Ruthiee

Zhlédnout film Fantastická zvířata je jakousi nenucenou povinností každého skutečného fanouška Harryho Pottera. Na knihách i filmech z kouzelnického světa jsem vyrostla a tak bych nejspíš Rowlingové, jakožto mé knižní modle, prominula snad jakýkoliv nesoulad s mými představami, které si během čtení vytvářím. Přesto mírné zklamání jsem pociťovala u znázornění povahových charakteristik tvorů. Kupříkladu takový nandu se jevil jako cvičený neškodný cirkusový lev, přičemž kniha jej považuje za nejnebezpečnější šelmu vůbec, kterou dokáže zkrotit jen stovka zkušených kouzelníků. V ostatních ohledech považuji film za povedený, nehledě na to, že postava bývalého člena mrzimorské (mé :) ) koleje “Mloka“, je mi velice, velice sympatická. Stejně tak oceňuji, střídání humorných a napínavých, chvílemi až děsivých scén, protože Voldemort ani zdaleka není jediný padouch kouzelnického světa.

Knižní předlohu jsem nečetla a vážně o tom vůbec neuvažuju. Pokud mám být zcela upřímná, jsem z filmu zmatená. Nemůžu se zbavit dojmu, že autor je fanda Harryho Pottera, Twilight ságy, Mužů v černém, Supernatural, X-mena a v neposlední řadě se inspiroval také papánkovsko/bratro/sesterským dilematem ze Star Wars... Ne, ne, ne. Tohle je špatně! Takovouhle matlaninu už nezachrání ani herecké obsazení v podání Meyerse, Sheehana, či Leny Headey. Musela jsem se ironicky uchechtnout při zjištění, že Bach byl vlastně lovec stínů a byly i další okamžiky, u kterých jsem se "pobavila". Za to a obsazení si dovoluji udělit dvě hvězdy a dala bych i třetí, kdyby děj nebyl tak americky superhrdinský a předvídatelný se závěrečným happy endem.

Chcete-li své děti nenásilně seznámit s tématem křesťanství a počátkem světa dle biblického výkladu, pak tento film mohu jen doporučit – věřícím i nevěřícím. Velká část jeho dokonalosti spočívá především na vřelém a příjemném přednesu Jana Wericha a písničkách, které mi v paměti utkvěly do nynějška.

Disneyovská pohádka, která je dnes jakousi ikonou, počátečním celovečerním dílem tvorby amerického krále animovaných filmů se dnes již dá považovat za klasiku. Z filmu na mě pokaždé dýchne atmosféra 30. let, kdy byl film vydán a to mě nikdy neomrzí.

Je to už nějakou dobu, co jsem snímek Avatar viděla poprvé, ale stále je to něco, co si ráda pustím znovu. Grafika filmu z roku 2009 je něco naprosto nevídaného a ještě v dnešní době patří mezi to nejlepší. Vývoj děje a postav je taktéž naprosto dokonalý, a ačkoli ukazuje zcela nový svět, novou faunu i floru, odráží naši vlastní skutečnost. Na světě vždy budou lidé hnaní touhou po poznání, touhou po lásce a radosti. Proti nim, ale vždy stojí někdo, hnaný touhou po bohatství, či slávě. Smutný na tom celém je fakt, že bez těch po majetku toužících by žádný takový film nikdy nevznikl a nikdo by si příliš neuvědomoval onen začarovaný kruh pokroku technologie na úkor přírody.

Skutečnost, že církevní představitelé zneužívali (či stále zneužívají) své moci, mi jen utvrzuje celý můj ne příliš kladný názor na církev samotnou. Vzdělávání a výchova dětí od svého počátku ušla pořádný kus cesty a ne každý si zcela uvědomuje jak moc je důležitá. Tlouct dětem do hlavy v jakou imaginární bytost mají věřit a trestat je za lidskost a vlastní rozum je trestuhodné. Při sledování filmu Song for a raggy boy jsem cítila všechno, co by každý psychicky zdravý a empaticky smýšlející jedinec měl cítit. Nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdami.

Fyzika nikdy nebyla mou silnou stránkou, naopak jsem k ní měla spíš odpor, holt nejsem jedním z těch vyvolených chytrých mozků planety. Film Teorie všeho pohlíží na život Stephena Hawkinga z pohledu jeho ženy a přináší do mně tolik vzdáleného tématu smysl, emoce, empatii. Eddie Redmayne se chopil své úlohy naprosto bravurně a velikána fyziky mi dokázal přiblížit jako obyčejného a zároveň tolik výjimečného člověka.

Snímek The Road Within přináší na filmovou scénu téma, kterému není věnována přílišná pozornost. Vykresluje obyčejný život s Tourettovým syndromem či OCD. Právě kvůli těmto poruchám jsou hlavní hrdinové považováni za outsidery, neschopné jedince závislé na odborné péči. Robert Sheehan a Dev Patel své dva charaktery dokázali zahrát naprosto věrohodně, ovšem postava otce se mi ani trochu nezamlouvala. Dvacet let se za svého syna stydí, nestará se o něj a po smrti bývalé manželky se rozhodne dát ho do ústavu. Pak zničehonic ze dne na den naprosto obrátí, začne zpytovat svědomí a překypuje láskou k synovi. (Tohle považuji za typicky americký vývoj postavy.) A právě to je kámen úrazu, který filmu ubírá na autentičnosti.