higuain

Jako blesk z čistého nebe se na ČSFD objevilo totálně vyhypované sci-fi, a tak jsem se po dlouhých dvou měsících odhodlal utratit pár kaček v kině. A dobře jsem udělal. Bez hluchého místa s netuctovou zápletkou a závěrem, který dává tomu všemu ještě větší rozměr a pocit nejistoty. Cruise odvedl dobrou práci, i přesto ale zůstal ve stínu full metal bitch Emily Blunt, která i v typologicky mužském charakteru tvrdé válečnice prokázala spoustu ženskosti a to bez toho, aby byla ve své roli nevěrohodná. Zřejmě nejpříjemnější překvapení roku.

...aneb jak se z filmu, po kterém nejdříve neštěkl ani pes, stala nadčasová záležitost. Myslím, že každý, kdo to (stejně jako já) viděl poprvé již před pár lety, tak si ke svému původnímu hodnocení může v dnešním kontextu automaticky přihodit hvězdu navíc. Smekám za to, nakolik se Soderbergh a Burns dokázali trefit do reality.

Že to Rian Johnson za kamerou umí a že dokáže i překvapit, to už mi o něm z jeho předchozích filmů bylo známo, ale že si dokáže napsat i skutečně kvalitní scénář bez hromady berliček, to je pro mě novinka a velký překvapení. Výborná detektivka, která je důmyslná, důvtipná a zdobí jí i parádní herecký ansábl. 90%.

Napola, škola ideologie. Škola, která brousí nevybroušené diamanty. Škola, která tvoří muže, aby mohli tvořit historii k obrazu vůdcovu, protože zakladatel historicky první tisícileté říše trvající nakonec zhruba jednu dekádu je přece nade všechny a nade všechno. Napola, škola nacismu. Film Dennise Gansela má v první řadě velmi poutavý námět, který by zaujal a nějaké ty plusové body urval i v momentě, kdy by scházela filmařská kvalita. Ta ovšem neschází, natočeno je to velmi dobře, když pominu scény z boxu, které kameraman asi nesnímal úplně střízlivý, protože taková nepřehlednost ve scéně, kde figurují pouze 2 postavy, to je na pováženou. Ale to je v tomhle případě vedlejší.

Tati, předjel tě trabant. Na Menzelových klasikách jsem nevyrůstal, a tak je ne vždy dokážu docenit. Avšak z této komedie je venkovská pohoda cítit na sto honů, několik hlášek je výborných a Svěrákův rozumbrada z města nemá chybu.

Strašně křečovitá Hollywoodská snaha natočit si vlastní Lásku nebeskou. Jednotlivé příběhy jsou o ničem a vtipu není příliš. Valentýnská romantika je násilně roubována do vztahů, které ani zdaleka romantické nejsou, což je největší pěst na oko v případě Kutchera a Garnerky, jejichž postavy jsou roky nejlepší přátelé, ještě během rána jsou oba těžce zamilovaní do někoho jinýho, během jednoho dne on dostane kopačky a ona zjistí, že její přítel je tak trochu ženatej a večer najednou oba zničehonic přijdou na to, že se vlastně asi láskujou navzájem. No zkrátka pohádka k pokukání.

Vídeň měla Jágrův malíček, měla zrcadlovou čtvrtfinálovou odvetu za nešťastné vyřazení v Praze, měla ty nejlepší hráče na světě, nicméně to nevyrovná ten počet zápletek z Německého šampionátu. Už od série neúspěchů, po omluvenky hráčů, ostudy s Norskem a Jágrův následný proslov, přes nádherný vyhraný zápas se Švédskem a následnou porážku se Švýcary až do té neskutečné vítězné série, kterou nastartovala výhra nad nepříjemným Lotyšskem a kterou provázeli věci jako narození Rachůnkovy dcery nebo jeho fantastická trefa proti Švédsku, vítězné góly Jana Marka v nájezdech nebo úchvatné finále, kdy naši neznámí hoši dokázali porazit All Star Team Rusů, kteří měli pomalu nabitější sestavu než na olympiádě. Vídeň byla taky nádherná a vzpomíná se na to pěkně, ale z dokumentu to není až zas takový prožitek jako z Týmu na hraně.

Jedna z geniálních francouzských komedií, na kterých jsem vyrůstal. Smrtící tempo gagů nedává vydechnout, film prakticky nemá hluché místo. Leviho hudba je vynikající a herci taky - všichni. Přesto však musím jednoho vyzdvihnout. Návštěvníci jsou hereckým koncertem Christiana Claviera. Jeho Žakuj je jistě nezapomenutelný, mě však ještě víc prakticky v každé jeho scéně bavila možná trochu opomíjená postava pravnuka Žakára, výborně nadabovaného Oldřichem Víznerem.

Vyloženě zklamání to není, protože očekávání nebyla nijak velká. Do kina jsem na to šel z čiré nostalgie a s trochou naivní naděje, že to bude mít podobné kouzlo, jaké měly staré díly. Jenže nemá. Tenhle film se měl natočit před patnácti lety (tehdy by pravděpodobně vypadal úplně jinak a snad i lépe), k čemuž bohužel nedošlo, a tak tu teď je přestárlá a obézní dvojka Reno-Clavier, která se snaží, seč jí síly stačí, ale je to spíš taková křeč. Ze starých postav krom ústřední dvojice nikdo nezůstal a ty nové mě bez výjimky nezajímaly. Vlastně celá ta VFR anabáze s partičkou šlechticů budí dojem, že se dost vařilo z vody.

Předloha je nadčasový dílo, jehož poslání poukázat na nesmyslnost válečný mašinerie si za těch sto let už "ukradla" spousta přímých i nepřímých adaptací a zákopových filmů všeobecně. Pokud tedy takový snímek nemá něco nad rámec této základní premisy, tak už v něm nevidím moc přidaný hodnoty. Tahle adaptace je bezpochyby technicky kvalitní, tím spíš na evropské poměry. Produkční kvality ovšem nezakryjí fakt, že je to jen recyklace již ohraného schématu. Možná kdyby se víc zatlačilo na pilu kontrastu mezi zákopovou a politickou linií, pak bych o tom mluvil jinak. Ta politická linie tady však je spíš jen křovím pro všechny ty válečné hrůzy, které sice jsou natočeny dobře, ovšem nejsou ničím, co už bych neviděl mnohokrát jinde. PS: Příkladem toho, jak lze i dnes natočit film z WWI a nebýt přitom genericky repetitivní, je Mendesovo 1917.