dzira

Svatba jako řemen... po čtyřiceti letech... a v Chorvatsku...

Pro milovníky filmových podivností...

Na pozadí milostného příběhu (tak trochu Romeo a Julie) můžete vidět věrně zachycenou situaci na hranici Chorvatska a Bosny v polovině 18. století, tedy v době, kdy bylo Chorvatsko součástí Rakousko-Uherské monarchie a Bosna patřila do Osmanské říše. Svůj vliv měly v oblasti rovněž Benátky, nebo Dubrovník. Hranice se měnily stejně rychle, jako se uzavíraly a následně porušovaly nejrůznější politické dohody o spojenectví. Slušně natočená historická freska...

Špatně natočený film, který ale určitě stojí za zhlédnutí. Jugoslávská kinematografie vyprodukovala velké množství filmů, které jsou apoteózou partyzánského hnutí. Tento film je jejich pravým opakem. Chorvati natočili po více než padesáti letech od konce 2. světové války propagandistický snímek, ve kterém pouze prohodili kladné a záporné hrdiny. Ta absence nadhledu a objektivyity mi připadá neuvěřitelná..... Škoda. Chorvatsko a celá bývalá Jugoslávie by si zasloužila kvalitnější vypořádání s touto velmi důležitou součástí vlastní historie. Nehledě na to, co jsem výše napsal, má film i několik dobrých momentů. Např. rozhovor briských důstojníků, ve kterém se jeden podivuje, jak je možné, že Britové jednoduše přenechali Jugoslávii komunistům, načež se ho jeho nadřízený ptá, zda hodlá v Jugoslávii žít. Poté, co mu jeho podřízený odpoví, že nehodlá, uzavře rozhovor slovy: "Já , díky bohu , také ne."

Vždy se dá najít mnho důvodů, proč někoho nenávidět. Obzvláště na Balkáně, kde se střetávají na malém prostoru národy, náboženství a kultury. Tento film také utvrdil mé minění o tom, že Živko Nikolič patří jednoznačně mezi nejosobitější jugoslávské režiséry.

I když se děj odehrává v Jugoslávii za 2. světové války, na své si přijdou především milovníci analogových sysntezátorů (hudba Vojislav Kostič) a taky fanoušci železnice. Není to rozhodně klasický jugoslávský partyzánský film. Spíše se jedná o takový trochu nesmělý pokus o thriler. Mé symtatie získal především díky Ljubišovi Samardžičovi v roli železničáře s kufříkem a pistolí, který je více tajným agentem než partyzánem. V roce 1981 už asi tvůrci filmu neměli potřebu film příliš ideologicky zabarvovat, spíše si myslím, že chtěli natočit v rámci možností čistě žánrový film....

Hvězdou této komedie není Živojinovič ani Samardžič (v nevelké, přesto zábavné roli úchyla), ale jednoznačně Sonja Savič, jejiž energie žene tuto lehce nadprůměrnou komedii vpřed. Zdatně ji v tom pomáhá také úchvatná jugoslávská osmdesátková pop music (včetně dvou nepřiznaných úryvků od Depeche Mode)....

Absolutní vítězství formy nad obsahem....

Technicky solidně natočený válečný snímek. Spousta vzdušných soubojů, pyrotechnických efektů atd. Na Barrandově odvedli dobrou práci. Horší je to se samotným dějem. Ten je prostě těžko uvěřitelný. Pokud ale ke sledování Partyzánské letky přistoupíte, jako ke sledování Vinnetoua, mělo by vás to docela bavit... Ostatně exteriéry jsou dosti podobné a partyzáni kradou němcům letadla, jako indiáni farmářům koně...

Po celou dobu docela zábavná komedie s vrcholem v sedmnácté minutě - to jsem dostal souvislý několikaminutový záchvat smíchu.... Milion... :-)