ripo

Dlouhý umělecký německý film je časově situován ve dnech přepadení Sovětského svazu. Odhaluje mentalitu příslušníků hitlerovského vojska, převážně vychovaného v duchu nacismu, s naprostou otevřeností. Pro vítězství německého fašismu slouží vše, i vražda člověka, patřícího do vlastních řad, kterou lze podvodně využít proti nepříteli a navíc s chladnokrevnou mysli krýt vlastní vinu. I vražda kamaráda se dá omluvit službou vůdci. Je to odvážný film, nutící k zamyšlení nad zrůdností celého systému, který dovedl z lidí udělat vrahy a poznamenal celý národ. Film natočil režisér Kurt Jung-Alsen podle novely F. Fuhmanna „Kamarádi", kterou scénáristicky zpracoval Kurt Bortfeldt. - Film byl předveden mimo soutěž na X. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Filmový rehled 36/1957

J. A. Bardem patří ke skupině nezávislých španělských filmařů, usilujících s velkým uměleckým zdarem o obrození současné španělské kinematografie. Není to snadný úkol, uvědomíme-li si tíživé poměry frankistického Španělska. Bardem vede důsledný boj proti politické, hospodářské a mravní diktatuře fašistického režimu. Důkazem úspěšnosti jeho boje je nejen fakt někdejšího Bardemova zatčení a uvěznění, ale především nesmírný mezinárodní úspěch, jemuž se jeho filmy (u nás je známá především „Smrt cyklisty" a film „Vítáme vás, pane Marshall", na kterém se podílel jako scénárista) těší u všech pokrokových lidí celého světa. Film „Hlavní ulice" je silnou a nesmlouvavou kritikou úpadkové generace, vychované španělským fašismem, z níž však již vyvstávají jedinci (Isabel, Federico), kteří se zatím ještě neuvědoměle a spíše instinktivně bouří proti falešným slibům a přetvářce, kterou fašistický režim podlamuje národ. A v těchto dvou kladných postavách vidíme při vší hořkosti, kterou je film prolnut od prvního do posledního záběru, světlo naděje a víry v lepši budoucnost španělského lidu. Filmový přehled 36/1957

„Římské povídky" režiséra Francoliniho patří do skupiny italských filmových veseloher druhu „Vily Borghese" (režie rovněž Gianni Francolini), „Manžela dvou žen", „Norkového kožichu" a j. Jsou to filmy, čerpající námětově ze života současných městských lidi t. zv. středních a nižších vrstev. Nemůžeme je označit za filmy neorealistické, třebaže téměř všechny mají v sobě některé kladné prvky tohoto velkého uměleckého směru, který po druhé světové válce umělecky obrodil italský film a postavil jej na jedno z předních míst ve světě. Nemají tvrdou sociálně politickou důsažnost neorealistiekých filmů, nebojují za zlepšení společenských poměrů dnešní Italie. Zachycují však bezprostředně a živelně současný italský život, na který se dívají sice veselýma očima, avšak líčí jej s jeho klady i zápory bez příkras a zbytečných idealisací. A snad právě tento radostný pohled na život, který v daném okamžiku nevypadá nijak růžově, získal tomuto druhu italských filmů nesmírnou oblibu. Pro ženské role „Římských povídek" byly vybrány oblíbené italské herečky Giovanna Ralli (známá u nás z filmů „Norkový kožich", „Manžel dvou žen" a „Vila Borghese"), Silvana Pampanini („Ženich pro Annu Zaccheovou") a Maria Pia Casilio (nezapomenutelná služtička z „Umberta D"). Pro současný italský film je typické obsazení několika episodních rolí velkými hereckými hvězdami (Vittorio De Sica, komik Toto). Film byl uveden na IX. MFF v Karlových Varech v r. 1956. Filmový přehled 35/1957

Projev režiséra Vladimíra Bahny před uvedením filmu „Posledná bosorka" na X. MFF v Karlových Varech: Slovenská filmová tvorba je ešte veľmi mladá; nemôže sa odvolávať na tradície, ktoré majú staršie vyspelé národné kinematografie. Jednako sa domnievame, že má s nimi spoločné to hlavné: úsilie, svojimi dielami slúžiť myšllenkam, ktoré hýbu svedomím a srdcom dnešného človeka, myšlienkami, ktoré pomáhajú k rozvoju a pokroku ľudskej spoločnosti. Z týchto pohnútok zrodil sa aj film „Posledná bosorka", ktorý o chvíľu uvidíte. Téma, ktorú prinášame, nie je zhodou okolností nová. No treba povedať, že „Posledná bosorka" nevznikla z akéhosi módneho záujmu. Je to spontánny tvorivý počin tak isto, ako spontánne a nezávisle na sebe realizovali na viacerých miestach podobnú tému alebo matéilu. Stalo sa tak zrejme preto, že rozliční ľudia na rozličných miestach pocítili práve teraz - a to nijako nie náhodne - potrebu, aj touto formou bojovať za slobodu človeka, za pravdu a zdravý ľudský rozum. " „Posledná bosorka" odohráva sa v polovici XVIII. storočia v západoslovenskom meste Trnave. Príbeh sa opiera o lokálne historické motívy. Treba azda povedať, že Trnava bola v XVII. a XVIII. storočí sidlom cirkevnej univerzity a významným politickým strediskom na Slovensku, zaťial čo dolné Uhorsko bolo pod tureckou okupáciou. O význame a bohatstve mesta v tých časoch hovoria vzácne stavitelské a umelecké odkazy neskorého baroka. Univerzita mala tlačiareň, známu v celej strednej Európe, mala vlastnú hvezdáreň, ale to všetko nebránilo mestu, aby ešte v roku 1744 neupálilo tri ženy, obvinené z čarodejníctva. Na druhej strane sú doklady o svojráznych, živelných kúskoch študentov, ktorí viacráz hatili výkon trestov a zosmiešňovali ich vykonávateľov. Historicky je dokázané, že čarodejnice, strašidlá a prízraky sa neobjavovali sami od seba - ale vždy iba vtedy, ked ich niekto potreboval. A potrebovali ich obyčajne tí, čo mali zlé úmysly. Dnes, keď pohony na čarodejnice prichádzajú do módy a propagujú sa rozličné novodobé strašidlá, treba ľuďom pripomínať, že aj za nimi je vždy niekto, kto ich potrebuje. Aj náš film by chcel pripomenúť, že spoľahlivou zbraňou proti všetkým starým i novým strašidlám ostáva zdravý ľudský rozum a ľudské svedomie. Filmový přehled 35/1957

Velký úspěch filmu „Chléb, láska a fantasie" si vyžádal pokračování dalšího osudu rázem tak oblíbených hlavních postav filmu. Nedostatky prvního filmu se však přenesly na jeho pokračování a přibyly další. Zdařilé herecké výkony hlavních představitelů nemohly zachránit roztříštěnou dějovou osnovu, spojovanou dlouhými dialogy. Film je promítán v dvojprogramu společně s jeho prvním dílem. Propagační a reklamní materiál je na oba filmy společný. Filmový přehled 35/1957

Film režiséra Luigi Comenciniho „Chléb, láska a fantasie" nemůžeme zařadit po bok oněm slavným italským filmům, jako byly na př. „Zloději kol", „Řím v 11 hodin", „Děti ulice", „Umberto D" a jiné, vytvořené pod hlavičkou italského neorealismu. Film „Chléb, láska a fantasie" postrádá jeden z hlavních rysů neorealistických filmů jejich bojovnou kritičnost lidské společnosti. Své světové popularitě, která dala vzniknout celé sérii filmů na thema „Chléb, láska a ...", vděčí především hereckému obsazení hlavních roli s Vittorio De Sicou v roli strážmistra a Ginou Lollobrigidou jako vesnickou dívkou Střelkou se dvěma z nejslavnějších a nejoblíbenějších italských herců vůbec. Přesto však nemůžeme tomuto filmu upřít četné stopy neorealistického směru, které nesporně patří k jeho kladům. Vidíme je již v námětu: je jím současná látka ze života prostých italských lidí v zajímavém prostředí horské vesnice. Vidíme je v prostém a nenásilném zpracování jednoduchého příběhu dvou mileneckých dvojic, vidíme je v hlubokém humanismu, s nímž se tvůrci filmu dívají na lidský život. Je nepochybné, že právě pro tyto klady a především pro svůj bezprostřední a v pravém slova smyslu živelný italský humor najde tento film mezi našimi diváky mnoho příznivců. Film je promítán v dvoj-programu společně s jeho pokračováním „Chléb, láska a žárlivost". Propagační a reklamní materiál je na oba filmy společný. Filmový přehled 35/1957

Na vytvoření filmu „Cesta pravdy" se podíleli významní sovětští filmoví umělci, známi u nás z řady hodnotných filmů, film však tentokráte neodpovídá úrovni, kterou bychom právě od nich očekávali. Filmový přehled 35/1957

Film o další akci za zlepšení životní úrovně v méně vyvinutých zemích, kterou podnikli pracovníci Organisace spojených národů. Filmový přehled 34/2957

Film ministerstva zdravotnictví a Výzkumného ústavu zdravotnické osvěty byl natočen na kožním oddělení Krajské dětské nemocnice v Brně (přednosta docent dr. Jaroslav Horáček). Filmový přehled 34/1957

"Případ v Benderathu" patří k těm významným filmům Německé demokratické republiky, které jsou naplněny aktuální političností. Odhaluje vzrůst neofašismu v Německé spolkové republice v jednom z jeho nejcharakterističtějších projevů anti- semitismu a líčí boj pokrokových lidí proti zhoubným fašistickým tendencím, které ani totální porážka nacismu v roce 1945 z některých Němců zcela nevykořenila. Tato živá aktuálnost námětu je tím zajímavější, že film „Příklad v Benderathu" byl natočen podle starší divadelní hry Curta Corrintha „Trojané", která prošla v letech 19291933 s velkým úspěchem všemi významnými scénami předhitlerovského Německa. Curt Corrinth působil od roku 1917 v Berlíne jako novinař a spisovatel. První myšlenka k jeho hře „Trojané" se zrodila již v roce 1912, kdy skončil svá gymnasiálni studia. V jeho třídě studoval velice nadaný a charakterní židovský chlapec. Všichni ho měli rádi. Jedině ředitel gymnasia všemožně ztrpčoval život židovskému žáku. Tak se C. Corrinth prvně seznámil s antisemitismem, který se o dvacet let později stal jedním ze základních kamenů nestvůrné nacistické ideologie. Po skončeni druhé světové války žil C. Corrinth deset let v západním Německu (živil se ne jako spisovatel, nýbrž jako knihkupec), takže měl dosti příležitostí poznat vzrůstající neofašismus, projevující se kromě jiného antisemitismem. Jeho Benderath má v NSR tisíce paralel. Židé jsou všemožně uráženi, před jejich domy zpívají nacistické bojůvky veřejně Horst-Wessel-Lied, staří osvědčení nacisté uveřejňuji beztrestně své paměti, naplněné štvavou tendencí, někdejší vedoucí činitelé SA a SS se stávají učiteli na západoněmeckých školách ... V létě 1955 přesídlil C. Corrinth do demokratického sektoru Berlína. Tu se rozhodl svou někdejší divadelní hru „Trojané" úplně přepracovat. Přeložil její děj do současné doby a původně individualistickou studentskou tragedii z roku 1929 měnil v drama kolektivního boje současných pokrokových studentů proti západoněmeckému neofašismu, boje za pravé kamarádství, boje za solidaritu všech poctivých lidí. Tento boj je vítězný: nacistický profesor se musí žákům za urážky omluvit a opustit ústav, avšak otec iniciátora studentské vzpoury je zatčen pro své pokrokové smýšlení. Boj se západoněmeckým neofašismem vítězstvím studentů v Benderathu nekončí. Spolu-scénárista a režisér filmu János Veiczi studoval tři léta na filmové škole DEFY a další tři léta pracoval jako asistent režie na politicky významných filmech "Tajná akta Solvay", „Poplach v cirkuse" a zejména „Ďábelský kruh". „Případ v Benderathu" je jeho první samostatnou filmovou prací. Filmový přehled 34/1957