Kaka

Temná retro-depka se sveřepým uměleckým rukopisem, specifickou formální estetikou a strhující hereckou kreací Any de Armas, která hraje dosud nejambicióznější a nejnáročnější roli. Výrazovými prostředky se Andrew Dominik občas chce podobat Terrencovi Malickovi, především svojí snahou o dlouhé procítěné expozice a voice-overy, ale daří se mu to tak napůl. Malick to má v malíku lépe a vybíra si pro svůj styl vhodnější příběhy, kde si to může dovolit dělat. Lépe se totiž dívá na dlouhé záběry "zvuků přírody", než-li sledovat 3 minuty v jednom záběru ubrečenou ztrápenou holku, jakkoliv famózně zahranou. Občas formální fajnšmekřina, místy ale čiré divácké utrpení.

První velký film Johna Woo, kde se snažil kombinovat hloubku postav se silnými hodnotami a tradičně přepálené a teatrální emoce, ruku v ruce s krvavým baletem. Není to úplný průser, avšak někdy to nechtěně osciluje mezi parodií na rodinné vztahy a divadlem, v kombinaci s až splatterovskou akcí plnou svištících kulek a litrů krve. Časem se podařilo uhladit a vybalacovat oboje. Zatím jediný snímek mistra, který bych nemusel vidět znovu.

Přebarvnená, epileptická postmoderna, aneb když se režisér nejnápaditějších akčních filmů USA poslední dekády ujme scénáře, ze kterého chce udělat kromě akce ještě něco více. Mix Ritchieho, Tarantina a japonské kultury je vidět na každém kroku, ale funguje tak na poloviční rychlost.

Skvělé prolínání faktu a fikce, vynikající efekty a solidní postavy/jejich motivace. Bohužel po úspěchu jedničky je dvojka strukturou vypravování košatější a emocionální roviny postav doslovnější, delší. Zřejmě si tvůrci mysleli, že jsme si my diváci oblíbili postavy natolik, že je chceme vidět více na úkor vesmíru. Bohužel opak je pravdou. My diváci jsme si oblíbili vesmír na tolik, že nám ve dvoje chybí a to kecání a rozebírání každého prdu nás místy tak trochu irituje. Pořád je to koukatelné, pořád chci vidět trojku, ale doufám že to bude back to basics.

Sice má poslední epizoda dvojky typické neduhy závěrečných vyhypeovaných dílů, tedy celá ta ze široka vzatá smyčka se musí v posledních 50ti minutách správně utáhnout, ale o zábavu je tu postaráno. Místy na nás tvůrci valí popkornovou jízdu ala Armageddon, někdy inteligentní podání ve stylu Gravitace, či The Martian. S postavami se pracuje dobře a místy i překvapivě nešetrně. Nejsem si jistý, zda se podrželo úplně dodržet striktní "vesmírný" koncept jedničky, ale minimálně poslední dva zářezy ve dvojce mají skvělé grády, napětí a atmosféru.

Svérázný mix životních momentek, které ve větší, čí menší míře potkají naprostou většinu z nás. Giamatti ve vrcholné formě a zřejmě v nejlepší roli jeho kariéry, Haden Church zase pro změnu v jediné pořádné (velké) roli, pokud tedy nepočítáme neslaného nemastného záporáka z velkorozpočtového Spidermana. Payne namíchal tak akorát komedie, střední množství fucků a ideální dávkování vína, po kterém bude divák tipsy, ale ne ožralý tak, že mu to už nebude chutnat. Místy předlouhá stopáž trápí jen malinko a některé složité herecké pozice u ostatních představitelů vyjma Giamattiho nejsou úplně na 100 procent. Na hraně mezi 3-4 hvězdami. Degustace vcelku úspěšná.

Jedna z mála epizod, která je napínavější na Zemi více, než ve vesmíru. A to zejména díky třem různým vztahovkám, které procházejí zlomovými body a zatěžkávacími zkouškami. Závěr je famózní.

Konečně se něco děje ve vesmíru. Po všech těch místy až nepříjemně pomalých dílech má až osmička pořádné grády. Na Zemi je aktuálně zajímavá dějové rovina pouze s Karen. Zbytek jsou vlastně jen přicmrndavači a kdyby tam nebyli, na vyprávění by to mělo pramalý vliv.

Zajímavá rekonstrukce KAL007. Solidní politická zápletka a skvěle zrestaurované původní záběry, které za použití výtečných triků slouží výborně i jako prostředek pro vyprávění děje současného - alternativního. Snad jen to načrtnutí ruské ideologie a chladnokrevnosti ala Chernobyl tady ne tak úplně dobře funguje. Není z toho cítit ta mrazivá tenze a nebezpečí. For All Mankind se ale přece jen nebere zase až tak vážně, takže se to dá ustát. Tempo se snad pomalu zrychluje a finále by to mohlo vyhoupnout zpět ke hvězdám.

Vtipná interakce mezi USA a ruskými astronauty (kosmonauty), se všemi těmi prapodivnými způsoby, názory a ideologiemi, kterými mother Russia oplývá. Minimálně v tomhle případě trefa do černého. Zbytek je v podstatě jen nekonečné rozebírání vztahů, scházení a rozcházení, potažmo hledání sebe sama. Vesmír téměř žádný.