Aluska88

Damian Lewis exceluje v tomto malém filmečku coby paranoidní schizofrenik a skvěle mu sekunduje malinká Abigail Breslin. Myslím, že ztvárnit role psychicky narušených a duševně nemocných osob je pro herce vždy obtížný úkol, protože taková role s sebou nese i riziko, že ať se člověk může snažit sebevíc, na diváka to může často působit až afektovaně a uměle. Byla jsem překvapena, že když jsem sledovala Damiana, přišlo mi, jakoby tou chorobou opravdu trpěl, tak byl přirozený. Představila jsem si štáb lidí okolo něj, kamery a obdivovala jsem ho ještě víc. Velké výkony v malých filmech.

Viktoriánsko-gotická hororová romance s nádherným, děsivým barákem, který se však rozpadá, zatéká sem a obrovskou dírou ve střeše tam padá sníh, déšť, listí a jiné smetí, takže se člověk jenom diví, že pořád nevytírali podlahu. Já bych tam asi zmrzla, že jim nebyla kosa, co?:) Obsazení výborné, u Toma Hiddlestona jsem si říkala, že pokud by měl někdo ztvárnit hraběte Draculu, tak buď on, nebo Benedict Cumberbatch. Mia Wasikowska představuje panenskou čistotu a naivitu, a Jessica Chastain, ač ji moc nemusím coby herečku, se mi zde líbila a jsem překvapena, jak dobře zvládla britský přízvuk. Snímek dokáže pracovat s atmosférou, ale není tak hustá a tíživá, ani tak děsivá a hrůzostrašná jako dokázala být třeba Žena v černém. Snad jediná "díra", kterou tento snímek má, je však tak velká, jako ta obrovská střešní díra. Ta CGI strašidýlka měla být jako děsivá? Měla jsem pocit, že i strašidla z kresleného seriálu Tales from the Cryptkeeper, který kdysi běžel na Supermaxu, byla hrozivější a bála jsem se jich víc, než těchto laciných a spíše rozpaky vzbuzujících "duchů." Když pominu tento nedostatek, funguje Crimson Peak docela spolehlivě po všech stránkách. I když je fakt, že na tak velkém prostoru chátrajícího domu se dala vytvořit mnohem hustější a strašidelnější atmosféra. Nádherný vizuál celého snímku však také vykoná svou práci.

House Massacre Survival. Masakrózní, netradiční survival, kde hlavní roli hraje chátrající barák ponurého charakteru kdesi daleko za městem a jeho totálně šílená majitelka. Stopáž je tak akorát a z tohoto krátkého prostoru, stejně jako z prostoru celého baráku dokázal Jaume Balagueró vytěžit absolutní maximum. Film má výborné obsazení, Macarena Gómez má kuráž a Nuria González je coby "královna" děsivého panoptika pravděpodobně asi nejlépe ztvárněný maniak ženského pohlaví v hororech za poslední dobu. Snímek je dynamický, ani na chvíli nenudí, takže nejeden divák je ochoten odpustit rejžovi jediný přešlap, který Para entrar a vivir má. A to sice občasné nelogické chování postav. Když vezmeme v úvahu, že většina hodnotících se v podobné hororové situaci nikdy neocitla, těžko kritizovat uvažování lidí, kteří bojují o holý život v "baráku hrůzy." Ten adrenalin, zběsilé uvažování, kurevský strach, nikdo asi nemůže potvrdit, že je nepravděpodobné, aby konali tak, či onak, když ví, že... A tady těch nelogických scén nebylo ani zdaleka tolik, jako má spousta jiných a mnohem méně kvalitních hororů. Takže tento fakt byste klidně mohli hodit tak nějak za hlavu a jen si užívejte tuto nářezovou podívanou.

*** a půl. Sloní píseň je prvním filmem, v němž jsem poznala Xaviera Dolana. Zajímavý a zároveň netuctově krásný. S Brucem Greenwoodem tu spolu rozehrávají hru na kočku a na myš, v níž není tak docela jasné, kdo je kdo. Snímek si jakoby ponechává odstup v přístupu k hlavním charakterům postav, pacienta a terapeuta. Nechává zavřené dveře před jejich minulostí, nevydává se na "hloubkový" průzkum jejich povah, nechává postavám jejich tajemství. Takže divák o nich neví vlastně téměř vůbec nic. Nevíme, co má Michael za chorobu a o tom, co se stalo v životě Dr. Greena víme jen základní informace. Jejich diskuse je zajímavá, podnětná a člověk jen přemýšlí, kdo nakonec "vyhraje." Zhruba po hodině děje nabere film spád, situace se vyostřuje a začíná nabírat nečekané obrátky, stabilita obou postav se najednou začíná bortit a konec je opravdu nečekaný. Osobitý snímek, který rychle uběhl a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Carpenterovu Christinu můžete brát buď jako nezaujatý divák, nebo jako zaujatý čtenář. Já se rozhodla zůstat s názory a dojmy někde na pomezí. Knihu jsem přečetla během Vánočních svátků a moc se mi líbila. King zde opět dokazuje, jak mistrovsky dokáže vytvářet své charaktery, rozvíjet je, popisovat jejich myšlenky, pocity a vztahy. Oproti knize je zde pár skutečností, které mi ve filmu docela chyběly. 1. Hlavní postava v knize je Ronald LeBay, zajímalo by mě, proč se rozhodl Carpenter zaměnit jména a ve filmu z něj udělat George LeBaye, tedy jeho bratra, který sám v románu hraje důležitou roli, nějak mi to nedávalo smysl. 2. Vztah Dennise a Leighy zůstal oproti knize pouze v přátelské rovině a žádný milostný vztah spolu neměli. 3. Jeden z důvodů, co dělá příběh tak skvělým, je ta sněhová nadílka a kalamita, která v příběhu nastane, dodává tu správnou "zasněženi" atmosféru. Ve filmu se musíme spokojit pouze s mokrými ulicemi a lehkým deštíkem. 4. Oproti knize je obsáhlý a rozvedený příběh převeden do jednoduché filmové verze, která vlastně ukazuje Christinin zrod a její nadpřirozenou existenci v jiném světle. A nyní k filmu. Když jsem hned v úvodu uslyšela pecku "Bad To The Bone", kterou jsem až doteď měla spojenou s nezničitelným Terminátorem, řekla jsem si, že by to mohlo i stát za to. Christina je nádherná a mnohým jistě neujde její podobnost s Carrie. Obdařena smrtící silou, zostuzena, pokořena a prahnoucí po pomstě. Obsazení je výborné, John Stockwell coby Dennis vypadá tak, jak bych si ho i dokázala představit, ale Keith Gordon coby Arnie, je parádní. Vůbec tu není tak ošklivý, s obličejem plným akné, jak ho King popisuje, dokonce mi přišel hezký, až shodil brejle. Jeho přerod z outsidera v machra, který má nablýskanou, nebezpečnou, nezranitelnou holku, co dokáže zázraky, je skvělý. Scéna, kdy promlouvá k rozmlácené Christině, je dokonalá a bylo mi ho tu líto. A když poté následuje "Show me" scéna, za doprovodu songu The Viscounts - Harlem Nocturne, mrazilo mě z té dokonalosti. That scene is freaking awesome!:) A stejně jako v The Fog a Halloweenu, i zde projevuje John Carpenter svůj talent pro skládání fenomenálních hororových melodií. Christine rozhodně patří mezi ty vydařené filmové adaptace Kingových děl.

The Possession of Michael King přináší další z mnoha příběhů o posedlosti. Tentokrát nabízí silný herecký základ v podobě Shanea Johnsona, který je ve své roli opravdu výborný a přesvědčivý. Několikrát jsem i slušně nadskočila při klasických lekačkách. Co se týče příběhu a nějakého toho strašení, v podstatě zde nenarazíme na žádného viditelného démona, či ducha. Všechno si to na bedra nakládá Michael King, osobně. Veškerá démonická aktivita jde tak vidět pouze v jeho očích a činech. Snímek rychle uběhl a já měla dojem, že jsem viděla docela slušný horor. Potěšila mě i přítomnost Tomase Arany, jehož jsem prvně poznala v italské Svatyni a je škoda, že herci jako on jsou prostě navždy "odsouzeni" ke ztvárňování vedlejších rolí.

Tore tančí je hnusný film. Tak strašně těžký na sledování a nějakou dobu mi po něm nebylo moc dobře. Herci jsou fenomenální, člověk se zatajeným dechem sleduje jejich výkony a říká si, jak něco takového vůbec dokázali tak uvěřitelně zahrát. Stejně jako může zůstat rozum stát nad dobrovolným obětováním se hlavního hrdiny, Toreho. Nechápala jsem, jak něco takového může podstupovat, jako by se týraný pes sám vracel pod hůl svého pána, tak se i on vracel do otěží své "rodiny." Zároveň jsem si uvědomovala logiku a smysl, který on ve svém jednání viděl. Trpět, jedině tak dosáhnu vykoupení a mám nárok na cestu do ráje, nebo na spasení. Julius Feldmeier mi trochu připomínal Jacksona Rathbone. Scéna, kdy ho jeho "rodina" nutí sníst zkažené jídlo je fakt síla, já se vydržela dívat ani ne minutu, pak jsem si zakryla oči. Toto bylo i na mě už moc. Někdo by možná řekl "střih!", ale Katrin Gebbe si to "vychutnává" a nechá Toreho jeho příděl jídla sníst až do konce tak, aby divák nebyl o to zvěrstvo ochuzen. Katrin nás nechá trpět za hlavního hrdinu, sledovat jeho muka a všechen ten hnus, jehož se na něm dopouštějí. Už tento snímek nikdy nechcu vidět. Jednou stačilo.

Everest přináší dobrodužnou výpravu podle skutečné události, natočenou islandským režisérem v nablýskaném, vizuálně úchvatném Hollywoodském kabátku s hvězdným obsazením. Už dopředu od toho člověk tak nějak čeká, že by to mohl být parádní příběh, nabitý emocemi a silnými situacemi. Ale na mě to však jaksi nefungovalo. Ten Hollywoodský kabátek má totiž bohužel několik děr, kterými se ven sypou tradiční klišé a patos, který se srdceryvně snaží hrát na city. Těch děr je sice pár, ale vykonaly své a já se tak při závěrečných titulcích cítila emocionálně zcela nepoznamenaná. Během sledování se na mě nějak nedokázala správně přenést ta beznaděj a ten zoufalý boj o život, jak by správně v tomto "survival story" asi měla. Jake Gyllenhaal už zase lozí po horách, které ani náhodou nejsou "Zkrocené" a už zase mrzne tak, jako tehdy, kdy ho čekal Den poté. Sam Worthington, který mě o svých hereckých schopnostech zatím příliš nepřesvědčil, se mi zde líbil, stejně jako Ingvar Eggert Sigurðsson, jehož jsem už v několika islandských filmech viděla a do role výborně zapadl. Jeho obličej má správně ostře řezané rysy a do drsných podmínek se skvěle hodí:) A John Hawkes mi přijde herecky nedoceněný, zde mi ho bylo docela líto. Ostatní postavy mě nijak zvlášť nezaujaly. Britský Pád do ticha na mě způsobil úplně nejvíc, ze všech horolezeckých snímků, jaké jsem zatím zhlédla. Nejlépe to ve svém komentáři shrnul -bad-mad-wolf-.

Velmi slušné vězeňské drama s excelující ústřední dvojkou herců v podání Johna Lynche a Craiga Parkinsona. Martin Compston se tentokrát drží hodně zkrátka a herecky zde nemá v podstatě nijak extra co nabídnout. Nejspíš je to tím, jak byla jeho postava napsána, ale třeba oproti svému výkonu v Sweet Sixteen mi přišel takový... nevýrazný. Závěrečný zvrat je možná nečekaný, ale nijak mě nešokoval. Ghosted si drží standard, a v rámci kategorie "Prison movies" bych ho zařadila mezi průměr, až lehký nadprůměr.

The Incredible Shrinking Man dává ukázkově na prdel všem zeleným plátnům současného filmu a díky době svého vzniku podnítí diváka k zamyšlení a neskonalému obdivu nad tím, jak vlastně všechny ty úžasné triky prováděli. Vizuální stránka je obdivuhodná, ale to, jak všechno působí tak realisticky, je neuvěřitelné. Při sledování jsem žasla nad propracovaností jednotlivých scén a tím, jak dokážou být napínavé, ani jsem nedutala a čekala, jaký bude další krok "malého muže", a jak vše nakonec dopadne. Finální střet s pavoukem je vrcholem filmu a já tak zhruba odhadovala, jak velký asi musí být, podle pasáže, kdy se sápe na krabičku od sirek a říkala si, co za obrovskou potvoru to tam ve sklepě mají:) Samotný závěr filmu je mistrovský. Sci-fi filmy z 50-tých let většinou končí happy endem a proto byl tento konec velmi překvapivý a zároveň tak mimořádný a silný, že mě z něj až mrazilo a měla jsem trochu i slzy v očích. The Incredible Shrinking Man patří právem mezi kulty, nejen svým trikovým zpracováním, ale i poselstvím. "l nadále jsem se zmenšoval, stával jsem se... čím? Nekonečně malým? Čím jsem byl? Ještě pořád lidskou bytostí? Nebo člověkem budoucnosti?"