BoXBe

Pochyby postrádají sílu. To bylo první co mě po jejich skončení napadlo. Zabývají se morálkou a ctí, ale nejdou do hloubky, zůstávají na povrchu problému. Je to herecký koncert všech zúčastněných, ale nejde o zásadní výkony v jejich kariéře, všichni mají za sebou už i lepší role. I to minimalistické vedení příběhem stojí za pozornost i když mírně nudí a donutilo mě v průběhu přemýšlet, proč někteří režiséři neumějí točit jako Bohdan Sláma, který by z toho vytřískal mnohem více a pravděpodobně by dal hercům více prostoru - začíná mi u amerických filmů vadit klipovitý střih, kamera neumí využít prostory škol a kanceláří a stříhá, stříhá, stříhá, jediný dialog není veden vcelku v jednom záběru.. Nakonec film ani nepřináší žádný zásadní střet, to zásadní se odehraje ve dvou scénách v kanceláři sestry Aloysius, je natočený více než klasicky, řekl bych tak standardně, že v důsledku působí jako obyčejná televizní inscenace. Škoda.

Charlie Bartlett je formou odlišný od jiných teenagerských komedií, obsahem však na jedno brdo. Charlie je sympatický, trochu přehraný a místy příliš teatrální, ale celkově neškodný sedmnáctiletý středoškolák, který (světe div se) touží po popularitě mezi spolužáky, ale musí reflektovat dospělácký svět, do něhož se tlačí, aniž by mu pořádně rozuměl. Herecky je film příjemně vyvážený a velmi mě potěšil takový lehce jazzový hudební podkres a občas ironické vyznění, což potěší a naivitu filmu nadlehčí. Co nepotěší je ale posledních cca 15 minut (vrcholem je zpěv na jevišti), které nedoporučuji lidem se slabým srdcem nad třicet. To byl patos na patosu a definitivní tečka v mém životě za teenagerskými komediemi, přestože zrovna tato byla o třídu výš než jiné zběsilosti. Já si domýšlivě myslím, že jsem už těch mouder o lásce a chápání života totiž slyšel tak akorát dost a pro teenagery je to opravdu fajn - doporučuju. Ale těm ostatním, co už je oslovují trochu vážněji zaměřené snímky, může poslední desetiminutovka kadencí moralistických hlášek vyrazit dech. Nicméně nechci odrazovat, film je odlehčený, nebere se extra vážně, nedisponuje fekálními vtipy, ale naopak inteligentním humorem, jen to celé směřuje očím a uším náctiletým středoškoláků a kdo má -cet, ten se může zděsit...:P

Burma VJ byl včera dost drtivý rozjezd hned na úvod ostravské etapy Jednoho světa. Pěti hvězdičkami nehodnotím uměleckou kvalitu, ale intenzitu výpovědi snímku. Kluci běhají po Barmě s příručními digitálními kamerami. Po Barmě, která je hned od prvního okamžiku ve filmu světem jaký si my do bezmála třicátníci v teplíčku 20 let od pádu komunistického režimu, upřímně, opravdu nedokážeme ani představit... Barmě se věnují média již delší dobu, i minulý Jeden svět, tento německý snímek se týká demonstrace, do které se před dvěma lety zapojili i buddhističtí mniši a kterou známe i z našich médií. Po 19 letech pocítili barmané nádech svobody, ale režim se opět zachoval krutě a diktátorsky a tomu jsme byli včera u tohoto snímku svědky přímo na místě v "reálném" čase díky týmové práci odvážných barmanů se schovanými kamerami v podpaží. Každou další vteřinou natočeného materiálu ohrožovali svůj život bezprostředně. Byli jsme svědky silného záchvěvu svobody utlačovaného lidu, ale bohužel taky brutálních metod vojenského režimu. Na závěr jsme tleskali....a co dál?

Nekonečný playlist Nicka a Nory patří mezi ty sympatičtější komedie, kde hlavní postavy prožívají romantické sblížení způsobem jaký si dovedu živě představit být ještě někde na střední a samozřejmě v New Yorku :) Nemůžu však, a nutno říci bohužel, hodnotit více. Půl filmu, který se věnuje Noře (mimořádně zvláštní a o to atraktivnější a pěknější dívčině) a Nickovi (standardně nesmělému, ale skvělému Michaelu Cerovi známého ze Superbad a Juno) stojí za vidění. Ten zbytek, který reprezentuje nechutná žvýkačka, připitomněle opilá blondýna, plytká postava imbecilní Nickovy bejvalky a pár dalších nesmyslů za vidění nestojí a být na mě, natočím pokračování bez těchto postav s Nickem a s Norou znovu a udělám chytrou komedii jako Juno, oba herci na to mají. Nakonec fajn, ok, ale část mě mi říká, že jsem mohl ušetřit čas a počíst si něco z té hromady na nočním stolku.

Je co zlepšovat, ale za poslední roky to byl konečně první první lev bez křeče, nevtipného scénáře, dlouhých promluv a zbytečných výmyslů Petra Vachlera. A poprvé jsem měl taky hlavně díky Bolkovi Polívkovi pocit, že tam sedí publikum a ne povznešení paňáci, kteří se přišli "nebavit" za každou cenu. Dobrý to bylo. Příště míň skákání do řeči, žádný ministr na playback a jsem spoko, protože upřímně, lepší už to být může jen velmi těžko - v tom sále, za zády se zoufale přiblblým majitelem psa vegetariána a s rozpočtem jaký lze na takovou akci sehnat.

Místy jim to dřelo, ale jsou to pořád oni...:)

Za pět hvězdiček. Tak si to z rané puberty pamatuji a tak to i zůstane..;)

Strážci (Watchmen - podtext i v části slova "hodiny") jsou čistokrevnou, poctivou a velmi zdařilou adaptací vynikajícího comicsu. Comics jsem četl už roky zpátky a vracím se k němu, je to opravdu špička v žánru. Mám tak handicap, nedokážu film poctivě soudit podle filmu samotného, jen jako Mooreův fanda - což je taky stylový odkaz na Komedianta, jednu z postav, tím že Moore se k filmovým adaptacím svých comicsů nehlásí. Zrovna u Strážců totiž mohl udělat výjímku a říct Snyderovi, že je machr a že je vidět, že jeho Strážce asi fakt zbožňuje. Po návratu z kina jsem knihou opět prolistoval a žasnul jak citlivě a šikovně režisér pracuje s chytře přestavěným scénářem, který z příběhu ubral jen tu složku, která Strážce na papíře dělá nadprůměrnými. Je to ta složka, která na plátno nikdy nedorazí a o které bylo napsáno v recenzích mnoho řádků. Vrstevnatost. Míchání slov, obrazů, příběhů, fikce a skutečnosti, sci-fi a kruté reality, filozofování a nihilistických hlášek, brutality a lásky, kdo hledá najde. Ten comics totiž nelze zadaptovat věrně. Lze se přiblížit, lze odrazit atmosféru, lze odvyprávět příběh, ale ta forma zůstane svou formou a film ji nemůže překonat. V tomto ohledu se sám sebe ptám - čekal jsem víc? Mám popírat realitu. Že se adaptace točí, že je nutné na tom něco vydělat, že není možné v kině vyprávět příběh pět hodin? Bylo nakonec možné natočit kvalitnější práci? Vybrat lepšího režiséra, lepší herce, lepší hudbu, lepší lokality, lepší triky, lepší scény? Odpovídám si ne a strhávám hvězdu za absenci pirátského paralelního příběhu (snad na DVD) a za mírné pokroucení závěru v zájmu filmové dramatizace, která ale mohla někomu přijít i jako zlepšení. Tralery fungovaly skvěle: https://youtu.be/wdiHDzT6YbQ

Předčítač vypráví citlivý, romantický, na erotických zkušenostech mladého Michaela s krásnou starší ženou založený příběh, kterému do úsměvu vkročí temná minulost postavy Kate Winslet. Odzbrojující upřímnost, se kterou se ke svým hříchům vrací a oddanost Michaelových citů, kterým v projevu brání jeho racio, mi malinko napovídají, v čem asi tkvěla síla knižní předlohy. Režisérovi Daldrymu jsem zobal z ruky už u Hodin, ještě jsem neviděl Billyho Elliota, ale teď tento deficit milerád doženu. Daldry není (díkybohu) netrpělivý, naopak, jeho trpělivý přístup k budování erotického vztahu nesourodé dvojice dává vyniknout hloubce jejich citů a o to více umocní tvrdý náraz u soudního procesu. Daldry nehraje na komerční efekty a je absurdní vyčítat filmu jakési pomalé tempo, ale to mi došlo až po dvou dnech přemýšlení. Ostatně, film nerežíruje hollywoodský matador, ale literát, divadelní režisér a člověk pohybující se v kruhu dramatických žánrů. Mimo to, ani již zesnulý producent Anthony Minghella není typickým hollywoodským režisérem - ostatně s jeho produkcí bylo štěstí setkat se i včera v přímém přenosu z Metropolitní opery v New Yorku při představení Madam Butterfly. Předčítač není primárně film o holocaustu, není ani primárně o spravedlnosti a hledání reflexí s nacistickou minulostí, Předčítač je romantický příběh, jehož síla spočívá právě v té obrovské bariéře, kterou minulost vytvořila. A tuto bariéru bylo lze ve jménu lásky zdolat pouze jediným způsobem, způsobem obzvlášť krásným i bolestným a i u mě vyvolávající slzy v očích... Pět hvězdiček a těším se v dohlednu na knižní předlohu...:)

Nouzový východ zní v hlavě po závěrečných titulcích ještě notnou chvíli. Nálada na bodu mrazu, díváte se na sebe s partnerkou a přemýšlíte, který kousek z vašeho vztahu byl právě odhalen v syrové nahotě. Možná pak hledíte chvíli z okna a říkáte si, že to ani nemuselo být o partnerském vztahu, ale o individualitách, o každém z nás, o každodenních stereotypech a o odříkání v zájmu toho co v nás živí konvence a tradiční hodnoty. Jak často jsme sžírání smysluplností našeho zaměstnání, opodstatněnosti ranního vstávání, hygieny, oblékání, slušného pozdravu, oběda, večeře, úklidu, konverzací na téma chladného počasí....? Sam Mendes natočil neodlehčený film a začal přesně tam, kde končí většina romantických filmů. Ve světě odpovědnosti vůči svému partnerovi, svému zaměstnání, svým dětem a svému životu. Někdy nepopsatelně zoufalí z toho, že nás nikdo nechápe, někdy v euforii, že jsme našli to co opravdu hledáme....ale....jak dlouho nám to vlastně vydrží....? Za otázky, za neklid a za hloubavou a depresivní atmosféru Samu Mendesovi děkuji, Kate WInslet s DiCapriem tleskám a opět obdivuji schopnost americké kinematografie každý rok vypustit do světa tolik zajímavých profesionálně natočených snímků. Sice bych neřekl, že je Nouzový východ kdovíjak dokonalý film, ale atmosféru uměl vyvolat opravdu hutnou.