s tak originálním a neobvyklým druhem humoru, že jej naplno docení snad až budoucí generace. S čistým svědomím mohu prohlásit, že s ničím podobným jsem se nikdy dřív nesetkala. Vtip je zde ukryt tak důmyslně, až to na první pohled vypadá, že ke konci zcela absentuje. Ale zdání klame. Snímek žádné dvě rozdílné poloviny nemá, absurdno na diváka roztomile pomrkává z každičké scény. Rovněž jsem již přišla na chuť herectví Parker Posey, na jejím projevu skutečně něco je. Za výraz v její tváři, když Jeffovi Goldblumovi říká, v jaké pasáži knihy svého manžela o něm četla, by si zasloužila Oscara. Vskutku geniální moment v celkově nadprůměrném filmu.

Jako kdyby vás kamarád pozval, abyste si prohlédli fotky z jeho dovolené na Islandu, pustil k tomu potemnělou muziku, zatímco v televizi by zrovna běžela tuctová německá kriminálka s tak nezajímavě podanou zápletkou a nevýraznými herci, že byste se snažili zabavit aspoň přemýšlením, jestli islandští policejní detektivové vůbec nosí zbraně a odznaky. Příště prosím vynechat veškerý děj a podávat pouze jako cestopisný dokument!

Velkolepé souboje, fascinující triky a dechberoucí bitvy. Když si tohle teď čtu na plakátu, vyvolává to u mě stejné záchvaty smíchu jako sledování samotného filmu. Já bych jej charakterizovala spíš jako neúmyslnou parodii vlastního žánru, u níž budete střídavě usínat a popadat se za břicho. Akční scény, které jsou vystavěny patřičně dramaticky a doplněny zcela neadekvátní hudbou, dodávají na komičnosti prázdným a klišovitým plkům, z nichž je sestaven scénář. Hlavní hrdina, u kterého si jeden nikdy nemůže být jistý, zda je živý či mrtvý (nebo obojí zároveň), vypadá jako bezdomovec a mezi jeho speciality patří poulení očí. Jeho filmová partnerka nosí sněhobílou řízu, jejím úkolem je bránit zavedené nebeské pořádky, přesto většinu času neschopně stojí a s ještě větší oblibou poulí oči. Vizuální stránku lze nejvýstižněji popsat slovy: je to prostě takové barevné. Každopádně se díky ní na Jungcheon dívá jistě o něco lépe. Jestli tvůrce někdy napadne natočit další epos o "neomezených válečnících", doporučila bych jim ho příště pojmout rovnou jako komedii.

K filmům zabývajícím se závažnými a frustrujícími tématy přistupuji vždy se smíšenými pocity. Když vidím, kolik zlého dokáží lidé kvůli své vlastní zaslepenosti a omezenosti způsobit, nikdy mi to na chuti do života nepřidá. Tento snímek je ale odlišný. Ne že by selhával v dostatečně naléhavém zobrazení svého poselství, on jen přidává trochu jasného světla do jinak neproniknutelně temné noci lidských myslí. Najít krásu lze totiž i na nejnepravděpodobnějších místech. Každé dítě touží nalézt aspoň špetku lásky a štěstí – a daří se jim to, ať už jim my dospělí stavíme do cesty jakékoli překážky. A dřív než se necháme rozdrtit nemilosrdnými koly osudu, může se nám dostat té výsady, že i na nás spočine troška té nefalšované dětské radosti... Koho nezasáhne příběh, ten stále ještě má možnost kochat se nádhernou kamerou nebo výbornou indickou hudbou.