Scaevola

W. Shakespeare stvořil nesmrtelný příběh o duševních chorobách a L. Olivier ho převedl na filmové plátno. Jenže to je vše. Pakliže mají být přidanou hodnotou oproti divadelnímu zpracování podmanivé kulisy, duchovní přelétávání mezi jednotlivými komnatami a dovedná hra se světlem a mlhou, pak soudím, že přes všechnu filmovou a řemeslnou podařenost a věrnost originálu nejsou to dostatečné důvody pro vznik téměř tříhodinového filmu.

Překvapivě vyspělá a suverenní technická stránka se bohužel střetává s dnes již neudržitelnou interpretací (tedy neudržitelnou, uvidíme, co vymyslel P. Jákl...). Boj je to nerovný a obě strany trpí nenávazným střihem způsobeným patrně předělávkami z 60. let, a také přehršlí téměř anonymních postav, které se objevují a mizí bez zřejmého účelu. Výsledek však má určitý spád, dějový oblouk je nosný a divadelní deklamace prokazují svou sílu, ač mne všechny použité argumenty s jistotou vždy vedly na stranu císařovu.

Snímek z dnešního pohledu představuje především historický dokument pevně vetknutý v době svého vzniku. Tomu odpovídá přepracování pohádky do politického manifestu, nicméně vzhledem k okolnostem je to postup pochopitelný a ze stejného důvodu lze přetrpět i nahrazení všech vyšších entit národem a zemí. Pozornost však přesto poutá hlavně forma vyprávění a filmové zpracování. Aniž bych to čekal, kombinace rychlých prostřihů během úvodního nájezdu mne pohltila a zjevení samotného Kostěje je v potřebné míře majestátní, ačkoli nad jeho kostýmem nesmíte příliš přemýšlet. Nečekaně moderní je i použití cizokrajného motivu věrného kumpána a jeho odvahy, ačkoli je zde opět určující motivace sjednotit různorodé národy střední Asie proti vnějšímu nepříteli. Nu a konečně trikům se daří vykreslovat pohádkovou, neřkuli fantastickou atmosféru. Jinými slovy jedná se o podařenou, byť zastaralou záležitost a nebýt podivného skoku v závěru, kde – patrně z technických důvodů – chybí odhadem dvacet minut stopáže, byl bych spokojen nadmíru.

Velkolepé drama o koulení očima… Divadelní atmosféra je nepochybně dána stářím snímku a stejně jako ona je od data vzniku odvislá i stylizace scénáře a jeho ideové vyznění. Nicméně film vyniká skvělou scénografií a výstavbou dílčích zápletek, přestože celek již tak koherentní není. Zaujme také dech beroucí vyvrcholení a (očekávaně) důkladná výprava.

Druhá polovina či snad pokračování v mnohém ztrácí na svého předchůdce, neboť se z drásajícího politického thrilleru mění na niterné psychologické drama o vnitřní opuštěnosti. Tomu však není přizpůsobeno rámování příběhu ani jeho vnějšková podoba, která se stále drží historické velkoleposti. Vrcholem je finální oslava, kde se snad dvacet minut jen folklórně tančí, a kritická zápletka je odložena. Navíc se zcela do prázdna vytratil motiv boje s polsko-litevským soustátím, který jako by byl předpřipraven do třetí, závěrečné a z vůle mocipána zničené části.

Roztomilé ve své starobylosti a je těžké z dnešního pohledu pochopit, že tento snímek mohl opravdu fungovat jako horror, avšak musím říci, že i dnes má propracovaná zápletka s folkloristickými odbočkami vskutku co nabídnout.

Film přirozeně odvislý od doby svého vzniku (a je to pochopitelné) poměrně aktuálně až překvapivě rychle reaguje na dobové dění a povedeně do něj vplétá milostnou linku založenou na osudové ženě a nalomeném cynismu muže, který před vykročením kamsi dál nutně potřeboval uzavřít jednu ze svých životních etap. Řemeslně bezchybný snímek z dnešního pohledu trpí malým spádem a minimem akce, ale právě jeho uměřenost, s jakou se soustřeďuje na vnitřní vývoj hlavního hrdiny zanedbávaje rozvoj všech ostatních postav, je podmanivá a zcela nahrazuje nenaplněná očekávání.

O formální a stylové stránce nelze vůbec pochybovat a troufnu si myslet, že víceméně vím, proč je tento snímek považován za předěl ve filmové historii. S obsahovou stránkou je to už o poznání složitější... Podivná zápletka o typicky americké figurce a jejích posledních slovech je až nesnesitelně otevřená interpretacím, přičemž si patrně každý najde to své, a když se zamyslíte, fabule vlastně není nijak poutavá nebo novátorská. O to překvapivější byl pro mne můj subjektivní pocit, že jsem se ani chvilku nenudil jsa oslněn civiliním pojetím obyčejného - na věky a vždy - nepostižitelného života.

Takže jestli jsem to správně pochopil, tak Yankeeové, co bránili otroky, jsou vlastně ti špatní... Ale vážně, velkolepé pojetí milostné romance mne dostalo, ač jsem to nečekal. Scarlett je dokonale ženská, k pomilování, vypočítavá, rozpustilá, ironická a milá i krutá zároveň, Rhett zase geniálně cynický a jejich vzájemné oťukávání v kulisách a kostýmech starého Jihu je úžasné. Hlavní příběhovou linku navíc podporuje divadelní rozmáchlost gest a stylizace. Škoda jen poněkud zkratkovitého závěru, ve kterém se odehraje několik zavážných událostí, ale jejich dopad na postavy je výrazně omezený. Přesto jako celek skvělá, epická freska zanikající kultury.

Splatil jsem dluh filmové historii a zhlédl prapředka všech sci-fi snímků v jeho "nejnovější", restaurované verzi obohacené o nalezené argentinské pasáže - už to mne naplňuje radostí. A přihlédnu-li k faktu, že vzdor věku a nehovornosti dokáže film vtáhnout a vyprávět složitý příběh ztracených iluzí, rozpadu idealizovaného světa pro vyvolené a hravé proměny jednoho charakteru, musím smeknout. Herecké výkony odpovídají dobové technice a expresionistické stylizaci, vědecko-fantastické nápady zaujímají svou nekomplikovaností a nelze si ani představovat, jak musely v době vzniku působit na diváky použité triky. Výstavba záběrů u strojů bere dech a kompozice davových scén dává tušit, kde brali inspiraci mnozí další, dnes slavnější tvůrci. Jen to všechno dá poměrně velkou práci, podívat se na snímek celý a ještě promyslet všechny jeho témata, která už dost nesnesitelně směřují k avantgardní, rovnostářské proměně společnosti.