PATTXA

Film se umístil v rámci soutěže Febiofestu na finálové pozici a měl veřejnou projekci na plátně kina.

Film byl natočený na mobilní telefon iPhone 5 a postprodukován v iMovie. Film byl bez jakéhokoliv rozpočtu.

Scénář, produkce a postprodukce tohoto krátkého filmu trvala zhruba 5 hodin.

Právě na sopce Suribači, kde měli Japonci vybodované podzemní pevnosti, pořídil 23. února 1945 fotograf Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války - vztyčení americké vlajky.

Ve filmu není zaznamenán nahrávaný rozhovor psychiatričky MUDr. Zdenky Kmuníčkové s Janem Palachem (Lukáš Černoch) uskutečněný dne 17. ledna 1969 na Klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech (jejíž součástí bylo i oddělení pro léčbu popálenin). Poslední věta nahrávaného rozhovoru byla: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí.“

V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří Jana Palacha (ve filmu Lukáš Černoch) následovali. Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo v ČSSR o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Nejznámějším z nich je Jan Zajíc, který se sám podepsal jako "pochodeň č. 2" a který se upálil 25. února v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména některých dalších jsou: Josef Hlavatý (který zemřel 20. ledna na pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Plzni), Evžen Plocek (jenž zemřel 4. dubna 1969 v Jihlavě) a Michal Lefčík (upálil se v Košicích 11. dubna 1969). S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslové školy. Zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který čin - zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích - přežil.

Před Janem Palachem (ve filmu Lukáš Černoch) už v září 1968 provedl podobný čin v Polsku Ryszard Siwiec, za přítomnosti sta tisíc lidí včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dlouho zůstával téměř neznámý. Podobně zamlčován byl i čin jednačtyřicetiletého ukrajinského disidenta Vasyľa Makucha, který se 5. listopadu 1968 zapálil na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu. Zemřel následující den.

Podle sdělení historika Petra Blažka Jan Palach (ve filmu Lukáš Černoch) řekl na nosítkách ošetřující sestře: „Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové.” Na zvukovém záznamu však mluví o pasivitě lidí, proti rozšiřování Zpráv (deník vydávaný sovětskými okupanty) a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti.

Dokument získal na 25. výročním filmovém festivalu Sundance, konaném v lednu 2009 v USA, Cenu diváků. Porazil tak 878 dalších přihlášených dokůmentů.

Společnost Kerner Optical, dříve Industrial Light and Magic model shop, pro natáčení vyrobila speciálně maskované kamery, které měly vzhled kamene. Tyto kamery pak pomohly zachytit utajené dění v zátoce.

Moduly Sojuz (z ISS) a Shenzhou (z Tchien-kung) jsou skutečné a jejich ztvárnění odpovídá realitě.

Na poličce, o kterou se Robert (Kevin Costner) opírá, když je postřelen, je jeden z prvních výtisků časopisu National Geographic.

Policie na místě nenašla žádná kompletní těla, ale objevili osobní věci dětí, sekeru od krve a části těl včetně kostí, vlasy a prsty z třech obětí, které byly zahrabané blízko kurníku na Northcottově farmě - proto název "Wineville Chicken Coop Murders". Wineville změnila 1. 11. 1930 název na Mira Loma kvůli velké publicitě spojené s vraždou. Sanford Clark se poté vrátil do Saskatoonu.

Ve filmu nebylo zmíněno, že se spolu na vraždách podílela i matka vraha Sarah Louise Northcott, která se k vraždám také přiznala, včetně vraždy devítiletého Waltera Collinse. Později však výpověď stáhla stejně jako to udělal Gordon Northcott, který se přiznal k pěti vraždám chlapců. Po návratu z Kanady byla Sarah Louise obviněna za vraždu Waltera Collinse. Vyšší soud ji odsoudil k doživotí 31. 12. 1928, byl k ní šetrnější, protože byla žena. Sarah Northcott sloužila ve věznici Tehachapi a byla podmínečně propuštěna po téměř 12 letech. Během ukládání trestu Sarah tvrdila, že její syn je nevinný a podala různorodé bizarní výpovědi na původ svého syna Gordona. Například, že její syn byl nemanželský, že je anglický šlechtic, že byl výsledkem incestu mezi jejím manželem a jejich dcerou Feorfe Cyrus Northcott. Také uvedla, že jako dítě byl Gordon pohlavně zneužíván celou rodinou. 8. 2. 1929 27denní soud v Kalifornii skončil. Gordon Northcott byl odsouzen za vraždy mexického chlapce (6 let) a bratry Lewise a Nelsona Winslowa (12 a 10 let). Bratři byli ohlášeni jako pohřešovaní z Pomona 16. 5. 1928, nicméně stále se věřilo, že Gordon měl možná až 20 obětí. Porota slyšela, že Gordon unesl, obtěžoval, mučil, zabil a roztrhal tyto a další chlapce během roku 1928. 13. února 1929 odsoudil soudce George Freeman Gordona k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 2. 10. 1930.

V jedné ze scén přistává čtyřmotorový Boeing 747, avšak v dalším střihu přistává jiné, již dvoumotorové letadlo.

V úvodu filmu jsou vidět puzzle, mimo jiné použité také v grafice plakátu k filmu. Režisér David Fincher tímto chtěl poukázat na celkové dějové propojení filmu - jednotlivé jeho části do sebe zapadají.

Není pravda, že každá 13. vlna je větší než ostatní, jak se ve filmu tvrdí. Ve skutečnosti neexistuje vzor pravidelnosti a velikosti vln. V původním dokuemntu Ve znamení Kon-Tiki (1950) lidé na voru počkali na vlnu dost velkou na to, aby je mohla přenést přes útes. Neměli tedy plán, která vlna je měla přenést.

Kniha Thora Heyerdahla o jeho expedici se stala celosvětovým bestsellerem, byla přeložena do 70 jazyků a celosvětově se prodalo na 50 000 000 výtisků. Poprvé byla publikována roku 1950 pod názvem "Expedice Kon-Tiki: Na voru přes jižní moře". Originál voru Kon-Tiki je dnes k vidění v muzeu Kon-Tiki v norském Oslu. [Zdroj: Wikipedie]

Expedice Kon-Tiki byla sponzorován jak ze soukromých zdrojů, tak z darů a vybavení armády USA. Heyerdahl a jeho malá skupina dorazili do Peru, kde s podporou místních úřadů sestrojili vor z balsového dřeva bez jediného hřebíku nebo šroubu tak, jak to jen bylo podle nákresů španělských conquistadorů možné. Na cestu se vydali 28. dubna 1947. Heyerdahl a jeho pět společníků urazili na voru za 101 dní plavby více než 6 800 km. 7. srpna 1947 byla plavba ukončena za poměrně dramatických okolností na útesu Raroia. [Zdroj: Wikipedie]

Vor byl pojmenován po bohu Virakočovi, který byl v mytologii starých Inků bohem slunce. Jeho původní jméno mělo být Kon-Tiki. [Zdroj: Wikipedie]