Mulosz

Z jednoho logru donekonecna kafe varit nelze.

Ač je film prezentován především v komediálním duchu, hlavním jeho obsahem je zobrazení ve prospěch rodiny potlačovaných bolestných vzpomínek hrdinky na svůj život v neutěšeném období (nejen) polských dějin a druhoplánově také konfrontace současné a předchozí podoby Varšavy, kdy pojítkem mezi oběma rozdílnými obdobími je dnes již legendární socrealistický Palác kultury. Vizuálně vytříbený snímek získal dvě nejdůležitější polská ocenění v kategorii nejlepší film – Zlatého lva na festivalu v Gdyni a polskou národní cenu Zlatý orel. Hlavní roli Sabiny ztvárnila Agata Buzek, dcera bývalého polského premiéra a současného předsedy Evropského parlamentu. Jejím hereckým partnerem byl profesně neustále rostoucí Marcin Dorociński, který se právě v tomto filmu (a rovněž v téměř současně uvedeném Boisku bezdomnych Kasii Adamik) začal profilovat v momentálně jednoho z nejrespektovanějších a nejobsazovanějších polských herců. Nejde o černobílý film o černobílých věcech. Naopak se jedná o velmi ambivalentní sondu do duše jedné dámy. Závěrečná mrazivá písnička od Animals to vše jen podtrhuje.

Říkám to nerad, ale na to se opravdu dalo dívat, neřku-li, že to bylo dobré. K dokonalosti chyběl přesvědčivější herecký projev Jakuba Wagnera a zručnější režie, ale i v tomto případě se nejednalo o nic neumětelského, jen to prostě chtělo dopilovat. Nebyl to nikterak veselý film, nicméně to, že jsem si po něm zrovna nehvízdal z dobré nálady, svědčí o jeho funkčnosti. Nenápadné a příjemné překvapení z hodně zněčištěných českých luhů a hájů. Nechci tvůrce přeceňovat, ale i přesto, že v oficiálních materiálech nikde nevidím zmínku o vědomém odkazu na Polanského Nůž ve vodě, případně Hryniakuv Třetí, mám za to, že alespoň jeden z těch filmů režisér viděl.

Misty slabou uveritelnost pribehu vytahuje zpet do silnejsi poloviny jako vzdy skvely Borys Szyc v hlavni roli (vubec mi nevadi, ze v poslednich letech hraje v 5 filmech rocne), vyborny typovy vyber dalsich predstavitelu a kultivovana rezie Felikse Falka. To, ze ma film nektere parametry televizniho dila, jeste nemusi byt a priori spatne.

S prehledem nejvetsi letosni ostuda ceske distribuce, ktera prekonava i nakup hollywoodskych slatanin. Film, ve kterem krome hysterie nefunguje vubec nic a ktery si neuzije ani zadumcivy filozof, ani bigotni katolik, ani muslimsky radikal, ani narocny, ani radovy divak. V teto souvislosti se musim pichlave dotazat, zda se distributori vubec na nakoupena dila predem podivaji anebo se drzi mimozniho nazoru, ze cim vice na zapad, tim kvalitnejsi film, Francie jest zemi osvicenou a kdyz se autorovi povedl jeden film, zakonite musi i dalsi. Mozna jsem slepy, ale zastupce distribucnich spolecnosti na festivalech, jakozto ojedinelych prilezitostech seznamit se s tvorbou u nas dosud nedostupnou, nevidim. Muze se tak dit ze tri duvodu - nemaji zajem ani prehled, tudiz jsou pro svou praci nekompetentni, anebo se fascinovani vlastni funkci ve stejnych dnech zajimaji mene podstatnymi aktivitami anebo, coz je nejpravdepodobnejsi, misto sledovani filmu ze soucasnych progresivnich kinematografii si oziraji huby na sponzorskych vecircich.

Ono se na to dalo divat a kupodivu i Jrackovi poprve v zivote neco sedlo. Stacilo se tvarit lehce dementne. "Potesi" herecka ucast Marka Igondy, toho chlapa fakt zeru, dokonce pred natacenim mozna i chodil chvili do logopedie:-)

Celkove spise na 2 hvezdicky, ale jednu pridavam za Magdalenu Boczarskou, kterou zeru uz od Testosteronu a jeste vice v Rozyczce.

Dovedu si predstavit, ze ve fazich po synopsi slo o genialni dilo, ktere vsak posleze autor temer diletantsky rozepsal a natocil.

Fuj! Evropa timto ztraci vyraznou autorskou osobnost, ktera se propujcila tupemu hollywoodskemu blockbusteru.

Nejprve budu chvalit - postava Ladislava Chudika se povedla, ta mi zustane v pameti. Ocenuji, ze Hrebejk opustil svuj tradicni ansambl a dal prilezitost jinym dobrym hercum. Po formalni strance opet napadite, to Hrebejk umi. A ted budu kritizovat, bohuzel ponekud vice nez chvalit. Kde zacina problem, tam konci scenar a nasleduje bud pro Jarchovskeho tradicni zastiraci prostor pro herecke exhibice anebo zbytecne vsuvky bez sebemensiho narativniho vyznamu (sborove skandovani "do prdele", balkonovy rozhovor s polskou kobietou hledajici dworzec glowny ad.). Konfrontace mezi protivniky pluje po povrchu, propracovanost je celkem nulova. Cele to vubec nedrzi pohromade, propojeni linii rodinnych vztahu a StB minulosti je pouhou berlickou a muze se jevit jako ciste nahodne, nez aby se jednalo o jakoukoliv pevnou konstrukci. Pokud by se z filmu udelal sestrih o polovicni stopazi, ve vyslednem dojmu divak nic nepozna a to je samozrejme spatne. Ve vztahu Hrebejk-Jarchovsky jde opet o dalsi ukazku neefektivni spoluprace tohoto dobreho rezisera a tohoto spatneho scenaristy. Nebyl bych tak ostry, pokud by nas jine zeme jednak se stejnym tematem jako vzdy nepredbehly a jednak ho nenatocily nesrovnatelne lepe. Jako vyborne priklady dobre zvladnute konfrontace s StB ci zcela analogicky s nacistickou minulosti doporucuji v prvnim pripade zejmena polsky film Michala Rosy "Rysa" (aneb jak lze behem pouhych 70 minut natocit bez jakychkoliv vycpavek takovou konfrontaci, az se zaryva pod kuzi), do jiste miry "Pruvod" Jerzyho Stuhra (ten film vsak ma urcite jine slabiny mimo tuto linii), v druhem pripade na stejnem principu zalozenou "Hraci skrinku" Costy-Gavrase (aneb jak lze umenim scenaristy dosahnout toho, ze divak neni schopen tomu zverstvu uverit ani po skonceni filmu, i kdyz predlozena fakta byla vice nez vymluvna). V pripade Kawasakiho ruze vsak bohuzel jde pouze o zbytecne promarnenou sanci.