Chosef76

Jsem nadšený. Příběh Mathildy, patrající po svém "mrtvém " snoubenci provází diváka syrovostí vojenských zákopů, dekadentním prostředím uliček poválečné Paříže, krásou francouzského venkova dekorovaného zlatavým pozdněodpoledním sluncem. Geniální kamera s barevnými filtry a sametový hlas vypravěčky příběhu navozuje atmosféru tak libozvučnou, že mě šimralo někde hluboko v útrobách. Film z mé top desítky ;-)

velmi intimní příběh dvou američanů - mladé ženy a muže středního věku, kteří musí trávit několik dní v Tokiu. Je to o dotecích ( vzájemné sympatie, rychlé poznávání tolik odlišné kultury Japonska), které vytvoří jedinečnou atmosféru filmu. Sofia Coppola i přes svůj mladý věk dokázala mistrně zachytit psychologii citové zápletky, prošpikovat ji úsměvnými momenty a nakonec pár rozloučit, aniž by narušila kontinuitu poetiky, která dělá snímek tak jedinečným. Momenty na které nikdy nezapomenu : úsměv ve výtahu, záběry přes obrovské okno hotelového pokoje na Tokio ve dne a v noci, bláznivý úlet dvojice na japonské párty s karaoke, reklama na Santori, 2. rozloučení. Film si určitě ještě několikrát pustím, protože vím, že do něj potřebuji dozrát.