Tanner

Zajímavá studie člověka, jehož věrnost etickým maximám islámu je podrobena těžké zkoušce, která uvádí v nesoulad principy a nařízení znějící od představených náboženského řádu a z Koránu. Tato disharmonie panující nejen mezi oběma věroučnými rovinami, ale i v jejich vztahu k fungování řádu v moderním světě, v Muharremovi vyvolává silné vnitřní napětí, které se daří dobře přesnést i na diváka - i díky psychadelickému závěru, který zmiňují darwin i Niktorius. Právě to, že film jde skrze hlavní postavu dost do hloubky a zkoumá tuto problematiku bez černobílých dogmat na základním subjektu náboženství - hluboce věřícím člověku - mu dává podle mého sílu a také poskytuje prostor pro komplexnější divákovu úvahu.

Tanović se zabývá svým tradičním tématem o člověku uvnitř válečné (nebo na válku se chystající) zóny, přičemž tentokrát zkoumá dopad válečného prožitku na lidskou mysl. Nejsem si jist, čím to, ale zde to na mě trochu působilo tak, že onen ozbrojený konflikt nefungoval moc jako přirozené pozadí (jako třeba v Cirkusu Columbia), ale jako by naopak byl poněkud odtažitý a o jeho vlastní "význam" ve vztahu k hlavní postavě tak docela nešlo. To může být umělecký záměr, ale jako by se film kvůli tomu skutečně trošku rozpadal na méně provázané roviny. Nejvíc se mi líbil v první třetině, která se odehrává přímo v Kurdistánu. Ke konci jako by naopak trochu ztrácel dech a trošku moc tlačil na emoce. Nebylo to špatné, ale od Tanoviće jsem už viděl lepší. Dal bych tři a půl. Jo, a Colin Farrell byl výborný.

Mám rád Michelle Williams a bylo to hlavně její herectví, které mě v tomto snímku bavilo (a proč jsem se na něj ostatně díval). Nevím, jestli to bylo mou zaujatostí v tomto směru, ale přišlo mi, jako by toho film ani o moc víc nenabízel. Snad až na občasné náznaky úvah o tom, co to vlastně herectví je. Já však měl oči hlavně pro Michelle a její náladovou, dětinskou, protivnou, radující se i deprimovanou, radost rozdávající i na nervy lezoucí, nejistou, ale především okouzlující, podmanivou a svůdnou Marilyn (všechny v jedné :-) bylo opravdu radost sledovat. Film sám o sobě na víc než tři hvězdy ale podle mého není.

Zvláštní film. Tou směsí bizarnosti, nadsázky, násilí, napětí, mrazivého tragického dramatu a černočerného humoru na mě dýchla až Coenovská atmosféra. Vcelku originálně natočený, svižný snímek o nezměrné velikosti lidské malosti a ubohosti, odehrávající se v panoptiku plném podivných postav na špinavém záhřebském předměstí. Chvílemi černá komedie, chvílemi napínavé a drsné drama. Bylo zajímavé, s jakou lehkostí tvůrci přebíhali z jedné roviny do druhé jako by nic a jak organicky celek působil.

Americká nezávislárna, jak je mám rád. Přes poklidné tempo a lyričtější polohu nenudí (resp. díky kratší stopáži nestihne začít nudit), přes minimum explicitního si nehraje s divákem na schovávanou tak, aby se ve filmu ztrácel. Můžeme se tak i na minimálním prostoru vcítit do hlavní hrdinky ztvárněné výtečnou Michelle Williams a prožít si její malé velké osobní drama - existenční i existenciální. Bez pozlátka, bez patosu, bez příkras. Hodně pocitová záležitost o jedné cestě, která uvázla na mrtvém bodě. Doporučuji. -- I po víc jak týdnu ve mně film stále doznívá, a tak přihazuji dodatečně pátou hvězdičku.

Po filmu o zemi nikoho jako by se Tanović tentokrát zaměřil na takový "čas nikoho". Krátký čas, kdy jeden mrak sice z bosenského nebe odvál vítr, ale další - mnohem temnější - se opět přiháněl; kdy se staré křivdy urovnávají a jiné znovu otvírají - takové, které sice dlouho pod pláštíkem internacionály spaly, ale nikdy zcela nezmizely. Čas naplněný prazvláštní směsí úlevy, naděje, ale taky obav, napětí a starých vášní. To vše ale film sleduje až jako by v druhém sledu, na pozadí hlavního příběhu z Německa se vracejícího Divka a jeho rodiny. Líbilo se mi právě to, že Tanović nějak zvlášť neřeší "velké" otázky, ale dává jim vyniknout právě skrze onen komorní příběh. To mu umožňuje zdržet se nějakých zásadních soudů a prostě se jen zaměřit na to, jak velké dějiny ovlivňují ty malé. Myslím, že se mu tak podařilo celkem detailně zachytit společenské poměry (včetně takových menších pikantních detailů, kdy třeba muž vykračuje jako paša a za ním žena vláčí tři basy od piva :) tehdejší bosenské vesnice. A napětí je zde skutečně vygradováno perfektně.

89% a 43. nejlepší film? To jako vážně? Velkolepé a obludné klišé o hroudě masa, která prochází emocionální/životní/finanční/rodinnou krizí a zpytuje svou duši za minulé chyby, ale naštěstí se může jako vždy uchýlit k primitivní maskulinitě a fyzické (přesto však oduševnělé) agresi, aby našla sama sebe a překonala tuto krizi, nedůvěru a limity, a to ve jménu opravdových amerických, čerstvě nalezených hodnot. (kdo neviděl ty tucty stejných filmů, tak asi SPOILER) A právě oduševnělost umožní sice trošku sešlé, ale poctivě se připravující a s velkým srdcem bojující hroudě, aby porazila ještě větší, ale tupé a zlé hroudy. Nechybí nedůvěřiví škarohlídi a různé překážky (největší samozřejmě přímo v citlivé duši hroudy sužované rodinným traumatem), nechybí Ivan Drago ani milující něžná Adriana, která se o svého hrdinu bojí v přítmí jeskyně, kde udržuje oheň a pečuje o potomstvo, a nechce mu dovolit jeho statečnou výpravu, ale přeci jen stane nakonec po jeho boku (pro lásku, ne pro prachy samozřejmě) a respektuje jeho rozhodnutí. Akorát se tu všichni jmenují jinak. A ta hrouda masa je rozpůlená na dvě. Pane jo, to je invence! Divák se tetelí blahem, protože dostal svou pravidelnou dávku Rockyho, a po jeho vzoru přidá si zítra v potu tváře - překonávaje své možnosti - a se slzou v oku - mysle na svou Adrianu v jeskyni - pět minut na rotopedu, než se mu udělá blivno. Pardon, ale mně je blivno už teď. Neuvěřitelně tupý film.

Slovinský pohled do jednoho z ponurých zákoutí, kam se člověk více či méně (ne)dobrovolně může v soudobé společnosti dostat. Dnešní evropský nezávislý film se mi zdá plný těchto osobních dramat, ale tohle mě zaujalo tím, že bylo poměrně obtížné se s hlavní postavou ztotožnit. Kolísal jsem mezi empatií a distancí a o to to bylo zajímavější. Nic romanticky černobílého, kde by společnost drtila bytostně dobrého člověka pro nic za nic. Jinak je snímek spíše pocitová záležitost, než že by disponoval nějakým sevřeným příběhem. Pár linek zůstane jaksi nedořečených, ale vůbec to nevadí. Co se stihne udát, je dostatečně symptomatické a vypovídající. Naopak, to nedořečené jako by si divák odnesl po skončení snímku s sebou. Dobré, velmi dobré.

Nevím, jak filmové Pokání funguje samo o sobě, tedy jako film; já ho můžu hodnotit jedině se zřetelem ke knize. Důsledně jsem čekal se zhlédnutím až po přečtení a jsem tomu nesmírně rád. V podstatě jediné, co můžu říct, je: vražte do toho těch pár večerů navíc nebo víkend a sáhněte po knížce. Zážitek bude neporovnatený.

Tak do poloviny nebo dvou třetin, kdy přišel přirozený emocionální vrchol, vynikající a dechberoucí, ač samozřejmě celkem přímočaré. Prostě chvílemi jsem brečel jak želva :). Střídání dvou časových rovin bylo skvěle zvládnuté, protože si obě navzájem dodávaly hloubku a přesah, a to bez toho, aby se divák cítil vyrušován nebo měl problémy s návazností. Bohužel poté historická (lepší) rovina ustupuje a scénáři začínají dominovat až příliš překombinované a pravděpodobnost více a více postrádající kličky, které dojem trochu kazí. Jinak řečeno: některé motivy byly ve filmu podle mého navíc. Navíc ve stejnou dobu z filmu mizí jedna z jeho největších předností: vynikající herecký výkon mladé Mélusine Mayance. I tak ale nadprůměrný film (nejen) o tom, že holocaust není jen abstraktní historickou událostí, ale jeho ozvěna je stále hlasitě slyšet i v dnešní době a v našich každodenních životech. Je dobře, že takové filmy se stále točí. Jsou a budou totiž vždy potřeba.