kwietitze

Какое шуры муры? Populární film z šedesátých let odráží na jednu stranu sovětskou vášeň pro práci a na druhou vášnivé vztahy mezi (mladými) lidmi - zároveň se v něm slučují dva divácky oblíbené žánry, komedie a romance. Mladá Tosja přijíždí pracovat jako kuchařka do závodní kuchyně na vzdálené Sibiři. Hned první den se nepohodne s pracovitým a populárním Iljou, který je ale také dívkami oblíbeným společníkem. Ilja neváhá, aby se vsadil, že nezkušenou a mladičkou Tosju svede do dvou týdnů. Postupně ale zjišťuje, že Tosja není jen naivní a spontánní, ale i dobrosrdečná a hodná i na ty, co si mnohokrát nezaslouží… Děvčata mohou svou fabulí lehce připomínat moderní teenagerovské komedie (či romance), prostředí filmu, doba vzniku a především styl vyprávění je však zdaleka jiný. Kromě hlavního příběhu ústřední dvojice se zde objevují ještě mikronarativy vedlejších postav, které se Tosja snaží vyřešit se stejným zápalem a komickou naivitou jako všechny ostatní věci. Všeobecně Nadežda Rumjanceva v roli hlavní hrdinky přináší do filmu atmosféru naivního, ale energického mladí, naděje a bezostyšného přátelství. Možná právě proto je tato milá budovatelská, avšak vtipná podívaná zakořeněná v některých srdcích ruských diváků.

Dvoudílný film se věnuje deseti letům dospívání ruského cara Petra Velikého, přičemž jeho první část vychází z románu Petr I. od Alexeje Tolstého. V kombinaci s literární předlohou a uměním jednoho z velkých sovětských režisérů Sergeje Gerasimova vznikl zajímavý filmový počin, který poměrně otevřeně vypovídá o dospívání jednoho z nejznámějších ruských a potažmo i evropských vladařů. Film líčí Petrovo dětství plné protikladů. Na jedné straně neustálé nebezpečí, které mu hrozilo od Bojarů nebo od carevny Sofii, toužící po moci, na straně druhé rozmazlování rodinou a mladická všemocnost. Petr tak není vyobrazen jen jako budoucí inteligentní vůdce a reformní panovník, jeho charakter je barvitější a možná i tím více odpovídá historické skutečnosti. V mnoha okamžicích Petr jedná jako vychytralý, náladový a rozmazlený mladík, který je zvyklý pevně prosazovat svoji vůli proti svým nepřátelům, ale i přátelům a poddaným. Snímek se tímto stylem vyhýbá nabízející se propagandě kultu osobnosti.

Dva moji milí ruští herci, které zrovna nemusím v jednom filmu - z Nikulina se mi zvedal žaludek už v Podařených kvítkách a Mironov s modrou maskarou taky nepatří mezi můj top (ale s líčením je na tom líp než Člověk obojživelník). Co si počít? Jasně, je to krásný ruský boršč, kde jsou ingredience známé, značně provařené a ozkoušené ... ale furt to má dobrou chuť (kosti propagandy vytáhnout ven, aby neuvízly v krku). "Voloďo, máš mě rád?" "Ano." "Tak já tě kousnu." "Si kousni." "..." "Hej, lidi na nás koukají." O jednu láhev vodky lepší než Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku. A o pár lahví (ehm, sudíček) horší než Ivan Vasiljevič mění povolání (a všechny filmy o Šurikovi) - stále Gajdaj, ďyť známe se.

Ano, nostalgie pracuje na plné obrátky, ale jen u někoho a jenom někde. Film je totiž značně stylově nevyvážený a tak bych opět vyhodila dějovou vložku a pokusila se něco experimentálnějšího. K nevyváženému stylu : prvních několik minut vypadá jak biologický dokument (zrychlené záběry rostoucího kvítí), pak dochází k včlenění příběhu (samotný příběh není sice čistá naivnost sama, ale díky velmi špatnému ozvučení a nářečí i rozvleklosti prostého děje je pro mě/jiné lidi méně stravitelný), asi ve ¾ filmu se film vzdá zvuku a začne se chovat jako česká kopie Dovženkovy Země (při scéně bouřky - z které si bere styl, ale i podobný námět) a zbytek filmu už pak variuje všechny tři možnosti, příběh se proplétá mezi písněmi, záběry krajiny a květů a emotivní montáží. Takhle to zní velmi poeticky, ale ve skutečnosti jsou ty stylové skoky neharmonické, nekonzistentní a místo aby splývali v jeden, tak každý víc zvýrazňuje odlišnost toho druhého. Přesto jsem se ve chvílích zapomínala a začala být vztahovačná na sebe (neřku – li pyšná), že v dnešní době umím jak séct s kosou, tak plést žílu (kdysi i dělat píšťalku mě učili!!!) a že nám doma na statku hnije ve stodole povoz z minulého století, hned vedle spalovacího čtyřtaktního vozu. A to je mi dvacet – a mám sbírku hliněných kuliček (v pytlíku a nejen dvě). Ten svět zmizel a mnoho z nás zůstává jeho (ne)chtěných archeologem nebo hrobníkem. PS: Mairiel - zrychlené sekvence růstu : Vzhledem k tomu, že už v knize Zahradníkův rok se Karel Čapek o těchto záběrech zmiňuje a to jsou taková pozdní dvacátá léta (1929?), tak to sice novinka byla, ale pro tento film naprosto samoúčelná.

Nikdo o tom nechce slyšet, nikdo to nechce vidět…to nepatří do diskuze – o dobru a zlu. Nenáviděl jsem svoje rodiče. Nenáviděl jsem, jak se podobám otci. Nenáviděl jsem svoji nenávist. Astenický – slabý, neduživý, netečný. Zoufalá. Zoufalá žena po smrti manžela. Její příběh nekončí jinak. Konec promítání. Lidé odcházejí hromadně ze sálu - nechtějí se bavit o filmu. Jejich životy jsou nudné a ubohé, chtějí se při filmu smát, ne uvažovat. Usínají v metru. Učitel. Spí v metru. Lidé přes něj netečně šlapou – další zoufalá situace zavání slovanským cynismem… od učitele děj neustále odbíhá - sleduje další události -….někde zabili nějakého Kolju....dvě dvojice se vášnivě líbají…učitel vzdělává netečné studenty…venku se strká fronta o ryby …netečný žák rozbaluje rybu a učitel propadá melancholii. Učitel se ptá, co bude žák dělat po maturitě, odpovídá mu střih na bezdomovce co vypráví jak okradl dívku o kabelku…střih zpět do třídy, třída se směje. Později učitel vidí toho žáka obhajovat týraného idiota... Učitel usíná. Má narkolepsii? Je tohle svět, kde je lepší být jen divákem, netečným pozorovatelem sugestivního proudu informací, ohromujících skrytých pravd, odkazů a věcí, bezděčným voyerem životů, které se stejně točí v kruhu či se pokusit… ale o co se pokusit? A proč, když stejně všichni zůstávají slepí. Nenávidím vás, protože jste živí. Opravdu?

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it.

Opět trochu jiný Michalkov. Všechna jeho díla jsou prodchnuta jak jemně ironickou lyričností, pod kterou bublá děj a dramata postav. Chvíli se budete smát a chvíli zase zapřemýšlíte. Maria Vasilijevna (znamenitá herdek-baba Nonna Mordjuková – od té doby, co jsem ji viděla v Komisařce můj idol statných ruských žen) žila celý život na vesnici. Nyní přijíždí za dcerou do velkého města. Ve vlaku se seznámí se sympatickým rybářským inženýrem a zjistí, že ne všichni muži jsou na draka. Bodrá atmosféra se rozplyne jak šmak vína, které ve vlaku okusila. Po pár chvílích u dcery je jí jasné, že nic není jak má být nebo spíš jak si o své dceři myslela. Její dcera je na hranici rozvodu a přitom nezahálí a schází se s ženatým mužem. Vnučka je neposlušnost sama a vypadá to, že nejvíce ze všeho miluje televizi. A Marie místo udobření ještě zmlátí zetě. Když pohár její trpělivosti přeteče, začne dělat věci, které jí přijdou normální, ale jiné děsí..tahle dáma bude bojovat a i když možná nevyhraje, mnoha ledy Příbuzenstva pohne.. Michalkov staví na unikátních hereckých výkonech, herci vytvářejí průměrné lidi s jejich obyčejnými radostmi a starostmi zajímavým evokováním realističnosti (stísněné prostory panelákového bytu, přímá interakce mezi postavami, emanační řeč, hluky okolí..), ale přitom si neodpustí i ryze Felliniovskou ironickou nadsázku, kdy se postavy karikaturně lekají, parodicky padají, divoce tančí, jí polévku (skoro) brýlemi a nebo jen přejdou z pláče do smíchu. Ale o tom je život, přes všechna utrpení někdy krásný.

Když dáte do vdolku více náplní, každý si ten svůj dlabenec najde… V moři žije ďábel, ve skutečnosti zachráněný syn doktora Salvatora, který mu nejen zachránil život, ale dal i nový rozměr. Jenže chlapec je nám roste a poznává krásy suchozemského světa a to doslova – když jednoho dne zachrání krásnou dceru ošklivého a nemajetného rybáře, která se plaví na lodi bohatého a zlého budižkničemy, má na průser a potenciální lásku zaděláno. Ochozené klišé milostného trojúhelníku přikořeňuje ještě reportér Olsen, který je do dívky taky zamilován (tělesná krása dělá neustále divy). No jak všechno tohle dopadne? „Legendární dílo sovětské kinematografie.“ Nototo. Dobře, moje matka si na to, že tenhle film viděla naposledy jako náctiletá, pamatuje sebemenší detaily a byla z něho nadšená jako z Pokladu na Stříbrném jezeře a všech Angelik dohromady. Při pohledu na vizuální stylistiku filmu se není čemu divit – podivně oranžové svícení interiérů a jejich post-moderní-socialisticky utilitární vzhled kontrastuje dobře s pirátskou lodí a městem, kteří jakoby nebyli v půli 20. století. Přední a zadní projekce se přebíjejí a Meliés by z nich měl radost. Romanticky naivní typové postavy pěkně kontrastují s učiněným záporákem (velmi hezky spodním světlem nasvíceným). Jeho matka je žena z růže květ – prsa šestky a vousy dvojky. Z úst padají vražedná klišé i utopické ideály a hlavní hrdina se potácí mezi vodou a suchem a kape z něj modrá maskara. A teď vážně. Věřím, že kniha měla nápad, originální nápad, kladla si existenciální otázky a kritizovala lidskou xenofobii. Snad. Bylo je ale pro mne ve filmu nemožné zachytit, neboť se ze všech stran valila ona dobová stylistika, která mi věru není po chuti (je vidět jak se divácká recepce rychle mění – nebo mé matce stačilo k filmovému orgasmu málo, wtz.)

Nebudu tu tvrdit, že toto dílo oplývá těmi největšími estetickými hodnotami, ani že je nadčasově zajímavé. Po neznámých stezkách je však pro mne hodnotné kvůli tomu, jak dobře se na něm ukazuje specifický ruský smysl pro humor a nadsázku. Někdo by řekl, že jde jen o nehorázný slepenec všech klasických pohádek (plus troška z Mrazíka), připomínající v závěru pokus o západní fantasy. Ale to je jen kus pravdy. To můžu jistě tvrdit zvláště, když jsem viděla Nepolapitelní mstitelé a vím tedy, jak takový slepenec vypadá (spojen s ideovou propagandou). Ale malý Míťa vstoupí do pohádky, v podstatě velmi lehce, jak při jízdě z kopce (on jede z kopce a dokonce v lese a dokonce na kole). Avšak ve chvíli kdy na něj z chaloupky na kuřích nožkách (má dvě) vyskočí místo baby Jagy babička Jagorovna je jasné, že se jedná o ryze umělou pohádku, která je sice slepencem, ale i s vysoce originálními prvky. Ony vysoce originální prvky (slušně řečeno) nespočívají v porušování žánrových klišé, ale v jejich ještě větším nakupení, zhuštění a zparodování tím nejednodušším způsobem - pomocí vpuštění prvků reálného světa. („Můj vnouček je poslušný a v tom je problém, řekla jsem mu ať tam na mne počká a on tam určitě sedí a čeká, nemehlo jedno. Dnes je horší být poslušný než neposlušný.“) Děj je zhuštěn stejně jako samotný žánr – za jednu hodinu se stane tolik věcí, které by zvládla západní fantasy za 3 díly, čímž jsou zvraty rychlé a nečekaně čekané, že by se nikdo ani nedivil, kdyby hlavní záporák Kostěj na konci nebyl poražen, ale dal se na stranu dobra a všichni si zazpívali častušku (A: „Vzdej se Kostěji, car tě pak zajme, udělí milost a omilostní.“ B: „Cože? Udělit milost, to ne. Ať přijdou sami a já, já jim udělím milost! Nebo taky ne..“) A jsou tam kamna. Jezdící. Jmenují se pícka samochodka.

7 min. x 10 = zkouška mentální výdrže, psychické stability, freudovské lability a filmové deprese (larvy, rozpadlá emulze, černé tečky místo očí, bubliny, kontury, točící se Turek, nekonečná sekvence s jeptiškami, zoufalé hledání děje a obrazu, smršť rýh, západ slunce, zničená perforace, blikání, nic, mihotání, nic, ruka sahá na dlouhé černé moře filmových pásů, konec).