oja_bua

Už se našla zase! Co? Věčnost. Moře, které pro líná se se sluncem. Ó má duše věčná, chraň svůj vroucí slib, noc je nekonečná, ve dne bude líp. Tak se zbavíš zlosti, lidské poslušnosti, souhlasů a tíh! Poletíš jak vích... Není východisko, není naděje. Smrt je velmi blízko, jen klid prospěje. Už nevzejdou v páře atlasové záře, vaše ohnivost je povinností. Už se našla zase! - Co? - Věčnost. Moře, které prolíná se se sluncem. (A. Rimbaud: Sezóna v pekle, překl. V. Nezval)

80% - Na začátku mi vadily příliš roztřesené záběry ze života kapitána (u živějších obrazů z rána piráta Muse mi připadaly smysluplnější). Na konci mi vadily smyčce, vždycky bych v takové chvíli nejraději vypla zvuk. Ale převezli mě. Z počátku jsem analyzovala děj, ale poslední dvě scény (zejména ta ošetřovatelka) mě natolik vyvedly z míry, že jsem pak nechtěla vůbec mluvit - tam jsem našla klíč k celému filmu a udělalo se mi blbě.

Tarrova filmografie mi v čele se Satanským tangem ukázala novou rovinu vnímání audiovizuálního díla. Působilo to asi jako tvrdá droga, během sledování filmu jsem si pomalu navykla na jeho specifické tempo (záběr/cca 3 min.) a tento stav totálního zpomalení jsem jindy než během Tarrových filmů nepoznala. Od shlédnutí ST se neštítím dlouhých záběrů, protože mi režisér dokázal, že síla těchto záběrů spočívá v preciznosti detailu - v řemesle. Geniální vykreslení charakterů, herecké výkony, práce se zvířaty před kamerou... Vrchol světové kinematografie a pro mě osobně reprezentativní obhajoba filmu jako audiovizuálního média.

Účinkující ovládají s naprostou přesností ty nejmodernější taneční styly. Dobré hodnocení dávám z několika důvodů - 1) řemeslná preciznost, která je dostatečně prodána špičkovou choreografií. 2) Potěšil mě střih, který jde přímo na ruku tanečním číslům, prodává to, co prodat má (pouliční komediální číslo Moose, dynamika finále World Jamu). 3) žánrová pestrost, která se v takové míře v podobném street dancovém filmu nerozvíjí - ples, ulice, závěrečné titulky (chlápek na židli, co 10 min v kuse jede minimalistickej tanec jenom rukama a prstama). Vzdáleně připomíná staré dobré taneční filmy. Samozřejmě, že samotnému vyprávění vládnou anachronismus, nepropracovanost a reklama na boty Nike. Ale to už hold patří k žánru.

Film, kterému vládne nenápadná, byť velmi dobrá práce s kamerou - skrze tuto práci lze vysledovat téma celého filmu. Velmi vzdáleně svým temporytmem, sporými dialogy a atmosférou připomíná Antonioniho Zvětšeninu.

Obecně zastávám názor, že ten člověk je fakt hodně nemocnej. Přijde, všechny pošle do sraček, pohoní si tím ego, potom nám xkrát vysvětlí, jak to všechno myslel a všechno pořádně gendrově zatíží (to nejsem žádná extra feministka)... Nerada o něm mluvím nebo píšu, zdá se mi, že si to občas ani nezaslouží. Ale na tomhle filmu musím uznat, že některé dramatické mikrosituace jsou příjemně vyhrocené do tragikomické nálady - hlavně svatební část. Režijně Trier dozrává, hledá si nové cesty a občas mě i překvapí. Scénář rezonuje, je hlubší než se zdá, symbolika pracuje, dramatičnost stoupá... Velkolepost konce je dostatečně velkolepá... Přesto jakoby mu velmi dobrý výchozí materiál nestačil. Musí nám na začátku ukázat stylizované obrazy, které posléze uvidíme (jak se to slučuje s tématem?); musí nám ukázat zvrhlou nahatou K. Dunst (ne, že by nebyla pěkná, ale, kurva PROČ?)... Citlivost témat, která Trier v Melancholii otevírá, ohrožuje svojí nespokojeností, pořád mu to přijde málo. Škoda. Mně osobně se v kině udělalo zase jen špatně od žaludku, ačkoliv to mohla být daleko zajímavější návštěva.

Geniální výstavba příběhu a nabalování jednotlivých situací, důrazy na detail (Sladká Sue a její ládování se prášky, aj.). Je legrační rozdíl mezi velmi dobrým českým dabingem a původním zněním, ve kterém mnoho fórů vychází daleko více vulgárně (například poslíček v hotelu je v originále ten nejchlípnější parchant). Mikroodkazy na Scarface (1932) - „Kde ses naučil tyhle fóry?“ a jiné dobové filmy. Pokaždé, když se na film podívám, znovu se vášnivě zamiluju do Jacka Lemmona a znovu objevím něco nového, čeho jsem si nikdy nevšimla. Billy Wilder, mistr situační komedie.