Scaevola

Skrz neustálé šermování snímku uniká zápletka a to nejdůležitější je jen tak tak vměsnáno do závěrečných dvaceti minut. Pravděpodobně by bylo lépe, kdyby měl film o celou hodinu více a kdyby autoři resignovali na přihlouplého sluhu - obé je však patrně úlitbou dobovým očekáváním.

Přestože má snímek papírově vše, co by z něj mohlo učinit skvělou podívanou (P. Cushing, Ch. Lee, zajímavé téma, propracovaná mytologie), jeho potenciál bohužel zcela sráží nedomyšlený a nejapný scénář, jenž nemohl být přitažlivý ani v době, kdy se moderní klišé teprve ustanovovala. Je tak sice sympatické, že hlavní padouch je skryt a že mumie je pouhým tragickým nástrojem, ale logiku v tomto rozčlenění postav divák nenajde a zastarávající triky a levná výprava také ničemu nepomohou. Musím říci, že jsem byl znuděn.

Ve všech významech toho slova standardní sandálový velkofilm se s úžasnou výpravou točí kolem milostného souboje titulních hrdinů, přičemž vše ostatní od náboženských sporů, imperiálních tendencí faraonových až po bratrovražedný spor zůstává v pozadí. A z mého úhlu pohledu je to škoda, protože ústřední dvojice ve mě nedokázala vykřesat dostatečné emocionální napětí a pohlednost G. Lollobrigidy není tak osudová, jak se orgiastický tanec před bohem plodnosti snažil dokázat. Připočtu-li navíc nečekaně upovídaného boha ze stroje, dostává se snímek sotva na průměrné hodnocení.

Až se mi skoro nechce šetřit superlativy, neboť O. Welles mne konečně příjemně překvapil. Promyšlený film je přeplněn postavičkami nejrůznějších charakterů, objevuje se zde trocha nekorektního dobového přístupu (byť národnostní třenice přesně podél hranice vyzněly až překvapivě neutrálně) a především nad vším bdí pevná ruka tvůrcova se svým nezaměnitelným formálně-technickým zaujetím. A to nemluvím o tom, že jsem konečně viděl M. Dietrich ve filmu (vím, jsem trochu ostuda, co se dějin kinematografie týče).

Z dnešního pohledu je film poněkud utahaný a přes sympatickou stopáž subjektivně nesmírně dlouhý. Měl jsem také neodbytný dojem, že si tu tvůrci teprve zkouší, co všechno je možné a čím že to budou diváctvo v následujících desetiletích překvapovat. Dokonce ani pořádnou mlhu zde nepohledáte... A Drákula sám? Tak, jak byl vykreslen, mi ho bylo doslova líto, vždyť se mu může postavit téměř kterýkoli smrtelník, kde je jeho osudová nezničitelná děsivost, s níž představuje hrozbu pro celou Anglii/jakýsi Karlsstadt?

Z hlediska filmově historického a trikového se jedná o výtečnou záležitost a snímku není možné upřít jisté dobrodružné kouzlo - podpořené navíc úlisnou a zábavnou proradností holohlavého čaroděje -, ale přiznejme si, nejde vlastně o nic jiného než o povedenou báchorku opsanou, kde se jen dalo.

Jde nepochybně pouze o můj subjektivní názor, leč cosi se v procesu mého vnímání tohoto snímku nepovedlo. Snad jsem nebyl patřičně nalazen na úvodní melancholickou detektivku čekaje, že se opravdu něco stane. Jenže když se odehrál klíčový moment, film se zhroutil v přehnaně barvitou visi šílenství a finální pokřivená lovestory mne nezasáhla tak, jak by zřejmě měla. Samozřejmě musím zmínit technickou stránku, kterou i mé drobné povědomí o filmové formě uznává jako povedenou, avšak chyběla mi tu přímější údernost a především onen pověstný šok, jímž jsou Hitchcockovy počiny legendární, což říkám s vědomím toho, že jsem viděl příliš málo režisérových filmů na to, abych byl schopen postřehnuot jakoukoli hru s naznačenými motivy.

Trochu jsem se obával klasicky horolezeckého dobrodružství ve fádně zasněžené, byť překrásné krajině, kde vybraní hrdinové soupeří s lavinami, bílou tmou a sněžným šílenstvím. Naštěstí se mé obavy vyplnily pouze okrajově. První část v klášteře byla skvělá svou atmosférou Dálného Východu, následující lezení po kopcích (a po stále stejném kameni) nadšení poněkud utlumilo, ale finále s filosofickou myšlenkou střetu dvou ras, vyšlo opět bez chyb.

Velké, statické a přesně dle titulků - pouze obrazový doprovod k příliš známému příběhu. Oceňuji všechnu tu výpravu a divadelní proklamaci, ale trojici hlavních herců jsem nedůvěřoval ani slovo. Ch. Heston nevěří snad ani sám sobě, Y. Brynner přes všechno šklebení a mávání hávem není skutečný antihrdina a A. Baxter, jež je z nich zřejmě nepůsobivější, by přesto nesvedla ani posledního otroka.

Povedená historická báchorka překvapuje množstvím komparsu a z dnešního pohledu zábavným střetem kultur (francouzští novináři 19. století v porovnání s carskou armádou a divokými Tatary). Zbytek je v dobrém slova smyslu běžnou zápletkou romanticko-dobrodružných snímků francouzské provenience.