FTP

Britský scénarista irského původu, držitel Oscara za svůj první krátkometrážní film, Martin McDonagh nás zavedl do, Vánocemi vyzdobených, belgických Brugg, které tu zobrazuje v celé své historické kráse. Spoustu nádherných kanálů, gotických kostelů, soch i jiných osvětlených památek ocení snad každý, krom havního hrdiny Raye, nájemného zabijáka z Irska, jenž zpackal kšeft, když nedopatřením připravil o život malého chlapce a byl se svým přítelem poslán do Brugg. To nás přivádí na začátek dramatického příběhu plného černého humoru, kdy nás Ray, coby vypravěč příběhu uvede do situace, ve které se s parťákem nachází a ocitovanou větou svého šéfa "Vypadněte z Londýna, vy debilové, jeďte do Brugg" startuje jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Pomalá kamera nás, za doprovodu poklidné melancholické hudby, nechává vychutnat detail promrzlého a znuděného Colina Farrella v roli Raye, kterému kontrastuje, krásou Brugg učarovaný parťák, Brendan Gleeson v roli "mírumilovného zabijáka" Kena. Film se odehrává ve velmi poklidném tempu, dokumentární záběry belgických památek se starají o gotickou atmosféru a přátelské neshody, tarantinovské dialogy ústředního dua a Rayova hloupost nás baví po celou délku filmu. Romantickou část příběhu vyplňuje vztah Raye s francouzkou Clémence Poésy (známou jako většina herců zde z Harryho Pottera), a jejich večeře proložená vynikajícím divadelním dialogem o ničem Colina Farrella s "Kanaďanem" v restauraci, kdy jejich dohady o kouření v kuřáckém podniku a Rayových všudypřítomných vietnamcích ukončí Farrel pěstmi, jak s Kanaďanem, tak jeho manželkou, která na něho šla s "vražednou zbraní" – lahví a celou scénu končí kultovní hláškou "Za Johna Lennona, ty zasranej Amíku". (Slovo fuck se ve filmu objeví 126 krát, což je více než jednou za minutu – zajímavosti csfd.cz) Zlom přichází ve chvíli, kdy se Ken po telefonu dozví od, nám dosud neznámého, šéfa, že má Raye zabít za to, že zabil malého chlapce a zpackal tak kšeft, protože morální zásady se musí ctít. Ken to však Rayovi řekne a nechá to utéct neznámo kám, načež příjíždí do Brugg sám šéf Lord Voldemort Ralph Fiennes, aby vyřešil nastalou situaci. Ken se ke všemu staví jako muž s tím, že přijme jakýkoli trest, naneštěstí se Fiennes doví, že Ray je stále v Bruggách a střelí Kena do krku ve chvíli, kdy už jdou jako přátelé dolů z věže a uteče za Rayem, Ken se vyšplhá zpět na věž a skočí doli vstříc jisté smrti, kde ho uvidí Ray a následuje honička mezi Farrellem a Finnesem, kdo s koho. Nakonec Fiennes prostřelí Farrella kulkou "Dum Dum" tak, že střelí za ním stojícího liliputa, všem známého z americké komediální serie Prci prci prcičky, a roztrhne mu hlavu. Protože si myslí, že zabil dítě, a protože morální zásady se musí ctít, na místě si strčí hlaveň do úst a zabije se. Film končí tak, že Colin Farrell odjíždí v sanitce s úvahou o tom, zda "zůstat v těch zasranejch Bruggách navždycky je jeho trest". Film vyhrál cenu BAFTA za nejlepší scénář, sám Colin Farrell o něm řekl, že to bylo to nejlepší, co kdy četl, ale nominaci na Oscara v této kategorii v sošku neproměnil. Po vizuální stránce mi film dokonale seděl, pomalá kamera s temným, s gotickým městem korespondujícím, světlem mi velmi vyhovovala a střih byl také perfektní, bez jediné chyby pro oko obyčejného diváka (mě). Celý film také provázela klidná hudba s občasnými velmi hlasitými irskými písněmi ve zlomových scénách, které se mi velmi líbily. Myslím si, že film stojí na vynikajících výkonech Farrella, Gleesona a Fiennese a moc si ho nedokážu představit s jinými tvářemi. Celkově nemám filmu co vytknout a divadelního režiséra McDonagha bych pro tento film chtěl velmi ocenit. Jakási dvojka v podobě loňských sedmi psychopatů už mě tolik nedostala, zřejmě pro tuctovou holywoodskou atmosféru, která film nedělala ničím zvláštním.

Chytlavé vyprávění o lidech s nevídanou emoční inteligencí, kde se každý snaží přechcat každého, přičemž si všichni vidí do karet. Brodymu a zejména pak Carrie jsem chtěl nekolikrát nakopat prdel, a Saul s Quinnem dali nový rozměr pojmu vzor.

Nevím, jestli není pozdě, aby se desetidílný seriál rozjel až v páté epizodě. Nicméně tahle byla skvělá.

Bez Jirky Mádla bych si to absolutně nedokázal představit, scény bez něho jsou nudný jak ksicht režisérova synáčka. Vorel mladší prostě není herec, a svýmu multifunkčnímu taťkovi jenom škodí, mladej si holt musí nějak vydělávat. Pan Kraus svými gesty a ksichty pobavil, a moc příjemná Josefíková dělala scény s Vorlátkem aspoň trošku zajímavé. Hodně jsem se smál a bavil (Mádl, Kraus, Bydžovská), a hodina a půl utekla jako voda. Čili jediným, leč velikým, záporem mi byl hlavní "herec". Čtyři hvězdičky pro českou komedii, kterou hodnotím a oceňuji úplně jinak než zahraniční filmy.

Je to plytké, ale dá se to. Nejednoho rodiče to asi za srdíčko chytne, ale chybí tomu silnější emoce a hlavně hloubka. Willa Huntinga vážně nečekejte.

Martin Scorsese, jeden z nejznámějších a nejoceňovanějších režisérů současného Hollywoodu, se konečně rozhodl natočit film, jehož scénář mu Leonardo DiCaprio dal do rukou již před deseti lety. Vlk z Wall Street je natočen podle knižní předlohy samotného „vlka z Wall street“ Jordana Belforta, kterého ve filmu ztvárnil právě Dicaprio. Jedná se o příběh podle skutečné události z newyorské Wall Street na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Dicaprio je burzovní makléř, který vydělává na tom, že dokáže po telefonu navnadit klienty na závratné zisky z akcií malých, neznámých podniků, z kterých následně profituje jen on sám. Zakládá firmu, ve které zaměstná jen pár svých nejbližších přátel, kterým vysvětlí, že vše je jen o tom přemluvit klienta, a stává se miliardářem. Celý film popisuje opulentní párty, vyvinuté prostitutky, honosné obleky, hodinky, auta, jachty, známé i neznámé drogy a nejrůznější hýření penězi. DiCaprio, navzdory tomu, že ztvárňuje zloděje, který okrádá lidi o peníze a náramně se při tom baví, je zde vykreslen „neutrálně“, ale tak, že mu prostě od začátku až do konce fandíte. Bere nejrůznější drogy, podvádí manželku, mluví sprostě, jako ještě nikdy nikdo v historii kinematografie (506x slovo fuck – nový rekord), obírá o peníze o sto šest a myslí jen na sebe. Takový byl život Jordana Belforta (Dicaprio) dokud se o jeho ilegálních technikách nedoslechla FBI a dokud nenašla způsob, jak ho dostat za mříže. Konečně dostává možnost vykoupit se z vězení tím, že nahlásí všechny jeho kolegy a bude nosit nahrávací zařízení. Všechny kolegy skutečně práskne a to, že má mikrofon, neznačí jen svému nejlepšímu příteli (Jonah Hill). To však poté FBI zjistí a DiCaprio míří po třech hodinách do vězení. Dicaprio už má doma za svůj výkon Zlatý globus. Jen zde potvrzuje, že v současnosti absolutně nemá konkurenci, je opravdu skvělý. Pánem prstenů kovaný skladatel Howard Shore se chopil svého řemesla tak, jak umí a ukázal, že fantasy svět není jediný, kterému ušije hudbu na míru. Z morálního hlediska byl život Belforta jen jednou nechutnou kapitolou v poslední čtvrtině dvacátého století, na druhou stranu z toho filmového se jedná o výjimečný zážitek a nekonečnou zábavu, samozřejmě za předpokladu, že to budete brát s nadhledem.

Sportovní filmy už se dnes neobejdou bez klišé, ale v tomto snímku to vubec nevadilo. Závěr byl dlouho dopředu jasný, ale přesto tak emociální, skvělý a Toma Hardyho, ačkoli ztvárňuje takového záporňáčka, si nelze nezamilovat. 140 minut zde rozhodně není na škodu.

To je tak, když spojí mistři svého řemesla síly, nemůže vzniknout nic jiného než absolutní klenot. Stephen King coby předloha, Tom Hanks tvář a Frank Darabont - mistr vězeňských filmů - režisér. Největší návaly agrese jsem zažíval kdykoli se na scéně objevil Doug Hutchison, a pálení při močení jsem s Hanksem prožíval také velmi hluboce. Krásný zážitek, který musí v každém vyvolat nějaké emoce.

Mrkající Jake Gyllenhaal jako detektiv Loki podle mě ve své nejlepší roli. Film disponuje vynikající atmosférou a skvělou kamerou. Příběh o tom, kam až je člověk schopen zajít v zoufalství. Jak se při tom mění naše psychika a že ve své podstatě neexistují zábrany pro páchání bolesti a utrpení, když jde o život rodiny. Herecky velmi dobře zvládnuté, od Wolverina až po babču. Kvůli četnému dešti dokreslujícímu atmosféru a náladu se nabízí srovnání se Sedm, které ve finále není ani tak úplně mimo, vzhledem k páchané brutalitě, s jediným rozdílem - ve Zmizení je vidět. Zmizení nikdy nedosáhne kultu, který ve svém žánru nastolilo právě Sedm, přesto se však stalo mým velmi oblíbeným filmem.