Ilicka

Jednoduchoučká storka, která pokrývá necelou minutu stopáže. Viděno ve třech verzích. (bez hodnocení)

Tentokrát si mě ani ten Brendan Fehr nenaklonil k vyššímu hodnocení. Podprůměrný katastrofický televizák.

Výborná komedie o tom, jak už za první republiky se projevoval nepoměr mezi teorií studovanou ve škole a praktickým, životem, který nás naučí, že nabiflované definice jsou k ničemu.

Čtvrté pokračování dvacet let staré série, stále stejné schéma. Dva sportovci se stagnující kariérou, nemají se rádi, bruslí, mají se rádi, bruslí, pokazí kvalifikaci, rozejdou se, zázračně se dostanou na soupisku mistrovství, dají se zase dokupy. A zda zvítězí se nedozvíme. Mám velkou slabost pro Brendana Fehra, což mě nutí nadnést hodnocení. A to dost výrazně. Další adept na guilty-pleasure.

Byl by to slušný film, který ukazuje, že studentské párty na kolejích propukaly i za první republiky a že ani tehdy věta: "Já dneska nepiju, zítra mám zkoušku!" neplatila za argument. To by ale nesměla expozice trvat skoro třičtvrtě hodiny a v rytmu podivného, mi naprosto nepřirozeného střihu. Po té hodině, kdy se konečně dostaví zápletka, se příjemně anticipuje Pyšná princezna, ale žádná sláva tentokrát.

"Pane učiteli, vy jste již jistě někdy koulel, že ano?" "Nekoulel, pane řediteli, nekoulel."

Kouzelná romance pro snílky, kteří se rádi jen tak procházejí a fantazírují o době, ve které by chtěli žít, o svém zlatém věku... Jsou to snad šedesátky - sex, drogy a rock'n'roll? Nebo bouřlivá dvacátá s nástupy všemožných avantgardních směrů, v dobách, kdy jste si v pařížském baru mohli přiťuknout s Hamingwayem nebo probrat osobní problémy s Buňuelem? Gil má jasno a s radostí se každou noc vydává do víru bohémského života, kde se postupně z óchajícího fanouška naší doby etabluje v plnohodnotnou figuru. Čím šťastnější je ale v noci, tím více ho skličuje jeho denní život, tím víc se narušuje jeho vztah ke snoubence. Je to vůbec ta pravá? Owen Wilson je v hlavní roli dobrý, ač mi jeho obsazení zpočátku připadalo trochu jako pěst na oko. Jsem ráda, že jsem se mýlila. Dále potěšil prakticky každý, kdo se ve filmu mihl, především Adrien Brody jako Dalí. Vynikající byly vypointované dialogy a kontextové vtipy, které jsem si hned začala ukládat do hlavy. Ač atmosféra Paříže dvacátých i našich let je opojná, tak film nenabízí jenom nostalgickou procházku, ale i zajímavé poselství o tom, že si nevybíráme, kdy a kde se narodíme, ale že rozhodujeme, co uděláme s časem, který nám byl dán. A že jednou někdy bude někdo smutnit nad faktem, že nezažil rok 2011.

Myslela jsem, že se pod tou hřejivou tíhou sentimentu rozteču jako máslo. Kolikrát viděný příběh o nápravě mrzutého staříka pomocí lásky jedné chudé rodiny, ale tak nějak mě to dostihlo. Možná kvůli vynikajícím výkonům Marvana a Plachty, možná kvůli roku výroby, kdy lidé v kině potřebovali věřit tomu, že může být a bude líp.

Moje potřeba vidět i každou další pohádku Zdenka Trošky vyplývá z naivní víry, že pohádka není mrtvý žánr. Navíc Nejkrásnější hádanka oproti očekávání nebyla až tak trýznivým zlem. Bohužel Čertova nevěsta zlem je. Ze slušné hororové předlohy Boženy Němcové se povedlo vyrobit roztomilou a veselou pohádku, ve které vlastně ani o nic nejde, jejíž expozice je natažena na dvě třetiny filmu a řešení problémů přichází jakoby tak mimochodem a zcela mimo zákony logiky. Už v páté minutě máme možnost slyšet lidové moudro na téma plození dětí, které má asi rozesmát dospělé, kteří spolu se svými dětmi zabloudili do kina, a jejíž znění se objeví v každé recenzi. "Vrána nebo čáp - vždycky je v tom nějaký pták, o tom já musím něco vědět!" Ne, opravdu jsem se nesmála... Ani pak v další hodině a půl. Prototyp inteligentních čertů zjevně skončil, když Bočanův film S čerty nejsou žerty nahradila infantilita Princezny ze mlejna. Proto jsem musela projít očistcem - sledování jednoho dementního čerta, který divně šišlá, švitoří a zakopává, se tomu dle mě rovnat musí... Pozitiv je minimum, ale zmínit je férově musím - některé hudební motivy mě zaujaly natolik, že jsem přestala sledovat obraz a věnovala se jen jim, některé záběry, jakkoli laděné do hardcore kýče byly hezké a zajímavé. A to je tak zhruba vše.

Stalo se tak, že teprve v blaženém dvaadvacátém roku mého života mému oku bylo dovoleno spočinout na tomto mistrovském díle. Neskonalým štěstím budiž zván fakt, že se tak stalo v kinosále, kde bylo oblažováno a obveselováno oko mé hereckým koncertem pana Hrušinského a roztodivnými kejklemi pánů Herze a Miloty. Mé ucho bylo pohnuto poslechem nebeské hudby pana Lišky. Já jsem takový jemný člověk, ale obávám se, že nesnesu, aby někteří nasáklí lidští tvorové tento český skvost nepovažovali za výtečnou velmi černou a mrazivou komedii.