Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Pohádka
  • Krimi
  • Horor

Recenze (223)

plakát

Dnes v noci hvězdy nezhasnou (1979) (TV film) 

Rudolf Jelínek jako major Hradec zemřel v roce 1978 v Chile. O rok později se vrátil jako americký novinář Crawford a měl tu čest hrát ve stejných kulisách. Paradoxem tohohle interiérového filmu jsou právě kulisy, o kterých měl scénograf představu, že pasují do východoafrické země. Vím, že Miloš Ditrich byl kvalitní rutinér, ale zde asi neměl kdovíjakou možnost studia tamní architektury. Kromě Jana Přeučila, Viktora Maurera a Jaroslava Kepky, které maskéři natřeli na černo, se podařilo tvůrcům sehnat obdivuhodný počet statistů tmavé pleti. Natočit tenhle film o dojemné pomoci zdravotníků socialistického bloku v zemi, kterou ještě donedávna považoval Sovětský svaz za nepřítele, byl hloupý nápad. Tohle nikoho nedojalo, nepoučilo, nepřevychovalo a už vůbec nepobavilo.

plakát

Přezůvky Štěstěny (1983) (TV film) 

Prezentujíc se jako pohádka, tedy vysílání pro děti, je to neskutečná kravina. Vladimír Kavčiak sice dokázal být horší, ale tenhle příběh podle H.Ch.Andersena je ukázkou scénáristického a režijního diletantismu Kavčiaka. Jako dítě tuhle pohádku nepamatuji v rámci Studia kamarád, ani jako sólo akci redakce zábavy. Rozhodně se však jednalo o jednu z nejhvězdněji obsazených pohádek, ale také o jednu z nejvýraznějších chujovin, jaké byly v tom roce vyprodukovány. Možná si měl dramaturg Miloš Smetana nafackovat. Evidentně se nejednalo o komedii, ale soudcovské paruky tak působily, tedy pokud nebyly ukradeny jako ležení pro hlídací psy. Tohle byl pro mě jeden z nejhorších barevných televizních zážitků.

plakát

Hnízdo (1972) (TV film) 

Přiznám se, že Petr Tuček je pro mě velmi těžko srozumitelný režisér. V každém případě je to režisér, který šel s dobou a v každé točil to, co bylo v kurzu, co bylo třeba. Na přelomu 60. a 70. let to byla ruská a jiná klasika, v 70. letech TV filmy a seriály podle přísného schématu a v 80. letech nemastné a neslané filmy, které sice nebyly angažované, ale zároveň neměly žádnou výpovědní hodnotu. Dvoudílný televizní film Hnízdo, je typickým příkladem Tučkova nedotaženého díla. Průměrný scénář a zajímavý střih kazí nepřesvědčivé výkony mladých herců a v globálu velmi špatný casting a předabování některých herců. Byl jsem velmi zvědavý na výkon Franty Kocourka po tom, co o něm Miroslav Donutil vyprávěl legendy. Nedočkal jsem se, protože Kocourek byl předabován právě Donutilem. Hnízdo je velmi povrchní a špatně zahrané.

plakát

Lucerna (1960) (TV film) 

Okolnosti vzniku inscenace nemusím zmiňovat, stačí si přečíst synopsi České televize. V každém případě pokud každá televizní inscenace vysílaná živě byla provedená takto dokonale, rozhodně moje generace o něco přišla. Rychlost, jakou se v Měšťanské besedě přestavovaly kulisy, je obdivuhodná. To se dá lehce poznat podle délky jednotlivých intermezz a pohledu na dokonalost kulis, především lesního zámečku a interiéru zámku. Stejně tak řízení komparzu v davových scénách vyžadovalo precizní zkoušení a jistě i trpělivost. A také šest kameramanů včetně hlavního. Temperamentní a přitom křehká kněžna Ireny Kačírkové, žlučovitý vrchní Jaroslava Marvana, bába překvapivě civilní Leopoldy Dostalové a starý a unavený vodník Ivan Zdeňka Štěpánka, to jsou pro mě ty nejlepší castingové volby režiséra Bělky. Ostatně celé obsazení je perfektní a inscenace nemá slabinu. O sedm let později si v inscenaci Františka Filipa své role vodníka Ivana a báby zopakovali Zdeněk Štěpánek a Leopolda Dostalová. Inscenace Františka Filipa z roku 1967 podle mého názoru působí kvalitnějším dojmem s ohledem na kvalitu obrazu a zvuku. S ohledem na rok vzniku, problémy při realizaci a odvysílání musím srovnat na stejnou úroveň. Je tu jediná kritika, spíš pro pobavení, a to vrzání podlahy pod chůzí v lese :D

plakát

Holka na krátkou trať (1984) (TV film) 

Vladimír Drha byl evidentním obdivovatelem nové vlny 60. let. On však svojí tvorbu přenesl na novou úroveň. Jeho televizní pokusy sice nejsou vrcholem, ale povedla se mu jedna geniální věc, která se jeho předchůdcům v 60. letech nepovedla. Vladimír Drha dovedl naprosto geniálním způsobem skloubit dohromady herce a nadané neherce do dokonalé symbiózy. Skvělý Robert Vrchota zapadl mezi neherecké kolegy. Svým výkonem se nikam nehnal a nechal prostor netalentované Pavlíně Mourkové i ostatním. Paradoxně dostal veliký prostor, kde mohl rozehrát živelnou figuru, odpozorovanou životem. Některé věci mohl a některé nemohl Drha ovlivnit. Jeho největším problémem byla barva a v tomto případě Markéta Zinnerová a její scénář. Jeho oblíbenkyní byla Nataša Gollová, která už v tomto filmu kvůli kondici nemohla hrát. Ale i ona svým výkonem skloubeným s neherci dokázala oživit jeho filmy (Radostné události, Šťastný domov).

plakát

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1989) (TV film) 

Není moc televizních inscenací, kde by Věra Tichánková dostala svůj zasloužený prim (viz. také Dům Doni Bernardy). O to méně bylo inscenací, kde by se potkala se svým manželem Janem Skopečkem, hercem malých rolí. Stalo se tak ve Fidlovačce, kde se jako jeden z hlavních konfliktů lásky stane její obchodnice Mastílková  a Skopečkův obuvník Kroutil. Celou inscenaci uzavírá jeden z posledních zajímavých záběrů slepého umělce v podání Josefa Kemra, který zpívá píseň "Kde domov můj". Velmi špatné uchopení závažného tématu ostravskou televizí.

plakát

Kamenný kvítek (1972) (TV film) 

Kdybych po roce 1989 zachytil podobnou pohádku se stejným obsazením, řekl bych si "klasický zaopatřovací ústav". Pohádkový cyklus "Bylo, nebylo" bylo většinou jakési alibi pro vznik pohádek s minimálními náklady na herecké obsazení, černobílý materiál a scénografii. Tehdejší i současné děti těžko pochytí, pochopí a stráví pohádku na motivy uralských pohádek i přes hvězdné obsazení.

plakát

Zlaté pometlo (1976) (TV film) 

Kulisovka nebo papundeklovka jsou hloupé, degradující výrazy. Takové televizní pohádky pro nejmenší u nás vznikaly, a byly jich ročně na desítky. Ale srovnejme si, které země světa se s námi mohly rovnat. Které země, třeba jen východního bloku, natáčely televizní pohádky v levné produkci s těmi nejlepšími herci, jaké daná země měla. Zjistíme, že Československo bylo v tomto ohledu ojedinělé. Navíc od poloviny 70. let a s příchodem barvy u nás výrazně vzrostly výdaje na scénografii. V roce 1976 bylo naprosto běžné natáčet televizní filmy a inscenace na černobílý materiál ale na dětech se ovšem nešetřilo. Hezká pohádka, která není tak často reprízovaná (ani já si jí ze Studia Kamarád nepamatuji :D), možná trochu drsná, točící se kolem dřevěné nohy, kterou vysloužilec Jakub (Jaroslav Moučka) získal ve válce.

plakát

76. mezinárodní hudební festival Pražské jaro 2021 (2021) (koncert) 

Už dlouho jsem neslyšel Mou vlast s tolika intonačními přešlapy. Přestože je mohli udělat a třeba i udělali externí spolupracovníci, jedná se kompletně o odpovědnost Collegia 1704, které pro mě tuto prestižní povinnost nezvládlo. U žesťů se bohužel tyhle chyby nedají schovat za zbytkem orchestru. Hornistka se ještě nenaučila a nezvykla, že když udělám kiks, nesmím to na sobě nechat znát. Já osobně podobnou ostudu nepamatuji.

plakát

Slůně (1972) (TV film) 

Asi nešlo tak o odvahu, jako spíš o pokus, jestli normalizační Československá televize v roce 1972 skousne evidentní pokus o odkaz na novou vlnu 60. let. Film byl vyroben v Krátkém filmu Praha, ale jestli se dostal na obrazovky, nevím. V každém případě nejen hlavní představitelka, ale i ostatní neherci jsou skvělý a Zora Jiráková v roli protivné matky mezi ně skvěle zapadla. Film natočený ve stejné době jako Metráček, nicméně o levely lepší, syrovější a pravdivější.

Ovládací panel
77. nej uživatel Česko
308 bodů

Reklama

Reklama