betelgeuse

Definitivní stvrzení toho, že Kurosawa měl více než jednu filmařskou osobnost: DĚRSU UZALA, to jsou nudná velká plátna a líná režie.

Docela smutná ukázka přesazení originálu do mylného kontextu (poválečného realizmu); langovský konceptualizmus bez konceptu.

Film jasně překračující žánrový film (noir) směrem k mravnímu dramatu; studie padoucha, který je namísto intrikujícího Zla představitelem chorobného oportunizmu.

Návod, jak točit kostýmní filmy: točit je tak, jako by se odehrávaly dnes, a vykašlat se na velká plátna.

Výborný žánrový film pro ty, kteří to rádi kompletní: sedm samurajů, čtyřicet banditů, čtyři světové strany, tři hodiny, dvě třídy, jedno prozření...

Naprosto pravdivý film, který zní hodně falešně: figurky a scénky.

Mistrovsky zrežírovaný příběh šíleného superega [viz velmi nezdrženlivý "strýček" a jeho klan aspirujících "bratránků"] aneb PSYCHO ze Západu. I díky příliš starému Cooperovi místy akademická záležitost, nicméně Mannova neokázale temná expresivita a cit pro přírodu jsou obdivuhodné. Navzdory otevřené krajině velmi komorní záležitost. 4 1/2.

Řemeslně zfušovaná a hlavně tragicky vyprávěná folklórní komedie (obsazená Pražáky!). Režisér neumí vyprávět scény, ani v rámci scény. Amatérské video.

Strhující charakterové drama nebo artistní předehra k vraždě, uchylující se k dnes už zoufale klišovitým časosběrným záběrům zamračených nebes? Něco z obojího – ovšem už jenom ze shovívavosti nad tím, že film jak umělecky, tak zéjmena komerčně zaspal dobu, si zaslouží spíš obdiv než odpis. Dost možná platí, že co se dnes jeví jako artový, výběrový film, by před nějakými čtyřiceti lety mohl být v Americe mainstream a před dvaceti lety nikoliv nemožný kandidát na Oscara z kategorie NESMIŘITELNÝCH…

OLIVER TWIST je dobře odvyprávěné, zinscenované COSI, odkazující na (charakterově, emočně) zjevně mnohem bohatší materiál (Dickense), a zůstává na úrovni adekvátní ilustrace, ve které bych nejvíc ocenil Leanovo oko pro obsazení některých hereckých typů. Jinak jsou ve filmu nejvíc vidět ony okatější filmařské triky (dramatická subjektivní kamera, ostré úhly a velké detaily) a umělá “skoba” na tváři Aleca Guinnesse v roli žida Fagina. Jak už to občas u Leana bývá, na filmu si víc všímám námahy, která za filmem stála, než toho, k čemu námaha měla vést, tj. výsledné emoce. Postava Fagina tak víc než postavou zůstává Guinnessem namaskovaným k nepoznání. A samozřejmě kvalitně hrajícím.