Mulosz

Sam sobe se divim, proc jsem se ke zhlednuti tohoto skvostu tak dlouho odhodlaval. Levicovou orientaci musim v tuto chvili povazovat za marginalni, protoze ji na cele care prekonava vynikajici obrazotvornost, ktera do te doby u nikoho nebyla k videni. Tarkovskij (s vyjimkou Ivanova detstvi), Angelopoulos, Tarr, Tsai Ming-Liang ad. nastoupili az pozdeji.

Muj druhy Rjazanov a opet spicka. Moc se mi libi to jeho hledani cesty jednoho cloveka k druhemu. Ac je vetsina snimku pojata komedialne, emoce strikaji a srdce divakovo jihne. Nelze prehlednout narazky na tehdejsi sovetskou realitu.

Uz dlouho se mnou zadny film takto citove nepohnul. Bravurni scenar podle divadelni hry, u zadneho dialogu se divak ani na chvili nenudi, vzdy aspon jednou za kazde obdobi se mu zastavi dech necekanym vyustenim ci hlaskou. Skvely Alan Alda, jehoz postava se postupne profiluje z totalniho trouby do racionalne premyslejiciho cloveka. Za kazdych okolnosti sarmantni Ellen Burstyn, jejiz zraly nadhled naboura pouze jeji hippie obdobi. A ta hudba - sprosty dojak, ale vzhledem k pribehu a taky obrazovemu pozadi v podobe klicovych udalosti prislusnych peti let dostava maximalne patricny rozmer. Cert vem tu chybu s Motylkem, hovorit v roce 1961 o filmu z roku 1973 asi neni ono, ale to je detail. Pral jsem si, at ten film nikdy neskonci...

Dalsi bolsevicka selanka, u ktere jsem se nad tou tuposti zajikal smichy, cili nemohu jinak:-)

Carlosi, toc! Tento debut jsem sice videl az jako posledni z dosavadnich tri filmu, ale uz vim, odkud pochazi potreba zobrazovat lidska tela ne zrovna modelovych rozmeru v Souboji s nebem (i takovi maji sve potreby) a zaliba v nehercich a specifickych komunitach v Tichem svetle (i takovi jsou mezi nami a ziji svuj zivot). O spiritualnim modu ani nemluve, vznasel jsem se tri metry nad zemi. Film, po kterem jsem sladce usnul a jeste tu samou noc se mi o nem zdalo.

Dalsi normalizacni film s nechtenym kultovnim potencialem:-)

Dalsi ze silnych a nejednoznacnych pocinu J.J.Kolskeho. Romanticky film? Ani nahodou. Sledujeme dvoji vrcholne zoufalstvi. Prvni v podobe zraneneho muze, byvaleho zapasnika, jehoz zraneni si zpusobil padem ze strechy (kratky zaber na 8 mm kameru, o ktere bude jeste rec). Mnohem implicitneji a s pozadavkem divacke empatie je vykresleno zoufalstvi zeny Afonie, ktera ma zdanlive nejlepsi cast zivota za sebou a i pres svou stalou nemalou perspektivu je nucena neustale potlacovat sve prirozene pudy, castecne formou uniku k vasni nataceni rucni kamerou (pri trose pozornosti dokazou tyto zabery uzitecne vyplnit to nevyslovene). Pristup treti hlavni postavy, ruskeho vojaka (symbolicky rovnez zapasnik, odkryvajici tajemstvi sveho sportovniho vzoru, ale nakonec nachazejici tajemstvi jine), ji tuto tizivou situaci jenom dale komplikuje. Divakovi je ponechano na vyber, zda ve vyslednem dojmu uprednostni utrpeni muze anebo Afonie. Pokud jsem nahodou nekdy mival pocit, ze nevim kudy a kam, vsechno uz jsem prozil a nic lepsiho me neceka, postava Afonie (skvela Grazyna Blecka-Kolska, hrajici predevsim tvari) mi ukazala, jak takove pocity v realu vypadaji a mohl jsem se leda zastydet. Narativni linie je prodchnuta nekolika flashbacky (opet ne prilis explicitnimi, divak se musi zorientovat) a jednotlive dilci etapy a zlomy nenasilne rozdeleny vizualnimi pasazemi (opet skvela prace Kolskeho dvorniho kameramana Krzysztofa Ptaka) s podmanivou hudbou. Nevyslovnost dale Kolski podtrhuje zasazenim pribehu do casu a mista, kdy casove urceni zazni temer nenapadne (smrt Stalina) a k identifikaci mista prispiva trvala pritomnost ruskych vojaku, takze se muzeme domnivat, ze jde o uzemi tzv. Male Moskvy (viz stejnojmenny film Waldemara Krzystka, 2008), tedy vychodni casti Polska, kterou bylo v jiste dobe tezko oznacit za svrchovane uzemi (podrobnejsi historicky vyklad ponechavam stranou). Divacka spoluprace pri sledovani filmu je nutnosti, ale ten prozitek pak opravdu stoji za to. Bohuzel se obavam, jak tomu byva u polskych filmu zvykem, ze alespon do klubove distribuce se u nas tento snimek nikdy nedostane, o to jsem vdecnejsi, ze se mi ho podarilo sehnat.

Lahudka na zaver Febiofestu, silny pribeh s charismatickymi herci a prekvapivym rozuzlenim. Mlady nemecky film v poslednich letech zaziva obrovskou obrodu a tento snimek je toho dalsim dukazem. Dekuji a jen tak dale.

Film chvilemi neprijemny, ostry jako britva, a chvilemi tak jemny a poeticky, jako celek bez debat velmi silny a presvedcivy. Vzhledem k mistnimu autokratickemu rezimu maji Bile louky podobny potencial, jako trezorove filmy v byvalych socialistickych zemich. Nekompromisne totiz ukazuji odvracenou tvar neceho, co se v tamnich krajich nazyva kulturou. Po zhlednuti filmu je zrejme, proc byl Mohammad Rasoulof po jeho premiere zatcen.

Podle nastinu tematu by se dalo usuzovat, ze dusevne zdravy jedinec takovou projekci dobrovolne nenavstivi, ale zdani klame. Polaci jsou proste mistri, plati to i mladych debutantech vcetne Marcina Wrony, ktery v tomhle filmu dokazal uplest z hovna bic a jeste s nim zasvihat. Po posledni replice boxera a s nastupem zaverecnych titulku doted citim, jak mi pomalu telem projizdi mraz od hlavy az k pate a po tvarich se mi kouleji slzy jako hrachy.