Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Pohádka
  • Horor

Recenze (214)

plakát

Slůně (1972) (TV film) 

Asi nešlo tak o odvahu, jako spíš o pokus, jestli normalizační Československá televize v roce 1972 skousne evidentní pokus o odkaz na novou vlnu 60. let. Film byl vyroben v Krátkém filmu Praha, ale jestli se dostal na obrazovky, nevím. V každém případě nejen hlavní představitelka, ale i ostatní neherci jsou skvělý a Zora Jiráková v roli protivné matky mezi ně skvěle zapadla. Film natočený ve stejné době jako Metráček, nicméně o levely lepší, syrovější a pravdivější.

plakát

Natali (1968) (TV film) 

Natali je výjimečné dílo z díla brněnského studia. Tvrdím to nerad, ale v Brně i Ostravě vzniklo velmi malé množství filmů a inscenací, které stojí za vzpomínku nebo dokonce za vytesání do kamene. Tohle dílo k nim patří. Petr Tuček byl skvělý filmař a točil dokonalá díla, pokud k tomu měl všechny potřebné spolupracovníky a tvůrčí svobodu. Pro mě k nim rozhodně patří Dostojevského Strýčkův sen z roku 1971. Natali bohužel uškodilo předabování hlavních protagonistů Josefem Abrhámem, Miriam Hynkovou a Janou Drbohlavovou. Skvělá Danuše Klichová a naprosto dokonalý František Šlégr.

plakát

Dům Doni Bernardy (1974) (TV film) 

V době tuhé normalizace, kdy často vznikaly příběhy o vynikajících mužích socialistického vzoru, byla inscenace podle García Lorcy čerstvým závanem a ukázkou skvělého ženského herectví. Příběh paní Bernardy, která před i po smrti svého muže chrání své dcery před světem mužů a drží je přísnou výchovou ve svém domě, byl vždy skvělou příležitostí pro ženský herecký ansámbl každého divadla. V Národním divadle v roce 1967 dostala tu čest hrát titulní roli Vlasta Fabianová a její dcery Jarmila Krulišová, Luba Skořepová, Naděžda Gajerová, Nina Jiránková a Jaroslava Tvrzníková. Čestnou a v podstatě hlavní roli služky Poncie získala Dana Medřická. Československá televize byla stejně moudrá a zvolila skvělé herecké obsazení. Titulní role Bernardy byla skvělou a ojedinělou příležitostí pro úžasnou herečku Věru Tichánkovou, která bohužel celý život sbírala jen vedlejší role. A důkazem jejího talentu a herecké i lidské vyzrálosti byla právě tato role. Dalším pověstným želízkem byla Blanka Waleská v roli služky Poncie. Herečka opět vyrazila dech svým úsporným a přesto působivým herectvím a vytvořila tak nádhernou postavu ženy, která i přes to všechno žije za hubičku v domě plném odmítání a nenávisti a je v důležitých momentech policajtem a uchem své paní. Možná právě tato role předznamenala životní roli v televizním filmu Lístek do památníku o rok později. Zajímavou postavou inscenace byla bernardina matka Marie Josefa v podání Marie Rosůlkové, kterou atmosféra v domě dohnala k šílenství a její dcera ji tak zamyká v pokoji. I pro Rosůlkovou to byla velmi odlišná role, která dokázala herečku vyjevit i v jiných barvách, než bláznivé komičky. U dcer Bernardy je to trochu něco jiného. Nějaký čas mi trvalo, než jsem zjistil, která z nich je ta nejstarší, ta, které jediné patří nějaké věno po zemřelém otci. Tadáá byla to Karolina Slunéčková, krásná ženská, plná sexappealu, která i do vysokého věku vypadala HOT. Zatímco její mladší sestru hrála... no... Eva Jiroušková :D V případě zbývajících mladších sester jsem opět musel váhat. Nejmladší dcerou měla být Eliška Balzerová (Havránková), která už tenkrát vypadala neskutečně vyspěle ve srovnání s Gabrielou Vránovou nebo Růženou Merunkovou. Místy mě až mrazilo při atmosféře, kterou v domě dokázala vytvořit pětice převážně citově vyprahlých dcer, plná pasivně agresivní nenávisti, závisti a zloby. A tak to bylo už od úplného začátku, kdy se všechny ženy z domu sešly v hlavní místnosti po pohřbu otce rodiny v dalším sousedském ženském doprovodu v černém. Kromě hereckých výkonů ne úplně dokonalou režii a scénář rutinéra Jiřího Bělky pozdvihly na vyšší level kostýmy další rutinérky Jarmily Konečné a především ateliérové stavby oskarového Karla Černého. V dnešní době u nás bohužel není televize, která by byla schopná natočit obyčejnou inscenaci stojící na scénáři a hereckých výkonech, především ta, z jejíž podstaty to vyplývá. Vyšlo to z módy. Sorry dave zdejší, ve své kategorii pro mě TOP.

plakát

Hadrián z Římsů (1976) (TV film) 

Televizní inscenace se bohužel neobešla bez nutné účastí emigranta Matušky, který emigroval proto, že u nás neměl dostatek prostoru k uměleckému rozvoji. Jeho filmografie ostatně v tomhle kontextu působí hodně směšně. V každém případě se jednalo o velmi dobrou komedii v čele se Zdeňkem Dítětem, který zde opět potvrdil svůj komediální talent.

plakát

Pan Kobkán vdává dceru (1977) (TV film) 

S ohledem na úspěch příběhů vojáka Švejka měli někteří televizní tvůrci pocit, že kdejaká pitomost, co Hašek napsal, stojí za zfilmování. To je bohužel případ i tohohle nesmyslu, ve kterém s ohledem na stupiditu exceluje Jorga Kotrbová jako „stárnoucí panna protože blbka“ a její otec Ilja Prachař. Herečka Zuzana Kočová se sice podílela i na téhle hrůze scénáristicky, ale musím ocenit, že dokázala vytvořit ve své roli takovou ošklivku. To však nevymaže hloupý a extrémně nevtipný příběh. Až mi bylo líto tvůrců, kteří se snažili postavit v ateliéru docela slušný umělý les.

plakát

Krakonoš a švec (1975) 

Ať už vynikající cyklus o Krakonošovi se skvělou hudbou Luboše Fišera vyprávěl Bohuš Záhorský, Václav Voska nebo Ota Sklenčka, první film je charakteristický především úsporou hlasu vypravěče a snahou o maximální vyprávění obrazem s doprovodem hudby. Na jednu stranu je to dobře a svědčí to o skvělém režisérovi, na druhou stranu to člověka ochudí o krásný hlas Bohuše Záhorského.

plakát

Kráska a zvíře (1971) (TV film) 

Moskalykova televizní adaptace se hravě vyrovná té Herzově filmové. Na prvním místě je třeba vypíchnout hrubínovskou romantiku, kterou zachoval. Dokonce i strohá televizní dekorace nepůsobila tak chudě. Ostatně Zázvorka byl mistr a uměl divy. A vrcholem byla romantická hudba Luboše Fišera, kterému se Hapka bohužel nevyrovnal. Ostatně Fišer po letech vykradl sám sebe a hudbu použil i v cyklu loutkových kraťasů o Krakonošovi.

plakát

Jiří Sovák (1991) (TV pořad) 

V devadesátých letech vznikal pořad Album, kde moderátor, často televizní hlasatelka, zpovídal známou osobnost kultury, a kde celý rozhovor byl bohužel velmi stylizovaný a protkaný filmovými ukázkami. Jedním z takových byl Jiří Sovák, který to dotáhnul až na prkna Národního divadla. Právě u Sováka jsem měl vždy pocit, že to bylo kvůli titulu Zasloužilého umělce. Tyto tituly se lehčeji získávali právě v Národním divadle. Sám herec neprokázal žádnou nostalgii, naopak na téma Národního divadlo začal vyprávět historky z natáčení a vzpomínky na Jaroslava Marvana. V pořadu bylo zároveň uvedeno jedno z nejtrapnějších vystoupení v rámci Menšíkových Silvestrů (scénka napodobování ptáků). Pokud chtěla tenkrát televize představit kariéru Jiřího Sováka a zároveň přesvědčit diváky, že herec má pořád co říci, možná měla uvést něco z jeho umění, ne jen trapné historky Jiřího Štěpničky a Vlasty Brodského.

plakát

Martin Růžek (1993) (TV pořad) 

V devadesátých letech vznikal pořad Album, kde moderátor, často televizní hlasatelka, zpovídal známou osobnost kultury, a kde celý rozhovor byl bohužel velmi stylizovaný a protkaný filmovými ukázkami. Jedním z takových byl i Martin Růžek. Obyčejný člověk, který byl milován národem, mluvil s neuvěřitelnou skromností a pokorou. Musím říct, že jsem ve stejné době viděl i epizodu s Jiřím Sovákem a nemohu se tak ubránit srovnání. Martin Růžek byl opravdovým umělcem a dokonce jedním z těch nejlepších. Stačí si poslechnout, jak oba herci vzpomínali na angažmá v Národním divadle. Zatímco Jiří Sovák v rámci scénáře sypal jednu vtipnou historku za druhou a produkce Československé televize jako jednu z důležitých ukázek pustila jednu z nejtrapnějších vystoupení v rámci Menšíkových Silvestrů (scénka napodobování ptáků), Martin Růžek se nemusel za svou filmografii stydět. Nemohu soudit do detailů, ale Martin Růžek odešel z Národního divadla podle jeho slov „včas“. A to z něho dělá mimo jiné velkého umělce, který věděl, kdy je ten správný čas. Dva roky po natočení pořadu nás opustil.

plakát

Dítě (1973) (TV film) 

Divadelní hra F. X. Šaldy z roku 1923 ve svém televizním zpracování velmi připomíná film Morálka paní Dulské (1958) polské autorky Gabriely Zapolské z roku 1906. Nicméně zatímco Zdeňka Baldová v roli paní Dulské částečně působila komicky vzhledem ke svému komickému naturelu, Jaroslava Adamová v inscenaci Dítě byla prototypem bohaté a bezcitné maloměšťačky. Marta Vančurová byla skvělá, nicméně to nebylo žádné překvapení. Herečka ne vlastní vinou bohužel nevybředla z rolí křehkých, citlivých a vnitřně trpících žen, které vytváří vinou režisérů až do současnosti.

Reklama

Reklama