HanaM.

Zlo nemusíme nijak řešit, nemusíme nad ním složitě hloubat, když ho budeme ignorovat, ustoupí samo. To vše naznačeno s šíleným černým humorem, dojemnými scénami i zajímavou interpretací bible. Situace, při kterých se vám chce plakat se propojují se situacemi hrozně směšnými. Ano, i tohle se může stát, když je jediným úkolem jistého Adama upéct jablkový koláč. Film by si určitě umělecky zasloužil hvězdiček ještě víc, ale když si vzpomenu na některé věci, pořád je mi hnusně a nejde jich dát víc. Na severu je asi nějak krutěji...

Perfektní scénář, zajímavé kontroverzní téma a hlavně snaha režiséra dělat si věci po svém. Film s na toto téma a s podobným přístupem se měl natočit už dávno. Bezvadný je konec, který se nesnaží ani o "hollywoodskou bombu", ani o nějakou existenciální amorálnost.

Z tohohle filmu jsem měla zvláštní pocity. Z kina jsem odešla s míněním, že je to nudný a nicmoc film. Další dny se mi však hodně scén neustále přehrávalo v hlavě a Havana blues se postupně stal jedním z mých zásadních filmů. Láska k vlasti a touha po svobodě, které se pro naše hrdiny navzájem vylučují. Líbilo se mi, že film poukazuje i na fakt, že emigrace není jen cesta do země zaslíbené, ale i v "dokonalé demokracii" se můžeme setkat s propagandou podobného druhu, jako na Kubě. Pokud chcete vidět film o dokonalé deziluzi, Havana blues je ta nejlepší volba.

Dnes, po dlouhém čekání, pauzách, jsem konečně, konečně viděla konec mých HIMYMů. Je v tom konci trocha hořkosti. S tímhle seriálem jsem prožila vysokou školu, od začátku, až do konce. Se spolužáky jsme u kafe diskutovali o tom - 1. série, zda Ted nakonec neskončí s Robin, 2. série - kdo je majitelka žlutého deštníku, 3. série - zda se Marshall s Lilly zůstanou spolu, 4. série - zda si Ted vezme Stellu, 5. série - že seriál je už moc douhý, 6. série, že seriál je už moc dlouhý a komerčně vykonstruovaný, 7. série - že seriál je moc douhý, komerčně vykonstruovaný a Ted je asi divný, 8. série - že seriál je moc dlouhý, vykonstruovaný, Ted divný a my už se na to nebudeme dívat. 8. série - že seriál je moc dlouhý, vykonstruovaný, Ted divný a mi už se na to opravdu nebudeme dívat, 9. série - vše zodpovězeno a ano, seriál byl moc dlouhý a vykonstruovaný, čekala jsem, že konec bude víc o matce. Představuju si patičku ambiciózních scénáristů, jak dlouho debatuje o tom, jak celý konec udělat, aby byl efektní a aby uspokojil co nejvíc diváků. A celou skládačku populistických nápadů nám pak naservíruje. Přesto všechno cítím trochu nostalgie, končím školu, končí tenhle můj "mezi učením na zkoušky seriál", nezbývá než jít dál a říct si, neodpustím si to klišé - it was legen... wait for it ...dary!

Na úvod bych chtěla říct, že jsem moc vděčná za možnost vidět film z africké kinematografie, a že rozumím, že jako Evropanka nemůžu tento film do detailu pochopit. Díky filmu Krvácející jsem si však uvědomila, jak jsou i filmy, které považuji za velmi špatné, dokonalé, technicky zvládnuté a pochopitelné. Krvácející, byl pro mne jakýmsi gulášem velmi špatného pokusu o pornografii (ano, trapné scény, které mají ztvárňovat sex, i když jsou herci v intimních partiích po celou dobu oblečení), ještě horšího pokusu o akční film (opravdu nepůsobí dobře, když jsou při scénách, kde mají hrdinky létat, vidět nosné popruhy), no a to ani nemluvím o velmi hloupém a předvídatelném příběhu, scénami s ochutnáváním lidského masa a ani ne ochotnických hereckých výkonech. Můj první odchod z kina ještě před koncem filmu.

Nejde ani tak o život prostitutek, jde hlavně o život dvou kamarádek. Zulema a Caye jsou tady pro sebe v každé situaci. Dobrá kamarádka se zbytečně neptá, ale pomůže. Asi nejsilnější zobrazení ženského přátelství ve filmu. Navíc krásná hudba Manu Chaa, která neuvěřitelně pomáhá dokreslit celý film. Trefná je v hlavní písni záměna slov Calle (ulice) a Caye (hlavní hrdinka): "Říkají mi ulice, nejtišší ulice, říkají mi ulice bez budoucnosti."

Morálka starého Říma byla tak pokleslá, lidé se chovali tak prapodivně a já jsem si říkala, že to nemůže žádný film, nebo seriál pravdivě zobrazovat. Ale Řím právě z tohoto udělal svou přednost. Četla jsem hodně knižek o tomhle období, a to, co někteří považují za zbytečné krváky, je bouhžel docela realistické vyobrazení. Jen tak mimochodem, James Purefoy je první Markus Antonius podle mých představ - krutý, rozhodný, hravý, odvážný a chlapský.

Josée Dayan prý chtěla natočit Tři mušketýry z ženského pohledu? A tak místo příběhu o přátelství, čestném boji a zradě se dočkáme jen divných šatů, trapných nevěrohodných historek s jedem a pokusu o nešťastnou lesbickou lásku. Tohle se vážně nepovedlo.

Kdo by tušil, že to na skládce tak žije! Jen si pojďme užít novodobou romantiku plnou racků stěhujících plechovky od konzerv, krysích soubojů a koťat povalujících se u vyhozené dámské paruky. Obrazově opravdu dokonalý snímek - potíž je v tom, že v Zemi snů jde právě jen o obrazy. A to pro to mne, bytosti dychtící po rychlých informacích, bylo místy nudné.

Když pečlivě střežená turecká holka potká zoufalého a ožralého "undergrounďáka", nedopadne to dobře. Sonda do turecké kultury a zvyklostí v Německu. Moderní, ostrá hudba v pozadí tomuhle turecko-německému guláši pěkně dodává šťávu.