Bart

Čapek si s Masarykem během svých nesčetných setkání řekli jistě mnoho. A třeba i to nejintimnější, to, že se Masarykovi na starý kolena zapalovala lejtka, nebo to, jak destruktivní byl vztah Čapka a Scheinpflugové. Určitě probrali i spoluzakladatele republiky a členy první vlády nebo německou menšinu. Co je jisté, že si to neřekli během jedné polední procházky v okolí zámku Topoľčianky. Byl by to skvělý materiál např. pro pražskou Violu, ale pro film je to nevěrohodné a vyumělkované.

Vzhledem k tomu, že za posledních třicet let film v televizi neběžel, což si tak nějak nedovedu vysvětlit, chápu zdejší vstřícné hodnocení. Dokážu si představit, že u spousty hodnotitelů film vyvolává nostalgické vzpomínky na dobu, kdy v televizi slušné dílo, které nestálo jen na hereckém obsazení, ale i na slušném scénáři, běželo jen párkrát do roka. Filmu nelze upřít minimalistické obsazení i scénografii, které zafungovaly, ale i přesto by dílku slušela jednodílná stominutová stopáž. I přes noirové vyznění a konec filmu a především skvělý herecký výkon Zdeňka Řehoře, nemůžu hodnotit jako TOP.

V rámci časově rozsáhlého cyklu Československé televize "Bylo, nebylo" vznikla v normalizačních 70. letech celá řada televizních pohádek chudých hereckým obsazením, kulis i děje. Sněhurka patří bohužel mezi ty nejhorší kousky. V tomto příběhu podle K.J.Erbena exceloval Lála Pešek, pro kterého byla role stařečka ušitá a zdárně mu sekundovala jedna z nejvíce nedoceněných hereček Zora Jiráková. Bohužel ani to nestačilo na to, abych mohl tuto pohádku nehodnotit jako hloupou, naivní a velice lehce a rádoby zapomenutelnou.

27. den je typickým příkladem skutečnosti, kdy americké propagandistické filmy prohrávaly s filmy z druhé strany. Zatímco filmy východního bloku pracovaly s jednoduchými, ale věrohodnými a lidem blízkými tématy, americké filmy často pracovaly se sci-fi tématy, které vybízely k filozofickému zamyšlení nad smyslem existence lidstva. Hloupé, patetické a nevěrohodné repliky, které dnes spíše vybízejí k úsměvu, zahrál Jirka Voskovec opravdu bravurně, stejně jako kolegové, kteří měli sehrát potřebnou milostnou dějovou linku a potřebnou rebelii sovětského vojína.

Čechovův Strýček Váňa utrpěl nejednou a filmová adaptace Franchota Tonea se postavila do fronty. Ani skvělý herecký výkon Jiřího Voskovce nemohl zakrýt zakrnělý scénář, který se na jednu stranu precizně držel divadelní textové předlohy a na druhou stranu režisérské vedení pobízelo k přísně civilním hereckým výkonům v divadelních dekoracích.

Příchod Voskovce do Spojených států po roce 1948 a jeho obvinění z přisluhovačství komunismu je bezesporu zajímavé téma pro tento seriál. Nicméně se jedná o velice povrchní ztvárnění příběhu, které je završené ještě méně věrohodným popisem práce vyšetřovací komise, která se v tomto případě údajně nechala přesvědčit patetickým hereckým výstupem Jiřího Voskovce.

Filmy Soukromý život Alžběty a Essexe a Panenská královna jsem viděl hned po sobě, takže se neubráním srovnání. Především mi přišlo líto, že Bette Davis pojala tuto postavu herecky v každém filmu jinak. Mohu to svést na autorské pojetí a režijní pokyny, ale jistě ona sama měla při tvorbě postav své slovo a leccos si mohla přidat sama. V prvním filmu hraje 29letá Davis 66letou královnu, mimochodem ještě docela dobře vypadající, jako zamilovanou puberťačku válející se s Essexem na schodech. V Panenské královně ztvárnila 47letá Bette Davis 50letou královnu jako kulhající stárnoucí vzteklou čarodějnici s buranským chováním. Nicméně u tohohle filmu musím ocenit především propracovaný scénář, vtipné dialogy, krásné kostýmy a odvahu tvůrců pracovat i s exteriéry, na rozdíl od předchůdců. Jsem rád, že ještě v padesátých letech nemusela Alžběta nutně vypadat jako Cate Blanchett nebo Rachel Skarsten.

To, že v době 70. výročí konce 2. světové války hraje tradiční zahajovací koncert Pražského jara poprvé německý orchestr, je zřejmě jistá symbolika a gesto smíření. Nicméně provedení Severoněmeckého symfonického orchestru bylo pro mě otřesné. Nehledě na všeobecnou spokojenost publika. Má vlast byla neskutečně utahaná a někteří hráči orchestru byli v určitých partech nejistí. Po loňském velkolepém a živém pojetí České filharmonie a Jiřího Bělohlávka je tohle neskutečná ostuda.

Dětská moralita, skvěle beztrikově zvládnutá s profesionální pomocí loutkoherecké skupiny ČST, mohla přesvědčivě působit jen v roce svého vzniku. Po obsazení Antonína Kaly do ústřední záporácké role seriálu Létající Čestmír už tahle inscenace těžko mohla nějaké dítě přesvědčit, že to Tomáš s tou ekologií myslí vážně.

Nepříjemně depresivní film doprovázený otravně monotónní hudbou mě utvrdil v tom, že další Tarrovy režisérské exhibice si nechám ujít. Zvláštní představa o apokalypse, ať už v režisérově pojetí, nebo v představě souseda hlavních postav. Nebyla snad jediná denní činnost, která by mě neiritovala, obvzlášť když se opakovala pátý den. Film si budu hodně dlouho pamatovat a nebude to rozhodně spojené s příjemným zážitkem. Jedna hvězda pro film, zbytek je pro mě za výdrž.