playboxguest

Tak jsem podle plakátu čekala australskou variaci na stopaře. A ono to ze začátku vůbec nebylo zlý, ikdyž se to začalo ubírat úplně jiným směrem. Když jim kamioňáckej Jeeper Creeper rozmašíroval káru, aby se ukázalo že je to zlej zlej únosce, slušně to odsejpalo, že i ti čtyři dřeváci bez špetky talentu v hlavních rolích se dali přežít, ale od druhé poloviny už se tu těžce recykluje a film de facto jen dokola opakuje, co bylo viděno v polovině první. Tož za první polovinu slušné tři kusy, za tu druhou, zív, jen tak tak jeden stück.

Zombíci, upíři, roboti, nakažení, padlí andělé? Vždyť je to dneska už fuk, jak se to na nás řítí ze všech stran, hlavně ať to má nápad. Legie ho ale postrádá, aneb tisíckrát viděné znovu a bez jakéhokoli osvěžení. "Hlavně nic nedělej, holka, máš v sobě dalšího Johna Connora, ale víš co, kašli na to, tihle terminátoři jsou beztak plytcí..."

Další slátanina na téma "mám nové srdce a tak i myslím a cítím jako jeho původní majitel". Jenže ten byl krutě zavražděn, z čehož plyne jediné. Pomsta. Větší kokotina na stejné téma sice taky existuje, ale tohle není o moc lepší. Škoda celkem solidního obsazení, nevím na co režisér Lucase a Headeyovku ukecal, ale napařila bych mu za to týdenní maratón s filmy Uweho Bolla. Třeba by pak procitl.

Klasická story o ženě, jíž jiná žena naruší celý život, nejednou viděná (Kyss mig, Konkurrentin, The world unseen, Aimée a Jaguár atd., atd.,), ale tentokrát tak kouzelně natočená a zahraná, že mě z toho dobrou půlku stopáže šimralo v podbřišku, jak jsem to prožívala. A ta depresivní hudba tomu jen pomohla. Nehledě na to, že Hélène Fillières oplývá takovou tou přirozenou krásou, že by jí člověk nejraději viděl tančit u sebe doma (ale raději bez těch šílených růžovoučkých elasťáků) :-)

♫...and if the devil doesn´t like it, can go fuck himself, go fuck himself...♫ Po přestřelce vnitru autobusu se jepťanda Sára dostane do bordelu, kde na ní skrze štědré dávky heráku promluví sám Lord, aby jí sdělil důvod jejího žití. Tím důvodem není nic menšího než kydlení lotrů ve jménu Pána. A tak se jepťanda Sára vydává na pouť plnou lesbení se a střílení, přičemž se snaží najít chlápka, jehož pinďu by si mohla vzít jako suvenýr. V tomhle filmu fakt nejde o víc, než o to, co již bylo řečeno v samotném názvu a to mně stačí, tyhle nový grindhouseovky totiž přesně splňujou, co od nich čekám. Chtěla jsem čučet na hanbatý tučňáky s velkejma kvérama a dostala jsem to. Nothing more, nothing less.

Turnbull má rozžhavený koule a snaží se to dát najevo celé zemi, což se ale nelíbí rádoby drsňákovi se seškvařeným ksichtem, kterej si myslí, že je drsnější než Chuck s Marvem dohromady. Chlapec se tedy rozhodne Turnbulla sejmout, což jen podpoří fakt, že mu hoši odtáhnou jeho sladkou šlápotu zvanou "Goldie, she says her name is Goldie" ehm, to byl jiný film, Lilah. A celé je to svižné jak čekání na vlak v mínusových teplotách. I tahle blbůstka měla větší šmrnc.

Luxusní kousek, Niccol snad nikdy nezklame. Po Lord of War jeho nejlepší film, aneb takovej mix Robina Hooda s Banditama se jen tak nevidí. Bloumá mnou nadšení! PS: Amanda je snad ještě víc sexy, než kdy jindy.

Už jsem o schizofrenii viděla lepší filmy, aneb natočit film o chlápkovi, co si hraje 90 minut na bábu, s kterou si beztak nerozumí, to je na celovečerák plytké a neomlouvá to ani fakt, že je Murphy v paruce a šatičkách mnohem víc šik, než v gatích. To už přece dokázal ve Snídani na Plutu.

Z nekrofila pedofilem, aneb čím déle film trvá, tím méně zajímavý a více úchylný je. Ale co na tom, když je to tak krásně natočené, Ferlandovka se předvádí v plné parádě volajíce "Dakoto, třes se!" a k tomu ještě na přivítanou mává k nepoznání změněná, na čokoládu ujetá, Tillyovka. Ten film má takových drobných kladů, že i ten nejzásadnější nedostatek, a to příběh, přestává být důležitý.

Vzpomínám, jak se mi tenhle film dostal zhruba před deseti rokama poprvé do rukou a jak jsem z něj byla unešená. Jenže tehdá jsem ho měla za 30 kaček půjčený a vhska byla kódovaná, tudíž jsem si mohla o opětovném pouštění nechat jen zdát a kamarádům vyprávět, aneb než započal komiksový boom, byli našimi hrdiny obyčejní lidé, kteří se pro svůj sen nebáli jít proti proudu a nadutým (čti konzervativním) bossům. Lidé jako Larry Flint, Andy Kaufman, nebo právě Howard Stern. A tací stojí za pozornost i dnes, tudíž jsem se za Howardovými memoáry po letech poohlédla a musím konstatovat, že ačkoli už jsem nebyla tak unešená jako kdysi, pořád je to parádní jízda plná břitkého humoru, který potěší.