Aluska88

Dva roky předtím, než musel Shawn Hatosy na Fakultě bojovat se spolužáky proti mimozemské invazi, která si podmanila celou školu, se ocitl v Borstalu. Sice by mě zajímalo, jak se tam Amík, jako on dostal, ale nehodlám tu řešit jeho přízvuk. Protože jestli je něco, o čem si myslím, že prostě nejde, tak je to, vzít Američana a nechat ho se pokoušet mluvit s irským, nebo skotským přízvukem. Klasicky anglicky by to snad ještě šlo, ale to ostatní by se prostě mělo zarazit. Takže kritiku jeho snahy přenechám jiným:) Snad jediné, co mě na tomto snímku trochu mrzelo je, že nebyl větší prostor věnován rozvíjení vztahu Brendona a Charlieho. Většinou se děj točil okolo příprav útěku či opravám domu. Jejich postupné sbližování stálo jakoby mimo hlavní trať. A to je docela škoda. Chemii mezi sebou kluci měli dobrou a člověka tak zamrzí jenom jedna scéna při divadelním vystoupení a ta s popíjením venku. Co mě však dostalo, byl konec. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem u filmu brečela tak dlouho, jak želva. Naposledy si vybavuji Hachika, ale to rozhodně netrvalo tak dlouho, jak při tomto filmu. Když Charlie odchází a loučí se s Brendanem, v tu chvíli to začalo. Jak prostě mohl jen tak odejít, člověk úplně chtěl nějaké to vášnivé objetí, nebo prostě něco! Vždyť to bylo úplně cítit ve vzduchu. Po této scéně jsem si ještě říkala, že pořád by se ještě někdy mohli setkat. Třeba takové to po 5 letech... No a od té doby už jsem brečela až do konce filmu. Především díky scéně, kdy hochům pouštěli zpravodajské filmy z války, to už jsem si říkala, to snad ne, proboha, to ne! To mě dorazilo a pak už jsem to opravdu nedokázala zastavit. Opravdu jsem nečekala, že zrovna u tohoto filmu to se mnou takto dopadne:) Celkově je Borstal Boy výborným snímkem o přátelství, lásce a o tom, jak člověk až vždycky pozdě lituje, o co přišel a co mohlo být jinak. A nesmím zapomenout na ukázkovou přehlídku anglických a skotských akcentů:)

Snímek Sebbe přináší drsný příběh dospívajícího kluka, se kterým se život vůbec nesere, a činí tak realistickým a krutým způsobem, jakým dokáží snímky natáčet snad jen severské země. Depresivní, bezvýchodné. Sebbe vede tak bezútěšný život, v němž není snad nic, co by ho těšilo, z čeho by měl radost. Jakoby v něm nebylo místo pro radost, úsměv či pochopení. Slunce do jeho života zrovna moc nesvítí, zato mračna a temná obloha je všudypřítomá. Jen jsem si během sledování říkala, jestli už si nezažil dost a kolik toho ještě musí snést. Už jsem se hrozila tragického konce, ale naštěstí pro něj, se alespoň tato situace nakonec v dobré obrátila. Snad na něj čeká lepší život. Výborné výkony obou hlavních představitelů.

Už je to nějaký ten pátek, co se Leigh Whannell probudil ve špinavé umývárně a společně s Dr. Gordonem museli čelit jednomu z nejdokonalejších filmových zabijáků a jeho "Live or die, make your choice" hře. Insidious: Chapter 3 si nevede vůbec špatně a Leigh na režisérské židličce obstál velmi dobře. I tak však tato zatím poslední kapitola originální hororové série nepřináší nic, co bychom už neviděli v předchozích dílech. Klasický formát rozvíjejícího se příběhu nepřekvapí téměř ničím novým, ale lekačky jsou zpracovány výborně. Zjišťuju, že u takových duchařin už prostě nevydržím, co dřív, takže spoustu momentů, kdy člověk ví, že tam prostě něco ze tmy vyskočí, nebo že temná entita číhá na správný okamžik, si prostě "odvážně" zakryju oči ovladačem a čekám, až je po tom:) Jeden šok jsem chvílu rozdýchávala a to ani nemusel útočit žádný duch. Je to scéna, kdy ona si tam prostě tak stojí na té silnici a... kdo viděl, tak ví. Celý příběh hodně táhne Lin Shaye a je až s podivem, že tato úžasná "hororová babča" se dostala do širšího podvědomí až s Insidious. Je výborná. Dokonce Joseph Bishara v tomto díle užívá své mistrovské hudby velmi poskrovnu. Celkově přináší Insidious 3 vydařené pokračování, které této sérii rozhodně nedělá ostudu, ale zároveň přináší recyklaci již viděného. I když... možná se objeví i Darth Maul a ta hnusná, děsivá Baba v černém:)

Krásná Scarlett Johansson, herecky i pěvecky výborný John Travolta a sympatický Gabriel Macht v příběhu o netradičním "Threesome" pod jednou střechou. Zejména mezi Pursy a Lawsonem bylo zjevné napětí mezi nimi a ty pohledy...:) V několika chvílích jsem si říkala, že být Lawsonem, tak už bych po Pursy skočila:) Bylo mi ho líto, jak se na ni díval a přesto se dokázal udržet. A ta scéna, kdy si obleče matčiny šaty a vyráží na rande, oh my...:) Pointa se dá docela předpokládat, i přesto její odhalení a následující momenty chytí za srdce. Píseň lásky samotářky je cítit láskou, a přesto je spíše příběhem o přátelství a spřízněných duší, které dokážou člověka podržet, ať se děje cokoliv. Romance o přátelství:) A citace ze slavných literárních děl potěší, taková intelektuální vsuvka. Krásný snímek, který dokáže pohladit po duši, rozesmát, i dojmout, stejně jako můžete cítit takovou tu zvláštní melancholii, kterou tyto snímky dokážou v člověku vyvolat.

Drown je zajímavý film. Plný pohledných australských hošanů, kteří si v tomto snímku vytrpí každý svoje. A každý jinak. Matt Levett si zaslouží potlesk, protože jeho ztvárnění Lennyho je obdivuhodné. Jeho charakter je natolik komplikovaný a tento, mně neznámý herec, ho dokázal ztvárnit tak, až člověk nedokázal odtrhnout oči od obrazovky. A toho jeho kámoše mi bylo líto. Závěrečné scény, kdy mu na pláži říká, co si vlastně myslí, jsou síla. On do něho viděl. Některé scény jsou však "really hard to watch." A právě v nich jsem se dívat nevydržela. Jediné, v čem jsem se dokázala zorientovat, byl samotný děj. Časová posloupnost, flashbacky, přítomnost, minulost... Všechno je zpřeházené a zmatené. Co se vlastně stalo a kdy, tak zůstává na divákovi, který si má sám ty dílky skládačky poskládat tam, kam patří. Drown je osobitým snímkem se silným hereckým vedením a příběhem, který může zažívat kdokoliv. Když se v člověku mísí láska s odporem k sobě samému, terčem se stanou i ostatní lidé. A Lenny začal cítit něco, co není správné, co je podle něj nepřípustné. Jenže jak se vyrovnat s odporem, když srdce říká něco jiného? Jak se vyrovnat s touhou, když rozum křičí odporem? Takový člověk se stává sebedestruktivním. Bojuje sám se sebou. Pořád. A to je nejhorší. Lenny dobojoval. Vyhrál, nebo prohrál...? "Vím, že se ti Phil líbí. Opít ho, svlíknout ho a pohřbít ho? Jen proto, že se ti líbí? Já nejsem takovej magor, Lene."

Jo, Scott Derrickson horory umí. Až na přešlap v podobě Hellraiser: Inferno se mu daří ukázkově děsit. Tentokrát tu máme horor, který mi přišel tak děsivý, že jsem během sledování seděla zcela konsternována v křesle a vstřebávala tu krystalickou hrůzu, jíž je tento film nasáklý. Přišlo mi, že tento horor má v sobě tolik zla, jakoby byl jeho samotnou esencí. Tak zlá mi nepřišla ani Žena v černém a ta mě dokázala vyděsit jako snad žádný jiný horor, který jsem dosud zhlédla. Hlavní roli zde hraje pohanský démon Baghuul, jehož maska je očividně obšlehnutá od toho borca ze Slipknot:) Další porce děsu se na nás valí z mrazivého dark ambientního soundtracku, vedle něhož mi i hudba z Insidious připadala jako pohádka. A myslím, že i mistr Hitchcock by zatleskal nad mistrovsky vedenou hru se stíny a tmou, která je zde všudypřítomná. Takže v závěru z toho Sinister vychází jako temný, ponurý a vizuálně úchvatný horor s atmosférou tak hustou, že by se nedala ani krájet:) Bože, ta hudba... brrr. Přemýšlela jsem, že by ještě někdo mohl natočit horor, v němž by hlavní roli hrály nějaké bytosti s maskou týpků z Lordi a Shagratha z Dimmu Borgir:) Vždyť masky maníků z metalových kapel jsou stejně tak účinné a originální jako ty, co už se kdysi ve filmech objevily. Jo, to by byl nářez!:)

Cuatro Lunas přináší snímek plný fešných Mexických chlapců a ve čtyřech příbězích zpracovává jejich vztahové propletence, coming outy, lásky a trápení. Máme tu chlapce, ještě školou povinné, jejichž přátelství je vystaveno zkoušce, když si jeden z nich troufne překročit hranici a zkusit něco víc. Pak tu máme pár, jejichž vztah začala nahlodávat každodenní rutina a vady toho druhého začaly být stále více jasnější. Dokáže nevěra jednoho z nich zachránit upadající vztah? Nebo spíše jeho konec urychlí? Dva kamarádi se po letech potkávají a jedné noci zjistí, že je to k sobě táhne. Jenže, co když se jeden z nich příliš bojí reakce okolí a rodiny? Stihne si včas uvědomit, co je správné? V posledním příběhu je hrdinou starší ženatý muž, který své touhy naplňuje v pánských "saunách." Potká jednoho muže a nabízí mu peníze jen za chvíle strávené s ním. Jenže i tento mladý "Gigolo" má svůj vlastní příběh. Můžou k sobě i přesto ti dva najít nějakou cestu? Výborný snímek s excelujícími herci, který se však na horkokrevné a temperamentní Mexiko jakoby trochu držel na uzdě v sexuálních scénách i celkovém zpracování. Neříkám, že jsem čekala nějaké "porno," jen to bylo takové... umírněnější, ne tak moc divoké a vášnivé, jak jsem očekávala. Zároveň je to takové... milé:) Silné scény však nechybí a zase jsem si během sledování pomyslela to, že takové filmy my prostě nikdy nebudeme umět točit...

Nevím, čím to je, ale všechny filmy o otroctví, které jsem zatím zhlédla, ze mě nedokázaly dostat ty patřičné emoce, jak by asi v případě tohoto tématu měly. Tarantinův Django mě zanechal trochu v rozpacích a očekávala jsem, že 12 let v řetězech by mě konečně mohlo "dostat", jak se sluší a patří. Už jen proto, že režisérských otěží se chopil Steve McQueen, jehož Hlad a Stud považuji za mimořádně silná a jedinečná díla. Ale opět se opakovalo to stejné, jako s Djangem. Sleduju film, vidím výborné zpracování, dobré herce, i postavy, téma je silné, jedná se přece o krutý život otroků, ale za celou dobu to se mnou vůbec nehnulo. Zanechalo mě to emocionálně zcela nepoznamenanou. Nevím, čím to může být, nepátrám po tom. Prostě to tak je. Výborně odvedená filmařina, avšak zcela odtažitá, chladná v podání emocí. Pro mě.

Pole v Anglii bych zařadila do kategorie "What a strange, weird movie." Myslím, že jako celek se snad tento podivuhodný snímek ani vysvětlit nedá. Nebo dá...? Buď se tam toho dělo tolik, ale vypadalo to, že vlastně o nic nejde, nebo se vlastně nic nedělo, ale vypadalo to, že se děje všechno. Počkat... co? To přece ale nedává smysl, že? Ale to ani tento film. O čem že to vlastně mělo být? Pánové se přežrali lysohlávek a pak jim z toho začalo hrabat. To je nejpravděpodobnější vysvětlení toho, co se tam, na Poli v Anglii událo. Rozhodně se jedná o zajímavý filmový experiment, u něhož však nemusí každý vydržet až do konce.

Po sugestivních a mrazivých anglických Vláknech, je Den poté dalším TV filmem, který zpracovává pohled na jadernou válku, její příčiny, průběh a nedozírné důsledky. Úvodní hodina děje ukazuje životy obyčejných obyvatel, představí nám nikterak zajímavé postavy a obsahově by se tato první část filmu dala přirovnat k nějakému tuctovému, zapadlému televiznímu dramatu, jakých se točí desítky. Až na ten rozdíl, že s postupujícím dějem se začínají čím dál víc formovat rysy blížící se katastrofy, která je na spadnutí. Mnozí jakoby si ani neuvědomovali nebezpečí, které visí ve vzduchu. Samotný výbuch je pak zpracován tak hrozivě, že mě až mrazilo. Musím však říct, že Den poté na mě nezapůsobil tak silně, jako právě Vlákna. Zvláště, co se týká zpracování světa "poté", Vlákna mi přišla mnohem realističtější. Po sledování na mě padla menší depka a emocionálně mě to zcela dostalo. Den poté ve mě zanechal "jen" pocit z kvalitně odvedené práce. Rozhodně stojí za zhlédnutí, záleží na každém, jaký z těchto dvou snímků na něj víc zapůsobí.