Tanner

S hodně velkými rozpaky hledím na výši zdejšího hodnocení. Ačkoliv se zdá, že onen patos, stereotypizované postavy bez jakékoliv hloubky (což mimo jiné vede k poněkud nezajímavým hereckým výkonům) i simplifikovaný scénář jsou z plátna patrné, nepřekáží to divákům v nadšení a v udělování vysokých hodnocení. Mně bohužel ano. Takovýto přístup totiž neskutečně vyprazdňuje a zplošťuje samotné téma, s nímž je v podstatě v rozporu. Přijde mi, že je to s americkými filmy tohoto typu pořád dokola. A je to škoda, protože podobné reflexe je třeba; už proto, že ona vyprázdněná přetvářka dysfunkčních rodin, kde roli rodičů přebírají jiní lidé či mechanismy, a především problém implicitního i explicitního rasismu sotva patří do dob minulých. Nicméně zde se závažnost problému a sdělení prostě rozpadá v tom závěrečném kýčovitém blemcu a nad snímkem tak po jeho skončení zůstává stín otázky, jestli to spíše než snaha o reflexi není prachobyčejný kalkul. Podřízení obsahu šablonovité formě tomu poněkud napovídá, pročež se The Help vlastně sám tak trochu shazuje. Selhává totiž v podstatě i jako sonda do tehdejší společnosti (to se mnohem lépe, řekl bych, daří seriálu Mad Men), o niž se na první pohled snaží; zůstává však pouze u povrchního pohledu. Možná už jsem na tento přístup k filmu alergický (i oblíbeného jídla se člověk časem přejí), ale víc než ty tři hvězdy tentokrát dát opravdu nemůžu. A i ty jsou bohužel slabší. -- Po pár dnech musim říct, že ve mně narostlo přesvědčení o kalkulu, takže stahuju hodnocení na 2.

Mně osobně by ke spokojenosti bohatě stačilo zírat na ty neuvěřitelný bouráky :-). Ale když se k tomu přidal parádní Hoffmanův výkon, sedmdesátkový zeitgeist a krásná Theresa Russel, byl z toho výtečný filmový zážitek. Jde o takovou drsnou obžalobu nápravných zařízení a metod, které na plné čáře selhávají v pokusech o navrácení trestaných lidí do společnosti, protože z nich předem dělají delikventy a předpokládají recidivu, pročež propuštěného člověka svazují a sledují. A tím ho k ní vlastně doženou. Motiv Maxovy vzpoury proti tomuto systému mi byl sympatický (ne tolik už metody); jediné, s čím jsem měl trochu problém, byl náhlý zlom v jeho přístupu. Celkově ale vynikající záležitost.

Zvláštní, jak snad v každém žánru, který obecně nemusím, mám aspoň jeden film, který naopak patří mezi moje vůbec nejoblíbenější. Jak romantické komedie nemůžu vystát, Amelii prostě miluju. Miluju ji za nádhernou poetiku, pro krásu Audrey a hloubku jejích očí, pro překrásný a skvěle padnoucí soundtrack od Yanna Tiersena, pro pozitivní atmosféru letní Paříže, pro libozvučnost francouzštiny, nádherně trhlé scénky a mile podivínské postavy.. a pro spoustu dalších věcí, které si nechám pro sebe. :-) Škoda té šablonky ke konci, ale když milujete, nějakou tu nedokonalost hravě odpustíte.

Takový příjemný, pozitivní a lyricky laděný snímek o horské vesničce s blahodárným účinkem na tělo i ducha, kde i smutné události jsou brány smířlivě a jako přirozená součást života. Přiznám se, že nemám takovéto víceméně jednostranně pozitivní filmy moc v lásce, ale tady nešlo odolat. Jeho náladě jsem se docela rád poddal a nechal na sebe působit skrze pěkné záběry podbarvené padnoucí hudbou genia loci oné vísky i moudrost jejích dlouhověkých obyvatel. Je to taková léčba pro morousy :-).

Už dlouho se mi nestalo, abych si dovedl při hodnocení filmu představit, že mu udělím pod- , nad- i průměrné hodnocení a všechny možnosti bych si byl schopen před sebou obhájit. Zní to trochu podivně, ale asi to plyne z toho, že síla i slabiny filmu podle mě vyvěrají z jednoho zdroje, a to z pojetí prorůstání virtuální reality do té skutečné. To se na výbornou dařilo v první části snímku, kde byl snad ještě poměrně autenticky zobrazen vliv internetu /a sociálních sítí/ na dnešní /nejen/ mladou generaci, nucenou na jedné straně vlastně neustále produkovat jakousi spektakulární (protože jedině taková obstojí) performanci určenou pro vystavení a konzumaci ve virtuálním světě, a na druhé straně se v reálném světě vyrovnávat s dopady, který na něj ten virtuální má, se všemi jeho specifiky a pravidly /hyperbolismus v oblasti emocí, humoru, zkratkovitost atd./. Vzájemné prolínání obou kontextů je podstatným fenoménem dneška a slouží ke cti filmu, že se ho snaží postihnout. Jako by ale zároveň sám trochu podléhal onomu hyperbolismu: zvrat v uvažování a životním stylu (k jehož přijetí vede imho poněkud delší cesta) hlavní postavy se mi zdál až příliš náhlý, stejně jako průlom (do té doby netušené?) sexuální dezorientace. Navíc způsob, jakým byla zobrazena samotná Místnost, mi připadal poněkud zbytečně fantaskní. Méně by zde bylo více a jak se mi zpočátku prolínání obou světů zamlouvalo, postupem času mi místy připadalo i poměrně pokřivené, nemístné a možná i protichůdné. Proto pro mě tento motiv představoval vlastně slabinu i silnou stránku naráz. Že ve finále skončím skončím uprostřed, je zde asi důsledek mojí nerozhodnosti a taky alibismu.

"Jsme jenom bezmocní lidé.. Bezmocní; a přece vinní."

Na seriál skutečně nááádherně natočená atmosférická podívaná s fantastickými hereckými výkony a takřka nadpozemskou muzikou. Postavy jsou dobře napsané, ale musim říct, že mě ne vždy dokázaly jejich příběhy úplně zaujmout (jako tomu bylo třeba v Simonově The Wire).. Mnohem víc jsem si na seriálu užíval to, jak odráží skutečnost, že hudba je naprosto nedílnou součástí kultury v NO, a to ve všech jejích různých podobách/obměnách a bohatých vrstvách. Mám také dojem, že je zde snaha o skutečnou autenticitu, protože řada herců hraje sebe sama a jsou v NO skutečnými legendami (např. Kermit). No a pak je tu samozřejmě ústřední motiv toho, jak toto vše bylo ovlivněno přírodní katastrofou; jaký dopad měla na mezilidské vztahy; jaký na hudební scénu; jak k ní přistupují političtí reprezentanti a státní moc; a hlavně jak to všechno prožívají jednotliví obyvatelé, kteří tvoří najedné straně opravdu pestrou mozaiku, na druhé vlastně jednu velkou rodinu.. V tom všem je seriál naprostou špičkou. Navíc se mi hodně zamlouvalo pomalejší tempo. I tak se mi ale nějak nechtělo dát pátou hvězdu, ačkoliv chybělo opravdu jen málo - a druhá sérka mě v tom jen utvrdila. Nicméně o tom, že je to parádní seriál, který rozhodně stojí za vidění, není naprosto žádných pochyb! Každý díl je výlet do NO, jehož krása vás nutí ho podnikat s každým dílem znovu. A kdoví, možná i donutí podniknout jej jednoho dne i doopravdy.

Nejslabší stránkou filmu je dle mého scénář, protože nemá formu žádného uceleného příběhu. Ne že by to samo o sobě muselo vadit, ale zbytek prostě není tak dobrý, aby to utáhl sám o sobě. Postavy působí jaksi reduktivně, ploše, čímž vlastně podporují klasické stereotypy, jako např.: fanoušek - nula - ochlasta - násilník - nácek - flákač. Ačkoliv tak měla třeba postava Krpy (dle mého nejzajímavější) víc rovin, působí skutečně tak, že ho lze vystihnout slovy, že "nezná nic než fotbal" (jak se píše v popisku filmu), ač to objektivně vzato není pravda. Na druhou stranu přetrvávající mezinárodnostní animozita zasahující i přátelské vztahy nebo pokřivenost a zvrácenost některých forem vlastenčení jsou zde zobrazeny vcelku pěkně. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že byly už i jinde a lépe. Na film se dívá hezky, má "drajv" a určitě neurazí, ale trochu se obávám, že ani ničím novým neobohatí.

Marně přemýšlím, proč vlastně takovýto film vzniká. Čtenáře románu jen sotva může uspokojit, protože na obrazovku přenáší hlavně fabuli, a to ještě neúplnou a posunutou, a vynechává většinu aspektů, která dělají Havlíčkovo dílo tak úžasným, tedy především vnitřní myšlenkové pochody, hloubku postav a postupný vývoj jejich vztahů. Nečtenář na druhé straně by dle mého soudu měl právě proto sáhnout spíše po knize, než aby se dopředu seznamoval s příběhem touto cestou. Zpracování je sugestivní, to je pravda, nicméně kamerové triky pro mě byly občas spíš rušivé. Taky jsem měl trochu problém s obsazením některých postav: v knize smyslná sedmnáctiletá Katy překypující mládím je zde ztvárněna v době natáčení třiačtyřicetiletou herečkou, břichatého plešatého Cyrila hraje P. Čepek, věkem sešlého Huga Hajna zde ještě statný a o pouhých 13 let než Horváth (Švajcar) starší R. Brzobohatý. Nejde mi o nějaké puntičkářství, ale myslím, že Havlíček věděl, proč postavám přiřknul určitou podobu, jelikož ta tvoří jednotu s jejich osobnostmi a vysvětluje určité motivy. Naopak povedla se tetinka, Soňa, Švajcar i Milde. Souhrnně řečeno: není to zcela špatná adaptace, ale knize se ani za mák nepřibižuje a navíc se od ní na nevhodných místech i odchyluje, takže já bych se asi obeše i bez ní.

Tak vida, ono není třeba mnohaletého učení (dokonce ani není třeba znát noty), stačí trocha nadšení, ságo z frcu a za krátko může člověk válet jako Benny Goodman (na klarinet)! Sám se divim, že na tyhle filmy furt koukám..