ripo

Autor literární předlohy tohoto filmu Sándor Hunyadi (1893- 1942) patřil k oblíbeným maďarským novelistům a povídkářům v letech dvacátých a třicátých. A protože byl v módě, odpouštěli mu buržoasní čtenáři jeho kritický a realistický pohled na maďarskou společnost; ostatně pohled velmi subjektivní, nepodepřený pevnějším názorem politickým, kterým Hunyadi jako novinář tápavě hledal a nenalézal. Nicméně byl vynikajícím realistickým novelistou své doby a "Dvojí sukno" to jen potvrzuje. A nejen to, film potvrzuje i trvalý vzestup maďarské kinematografie která v průsečíků příběhu po výtce komorního umí odhalit celou tvář doby. Filmově odhalit, neboť literární původ tohoto filmu připomínají jen titulky. - V historkách téměř banálních (kolikrát jsme již viděli na plátně obdobný motiv pána a služky) tkví zřejmě základ mnoha filmů značně nebanálních Tak na příklad Italové vytěžili z banálního příběhu o ukradeném kole velkolepý obraz člověka v kapitalismu, Maďaři v "Malém světlém", historky ne právě nevšední, strhujíci film o bloudění mládeže. Ve „Dvojím suknu" pak v poloze značně skromnější, nicméně umělecky stejně přesvědčivé, film o maďarské společnosti na začátku války - s fangličkářským a falešně altruistickým panstvem a poníženým lidem, který se dívá na všechno to válečné běsnění se skeptickým pohledem obětovaného. Maďaři dovedou skvěle využít psychologické drobnokresby nikoli mosaikovité, ale pevně načrtnutých kontur, aby zobrazili dobu a její problémy. To je ostatně nejsilnější moment nejen tohoto filmu ale celé současné maďarské kinematografie. Filmový přehled 40/1957

„Cesta naděje" je dosud nejslavnější film italského režiséra Pietra Germiho (nar. 14. září 1914) a prvním filmem tohoto režiséra k nám uvedeným. Germiho filmová činnost začíná až po druhé světové válce. V roce 1946 natočil film „Svědek" (11 testimone) podle původního námětu Caesare Zavattiniho. V příštích dvou letech následovaly filmy „Ztracená mládež" (Gioventú perduta 1947) a „Jménem zákona" (In nome della lege 1948). Za tyto první tři filmy byl Germi vyznamenán Stříbrnou stuhou nejvyšším italským filmovým vyznamenáním. Po „Cestě naděje" natočil Germi ještě několik významných děl, z nichž nejznámější je filmové drama „Železničář" (II ferroviere 1955), ve kterém sehrál i hlavní roli. Natáčení „Cesty naděje" bylo spojeno s mnoha obtížemi. Film je převážně exteriérový. Odehrává se jednak na Sicílii (scény stávky byly natočeny ve skutečném dole v hloubce 400 metrů pod zemským povrchem), některé záběry filmu byly točeny v Neapoli a v Římě, na italském venkově a konečně závěrečné scény vysoko v italsko-francouzských Alpách, kde mnozí představitelé, vybraní ze sicilských venkovanů, spatřili prvně v životě sníh. Film „Cesta naděje" byl uveden na VI. MFF v Karlových Varech v r. 1951, kde získal svému tvůrci Pietru Germimu čestné uznání. Filmový přehled 40/1957

Povídka „Velkoměsto" je částí povídkového australského filmu „Tři v jednom", v němž autoři chtějí ukázat, jak se v různých dobách projevovala v Australanech jejich typická vlastnost smysl pro kamarádství. Obě první povídky („Kamarádi Joe Wilsona" a „Náklad dřeva") byly z australské bushe. Ale spousta dnešních Australanů žije ve velkých přístavních městech. Jejich život, jejich radosti i starosti jsou stejné jako u obyvatel velkoměst Evropy. Ralph Peterson napsal povídku o moderním Romeovi a Julii, kteří by se chtěli, ale nemohou vzít. Staví se jim do cesty jiné překážky než rodinné nepřátelství. Ale i tato povídka vyznívá optimisticky. Stručně o australské kinematografii : Australská národní kinematografie vyrábí dosud 1 až 2 hrané filmy za rok, zatím co daleko více filmů natáčejí v Austrálii americké filmové společnosti. Nepoměrně větší je australská produkce dokumentárních filmů, kterou financuje vláda, Shell Company a asi půl tuctu menších společností. Z těchto faktů vyplývá, že organisace filmového podnikání v Austrálii je roztříštěna. V Austrálii neexistuje censura ani jinak není ovlivňována filmová výroba státem. Distribuci filmů kontroluje většinou Hollywood, v jehož zájmu je pokud možno největší počet amerických filmů na repertoáru australských kin. To se pochopitelně projevuje tím, že nejsou prostředky pro rozvoj australské národní kinematografie a produkce filmů, které by odpovídaly potřebám australského lidu a navazovaly na jeho demokratické tradice. Australská kina, jež jsou soustředěna ve velkoměstech, navštíví za rok na 140 milionů diváků; to znamená, že každý australský občan zhlédne za rok 15 filmových představení. Je to divák se stoupajícími nároky, u něhož se v poslední době těší stále větší oblibě filmy z Evropy, zvláště díla anglické, francouzské, sovětské i československé kinematografie. Z československých filmů jej zaujal zejména „Císařův pekař", „Svědomí", „Divá Bára" a samozřejmě loutkové filmy Jiřího Trnky, které jsou populární na celém světě. Filmový přehled 39/1957

Náklad dřeva" je částí povídkového australského filmu „Tři v jednom", jehož vůdčí ideou je ukázat, jak v různých dobách a v různých situacích se u Australanů projevuje smysl pro kamarádství. První příběh („Kamarádi Joe Wilsona") se odehrává koncem století, druhý příběh („Náklad dřeva") se odehrává v době hospodářské krise v r. 1931, třetí příběh („Velkoměsto ) je časově situován do r. 1956. „Náklad dřeva" byl natočen podle povídky Franka Hardyho, který navázal spolupráci s režisérem Cecilem Holmesem v období příprav na film „Tři v jednom . Frank Hardy se proslavil v celém světě svým rozlehlým románem „Moc bez slávy", který byl přeložen také do češtiny. V jiném autobiografickém díle je ústředním thematem boj za demokratisaci v Austrálii v letech 195055. Filmový přehled 39/1957

Povídka „Kamarádi Joe Wilsona" je částí povídkového australského filmu „Tři v jednom", o němž řekl jeho režisér Cecil Holmes na IX. MFF: „Australští delegáti se účastnili většiny karlovarských festivalů. Karlovy Vary jsou pro nás důležité, získali jsme další znalosti a zkušenosti o celém světě. Toto je druhý film, s kterým přicházíme na karlovarský festival. V roce 1952 jsme zde uvedli film „Kapitán Thunderbolt". Dnešní film „Tři v jednom" je první snahou australské produkce dlouhých filmů vytvořit realistický film, který pravdivě pojednává o lidech a jejich problémech, který má ukázat některé rysy australského charakteru. Byl natočen za velkých těžkostí při omezených finančních možnostech. Průměrně děláme jeden dlouhý film ročně. Přesto jsme rozhodnuti dělat víc a lepší filmy, takové, které budou burcovat národní vědomí našeho lidu a které budou informovat celý svět o tom, jak žijeme, proč tak žijeme a jak chceme žít." Spisovatel Frank Hardy se zmínil o autoru předlohy: „První ze tří příběhů je založen na slavné předloze, napsané v r. 1893 našim milovaným spisovatelem Henry Lawsonem. Lawson byl otcem jak národní, tak i proletářské literatury. Vytvořil tradici psát se stanoviska prostého člověka. Také tento film zaujímá stanovisko prostého člověka a objevuje pravou cenu australského charakteru." Filmový přehled 39/1957

Režisér Alexandr Grigorjevič ZARCHI o filmu „Výška": Chtěli jsme v našem filmu vyprávět o událostech, které se staly loňského léta o stavbě vysoké pece v jednom hutním kombinátu, o události velmi významné, avšak „na výsost přirozené" v naší výstavbě. Chtěli jsme v této výstavbě, v lidech, kteří budují tuto vysokou pec, postihnout romantický tón a dát mu pomocí našeho filmového umění zaznít v díle o soudobém poválečném mírovém životě. Chtěli jsme v tomto díle vyjádřit své pocity hrdosti a pohrdání mravní nízkostí, náladou jednou radostnou, jednou úzkostlivou, příznačnou pro práci a přátelství, které spojují postavy tohoto filmu. Chtěli jsme ukázat lidi nikoli netečné, nýbrž zanícené neklidem budovatelů, neustálým pohybem vpřed. A nyní, když je film hotov, když za několik vteřin uvidíme výsledky práce své i svých přátel na tomto plátně, zmocňují se nás pochyby: dovedli jsme vyjádřit to, co jsme chtěli, donést k srdcím diváků, o čem jsme snili, když film existoval pouze ve scénáři, v pokusných záběrech, kdy herci, kameramani a celý kolektiv museli překonávat neobyčejně složité poměry exteriérové, kdy museli překonávat strach a natáčet v téměř stometrové výši? Inna MAKAROVOVÁ o natáčení filmu „Výška": Film se natáčel v Dněprodzerdzinsku na našem velkém hutním kombinátě. Samotné natáčení probíhalo na stavbě vysoké pece. Přirozeně, že jsme velmi překáželi stavbařům a oni zase překáželi nám. Mimo to nesnáz byla také v tom, že mnozí z nás se báli velkých výšek trpěli závratí. To byla všeobecná nemoc. Museli jsme dávat pozor, abychom nespadli do spleti trubek a trámů. Bylo třeba se chránit před plynem z vysokých pecí, vyhýbat se místům, kde se svářelo, kde neustále sršely žhavé jiskry. Bylo také nebezpečí, že některý z dělníků pracujících na vysokých konstrukcích, upustí nějaký nástroj. Bylo třeba se mít na pozoru před tisícerým nebezpečím. Ale na štěstí se nám nic nestalo, takže natáčení probíhalo úspěšně. Ohlas v tisku: „Tvůrcům filmu se podařilo zachytit v mnoha scénách těžko postižitelné ovzduší velké stavby, pracovní poesii všedního dne, hrdinství bezejmenných. Divák zde najde řadu scén které i jemu pomohou ozřejmit smysl vlastního úsilí, zdánlivě malicherného." (Rudé právo) ,,Film znamená další obohacení výrazových prostředků sovětské kinematografie, prohloubení jejího pohledu na život a především úspěšný pokus o zobrazení tvořivé lidské práce bez frází a falešného pozlátka." (Svobodné slovo)

Sovětský barevný celovečerní film režiséra Borise Barneta, jehož scénář napsal známý spisovatel Valentin Katajev, je dramatickým příběhem mladého básníka z prvního období vlády sovětů. Režisér Barnet se již ve svých dřívějších filmech zaměřil na problémy mladých lidí, ale v poslední době to byly většinou veselohry, jako „Štědré léto" z roku 1950 a film "Ljana", natočený v roce 1956. Ve filmu „První kroky" je problematika mladých zasazena do historického rámce. Boris Barnet, patřící k významným sovětským režisérům, začínal po absolvování filmové školy v Moskvě jako filmový herec v roce 1924; od roku 1927 natáčí jako samostatný režisér. Od roku 1927 až do dnešní doby natočil Barnet celou řadu významných dokumentárních i celovečerních filmů a vytvořil několik menších filmových rolí. Filmový přehled 39/1957

Pravdupovediac, existujú i lepšie scenáre. Takisto pravdou je, že Jodie podala svoj klasický nadštandardný výkon a jej depresívno hysterické kreácie boli ozdobou filmu.

Film „Ztracená varta" získal cenu v kategorii kreslených a loutkových filmů na VII. mezinárodním festivalu dokumentárních a krátkých filmů v Benátkách v roce 1956. Pro distribuci byl zařazen do dětského pásma ,.Míček Flíček" . Filmový přehled 38/1957

BŘETISLAV POJAR spolupracoval dlouhá léta s Jiřím Trnkou, pod jehož vedením pracoval jako animátor v mnoha loutkových filmech. Z této činnosti se zmiňme alespoň o vedení Bajaji ve stejnojmenném loutkovém filmu. Samostatně režíroval loutkový film „Perníková chaloupka" a „O skleničku víc", který v roce 1954 na MFF v Cannes získal Cenu za nejlepší loutkový film. V roce 1955 natočil Břetislav Pojar svůj první umělecký hraný film „Dobrodružství na Zlaté zátoce" podle povídky Vladimíra Pazourka. Poté natočil opět loutkový film, detektivní příběh o Spejblovi, nazvaný „Spejbl na stopě". ZDENĚK MILER uvedl se v kresleném filmu jako výtvarník a spolurežisér pohádky „O milionáři, který ukradl slunce" v roce 1948. O dva roky později kreslil a samostatně režíroval úspěšný kreslený film „Brigáda". V roce 1952 zpracoval Zdeněk Miler javanskou pohádku v krátký film „Kdo je nejmocnější" a v následujícím roce napsal scénář, kreslil a vedl režii pohádkového filmu „O kohoutkovi a slepičce". Jako kreslíř se dále podílel na filmech „Lenora" a „Kubula a Kuba Kubikula", samostatně vytvořil barevné leporelo pro nejmenší děti „O makovém koláči" (1953). Filmový přehled 38/1957