GMVajgl

Angelika je vlastně naprosto pasivní postava, unášená osudem. Rozhodnutí za ní dělají většinou ostatní, a když pak udělá nějaké ona, tak to skoro zákonitě vede k obecnému neštěstí a krveprolití. Hned na začátku je v podstatě komplicem násilné vraždy, která proběhne během její svatby, kde je Peyrac pouze v zastoupení, a která se už dále vůbec neřeší. Pak se dlouho nechává dobývat od Peyraca, který je bohatší než král, má mnoho přátel a zkušeností, směje se formální církevní autoritě, touží po něm všechny ženy má i cit pro krásu. To vše Angelice nestačí dokud i neporazí nejlepšího šermíře, teprve potom pro něj zvlhne. Najednou má dokonalého muže a zároveň o sobě může říkat, že není povrchní a láska je slepá - vlk se tak nažral a koza zůstala celá. Peyrac nicméně někdy říká různé blbosti, třeba: "Milovat znamená chtít. A co člověk chce, to dostane." V polovině filmu pak Angelika udělá další svoje rozhodnutí: uklání se před králem v šatech s hlubokým výstřihem a celý to jde do kopru. Ale asi ani kdyby to byla neudělala, tak by scénáristé našli jiný způsob, jak jí dát záminku prožít mnohá, v dalších dílech i romantická dobrodružství, ve kterých může sebevražedně a nesmyslně ohrozit všechny, kteří se jí snaží pomoct, a nenést téměř žádnou zodpovědnost a nic se nenaučit - to vše ve jménu lásky k Žofrému. A takové příběhy mají některé ženy rády, říká se jim chick crack.

To, že mainstream je plný polopravd, neospravedlňuje šíření jiných polopravd. Nevěřím tomu, že ti panáčkové s velkými nosy a veselými kloboučky, jsou zas takoví chudáčkové - jsou až podezřele často v pozicích moci - v čele velkých mediálních obrů a bank, a někteří stáli za zhoubnými ideologiemi, které mají na světě desítky milionů obětí. Ale taky nevěřím, že "tatíček Hitler to myslel dobře, všichni mu to chtěli zhatit a kdyby vyhrál, tak by tu bylo skvěle". Dokument mi přijde dost zaujatý a zavádějící - například jak politiku nacionálního socialismu vymezuje proti marxistickému socialismu - že prý je tak akorát kolektivistický, ne moc málo a ne příliš. Ale zároveň označuje i kapitalismus za židovskou zkorumpovanou ideologii - POZNÁMKA: v roce 2024 nežijeme v kapitalismu, nýbrž v korporátním fašismu - což je z principu podobné tomu, co chtěl Hitler. Ze začátku se dokument tváří jako vědecké zkoumání historie / alternativní interpretace / uvedení událostí na pravou míru, ale už ve 3. dílu divákovi tluče do hlavy, jak byl Hitler hodný, milý, čestný a prostě boží, téměř druhý Ježíš - k tomu se pouští záběry Hitlera s pejsky a miminky a hraje dojemná hudba - prostě tlačí na city takovým způsobem, že mi to nebylo příjemné a nechci se dívat dál. Velice připomíná Adolf Hitler: The Greatest Story Never Told (2013) což je mnohem stručnější dokument, ale je také plný citátů - takové čtení ve formě videa.

Zhruba první třetina je docela vtipná, svěží, příběh má spád a je tam hodně akce. Během druhé se to začíná lámat a třetí už je skoro čistá romantická telenovela, kde zápletka je založená na chatrně zkonstruovaném nedorozumění / na chybné domněnce - jako kdyby byli protagonisté retardovaní a scénáristé chtěli zdržovat. Je to trapné / cringefest. Z příběhu silně cítím jakousi levicovou body acceptance propagandu a vůbec pokřivenou morálku co se týče vztahů: Shrek vyjednává s tyranem a nechává se jím využívat, i když všechny přepere, a osel má zas divný vztah s drakyní, nejdřív jí lichotí - pouze aby ho nezabila, drakyně ho proti jeho vůli muchluje, osel utíká, pak ji znovu potkává, využívá ji ke svým cílům a nakonec se mají rádi - wtf. Dost mě překvapilo, že pohádka z mého dětství je tak zvrhlá a vlastně ani není pohádkou. Má několik dobrých momentů a obsazení hlasů je top.

Bláznivý, chvilkami kolísavý, ale veskrze geniální a dost nadčasový film.

Tenhle film jsem viděl jen kvůli tomu, že na něj chtěla jít do kina moje tehdejší holka a s ní jsem chodil kamkoliv. Leč holky nás opouštějí, ale na scénu ze sprchy se jen tak nezapomene. Býval jsem si to mohl odpustit.

Velice dlouhé, sentimentální a nostalgické. Příběh je tak narafinovaný / načančaný, aby se zalíbil egu starších ješitných mužů (mladá dívka se do něj bezhlavě zamiluje). Moralizování je naivní - konkrétně představa, že jeden druhému promluví do srdíčka a postaví ho na nohy, místo aby člověk sílu našel sám v sobě. Hudba je nic moc. Trochu toho baletu jsem strpěl, ale víc bych nedal. Krátký hold němé grotesce kousek před koncem je fajn, ale jinak to vtipné bylo bohužel jen velice málo.

Tak především hudba je vynikající, klobouk dolů. S příběhem to je ale těžší a POZOR SPOILERY: Jednak se film táhne - má mnoho takových samoúčelných scén, které asi mají dokreslit charakterové vlastnosti postav (jak jsou čestní, hodní a dobří), ale ve výsledku mi přijdou zbytečné. Příběh má pak ke konci obrovskou chybu / WTF moment, který zřejmě v japonském originálu vůbec nebyl: Calvera sedm protagonistů zajme, ale nechá je všechny žít! (i když mu předtím zabili 11 chlapů) a jen je vyprovodí za okraj vesnice! a dokonce jim vrátí zbraně! a ani je nenechá chvíli sledovat! nic! To je od něj tak dobrosrdečné, že se divím, že vůbec okrádá ty vesničany, a vlastně mi to přijde strašně naivní. Protagonisté se obratem vrátí a bandity postřílí - v jedné scéně dokonce spící bandity, což popírá všechny ty předchozí scény o tom, jak to jsou hodní a čestní hoši, a koneckonců i samotný název filmu.

Velmi mazaný příběh, kde nic není tak, jak se zdá. Sympatické postavy s milým vývojovým obloukem.

Prý jednou známkou dobrého příběhu je, že člověk do samotného konce netuší, jak dopadne. Nesmí se to však s tím mlžením a tajemnem přehnat jako to udělal seriál The Lost - pak divák pochopí, že ho tvůrce tahá za fusekli. U tohohle filmu už jsem to tahání za fusekli trochu cítil. Film je dále specifický exteriéry rozbombardované Vídně (za mě dobrý) a soundtrackem tvořený výhradně citerou (za mě špatný). Dost divný mi přišlo obsazení role rakouského barona židovským hercem.

Docela pěkný film jakoby ze zákulisí divadla Járy Cimrmana (proč v tom filmu hráli pod jinými jmény?) s mnoha hezkými scénkami a vtipnými momenty. Scény se státními byrokraty jsou děsivé. Zároveň mi to trochu nehraje, protože Svěrák a Smoljak přece hojně tvořili za normalizace v 70. letech. Také mi přijde, že replika s cikánem by dnes znovu neprošla.