johael

Quentinovský styl mám rád - jeho smysl pro černý humor, inteligentně přeházený sled děje, zakomponovávání retro postupů, hlášky hrdinů i podčarový odkaz na naprostou relativitu dobra a zla (kde jinde se tak ztotožňujeme se sympaťáky, zaměstnanými zpravidla jako putovní kati, jejichž znepokojení nad rozstříklým mozkem pramení nanejvýš z možné silniční kontroly a chrstance krve z uťatých pahýlů údů obětí jsou toliko skvostným důkazem nenapodobitelného mistrovství legendárního mistra mečíře) jsou obyvykle filmovou labužnickou pochoutkou. Kill Bill jako celek mohl mít našlápnuto ke kultovní nesmrtelnosti: zajímavý příběh, nadsázkové dějové linky logicky krásně zapadnuvší do celku, bohatý prostor pro nečekané zvraty, ostřílení herci, k tomu atraktivní kung fu a neokoukané zobrazení akce, animovaná vsuvka - no bomba! A když pak po dvaceti letech dorostou roztomilé holčičky do pomstychtivých potvor, originalita díla bude završena! (Pardon, tohle je moje čirá spekulace). Popravdě se však tentokrát vrcholný kulinářský skvost nekoná. Chutná, jen tomu snad chybí špetka koření humornější nadsázky a je možná trošku přesoleno přeakčností. Vypadá dobře, jen to možná chtělo pro Umu špičkovějšího vizážistu. A trošku to vychladlo ne dostatečně zastřenou vykalkulovaností. Přesto je to dobré a občas si tohle menu tu a tam rád zopakuji. P.S: Dvojka je malinko lepší pošušňáníčko - je odlehčenější, vtipnější a šmrncovnější.

Rejža do toho vpatlal tolik nejroztodivnějších ptákovin (galerie hereckých exotů, basketbalová Ripley, chlupaté velitelisko atd. atp.), že i zajímavé věci byly poněkud zastíněny vzniklými rozpaky. I tak to ale je zábavnější než umývat nádobí.

Maso! Za hlubokého Husáka jsme sledovali tento skvost v biografu. Totalitní promítačce se někdy uprostřed projekce přetrhl film, v sále se rožnulo, a než technik tam nahoře v budce našel a nasadil ten správný konec, tak jsme s lidmi v kině po sobě čučeli s nepředstíraným úžasem, otevřenými hubami a šťastní, že se v té neplánované přestávce můžeme trochu nadechnout a hlavně si vydechnout, protože jsme v tom pohlcujícím napětí, co by se dalo krájet, skoro zapoměli dýchat. To byl zážitek, to byl masakr! Za to absolutní unešení z do té doby naprosto neznámého virtuálního (a tedy nádherného) strachu nelze dát na hodnocení méně než 100%.

Hezké!, říkal jsem si, tetelivše se blahem v 3D biografu. Jak nápadité!, bez dechu obdivoval jsem fantazii tvůrců. Jak romantické!, bořil jsem se do sedačky potají stíraje dojetím vytrysknuvší slzu. Pak jsem vyšel z biografu a - víceméně nic. Prázdno. Nejvíc si z toho pamatuji, jak to bylo dlouhé. A tak se jednou, až budu opět připraven absorbovat tuze sáhodlouhý film, na to, snad rád, podívám znovu.

Polomrtev na gauči, 24 hodin po první životní divoké pitce, jsem neměl sílu dopotácet se k TV a přepnout, když hlasatelka oznámila uvedení sovětského filmu. Ačkoli jsem byl naprosto nepoužitelný, vnímal jsem navýsost bděle a shledal, že tento film je opravdovým skvostem, naplňujícím duši lačnící po emocionálních prožitcích až po samotný okraj. Jen při té scéně se stakany vodky jsem trpěl jak Job. P.S. U maturity z ruštiny jsem o půl roku později dostal Šolochova. Jasně, že jsem exceloval, páč na Osud člověka se nedá zapomenout, postožralost nepostožralost. Je to síla a nádhera.

Hotový koncert Gollová - Nový! K tomu výtečné trio Pivec - Pešek - Novotný. Vtipné, zábavné, milé, hřejivé.

No to byl kamaráde švuňk! Napětím nedýchatelno, akce až nad hlavu a přitom naprosto uvěřitelné díky geniálnímu příběhu.

Kdeže. Analýzou dospěli k závěru, že úspěšná pohádka má mít vedle klasického příběhu krásnou princeznu, schopného sympaťáka nápadníka, atraktivně vyhlížející zámek či hrad, legračně cupitajícího krále a nějakou tu roztomile pitvornou postavičku pro rozveselení dětí. Tak to tam tak šoupli a "klapka!". Prý roztomilý čertík (či co to kýhošlaka bylo) svým afektošišlopištěním moji pozornost tak vykolejil, že když se k tomu přidal Jaroslav Čejka, ve výsledku jsem film nikdy neviděl celý. Snad desetkrát jsem se o různých těch vánocích a velikonocích nutil pohádku rehabilitovat doufaje v objevení dosud neobjevené poetiky a pokaždé si nemohl pomoct. Navzdory překrásné Jasněnce.

Film za 5 hvězd je takový, při kterém "učuráváte" nebo jste kdysi "učurávali". Vincka viděti, nočník potřebovati! Tento film, podobně jako Poklad na stříbrném jezeře, Rudý džentlmen a Poslední výstřel jsou doslova zlatým deštěm. Hogo fogo povahy nechť tuto metaforu prominou.

No tak tohle je čistokrevný kult. Nehledejte v tom sílu příběhu, briskní scénář nebo převratnou práci s kamerou, ale najděte v tom sílu ostrovtipu nesmrtelných hlášek, briskní moravštinu a převratnou one - man show. Jasně zásadní dobronáladové dílo: co pět minut, to hláška na Moravě spontánně citovaná hojněji, než povinně školní monology Praotce Čecha na Řípu nebo Babičky před plotem.