betelgeuse

Proč ve filmu kouří jenom Lex Luthor? Proč v něm chybí opravdu komická figura? Proč pány nahradily chlapecké plakáty a dámy zase holčičky na příliš vysokých podpatcích? Proč se ze supermanského mýtu stala opulentní ježíšovská paralela? Proč má chlapeček astma? Odpověď je nasnadě: světem podle Bryana Singera jsou totiž (a) otrocky „upřímná“ melodramata, (b) násobené emoce outsiderů a (c) autoerotické konotace mesiášství. Jenže to poslední, co (jakýkoli) komics potřebuje, je režisér, který se bere příliš vážně, nemá smysl pro fantazii, nadsázku ani zkratku, a nezvládá základní režijní dovednosti. Je špatný vypraveč, nejde mu akce ani komika, neumí evokovat prostředí ani budovat postavy, tragicky vyznívají pokusy o složitější stavební jednotky (viz paralelně vedené scény). Jednoduše řečeno, takový režisér by v klasickém Hollywoodu umřel hlady. Kýč jak bič.

Jak jinak než sexy mám označit komedii na téma nezávazného sexu se smyslnou Jane Fondovou a pulzujícím jazzovým soundtrackem? Hlavním hrdinou je ale režisér, který řádně zatočil s divadelní předlohou a přes interiérovou dominanci dává zapomenout na jevištní “čtvrtou stěnu”. Žel ve druhé polovině sráží film právě předloha, která jinak charizmatickému, “cool” obsazení ordinuje příliš mnoho situačních atrakcí, které rozmělňují náladu filmu a navíc ani nepřinášejí kýžený komický efekt. Škoda.

Nejzajímavější na ZTRACENÉM VÍKENDU je jeho stylizace [film je “realistický”, co se týče jeho tematické otevřenosti, nikoliv stylu] někde na pomezí filmu noir a německého expresionismu. Nicméně, pokud bych měl vybrat nejlepší film klasického Hollywoodu na téma závislosti, volil bych spíš sinatrovku THE MAN WITH THE GOLDEN ARM. Preminger byl jednak lepší režisér a navíc do svých postav vkládal víc víry v jejich dobré vlastnosti, čímž získávaly na plasticitě – to ve srovnání s Wilderovým “osvědčeným” mixem cynismu, špatných vlastností a sebevražedných tendencí.

Injo má pravdu: Stanley Kramer byl hodně banálním režisérem, který si místo v dějinách filmu vydobyl přes náměty, v jinak apolitickém Hollywoodu “revolučními” svou angažovanou tematičností (na kulturně-liberální straně politického spektra). Bohužel tato angažovanost s sebou nesla přítěž v podobě moralizování, tezovitých, plochých postav a absence humoru – a stejně strnulý byl i Kramerův režijní styl. Jakkoli je NORIMBERSKÝ PROCES “politicky” významný zařazením autentických záběrů z koncentračních táborů, jeho styl – lapený po většinu času v soudní síni – se omezuje na nekonečné omílání protipohledů, obtáčení figur kamerou a velmi nešťastných “dramatických” zoomů, zatímco práce se scénou nebo třeba detaily (vším, co by postavám a příběhu dodalo na nuancích a atmosféře) je tradičně nulová. Přeceňovaný film.

Kouzlo / kletba dobrých art-filmů spočívá v tom, že sice z principu odmítají narativní doslovnost a jednoznačné výklady, na druhou stranu ale nabízejí dostatek verbálních a motivistických indicií k tomu, aby si vnímavý a zkušený divák vytvořil alespoň nějaké (byť jen pracovní, často se vylučující a nikdy dokonalé) hypotézy k uchopení filmu – takové, které mu pomůžou film ne 100% vysvětlit, ale minimálně ocenit půvab jeho „hry“ [zde nenucená paralela mezi procesem vzpomínání na jedné a diváckým pronikáním do narativní struktury na druhé straně, kdy finále s pokusem hrdinek o ovládnutí sledovaného příběhu dostává kontury groteskního "duchařského horroru“]. A Rivette si hraje famózně. Nehledě na to, že není žádný akademický suchoprd: vedle dvojice za sebe neustále alternujících hrdinek, holek, které prostě „blbnou“ (princip také „Sedmikrásek“, ale Chytilová byla paradoxně víc intelektuální a na odiv), stojí určitě za zmínku práce se scénou, zejména rekvizitami. Napodruhé jasný plný počet a nestydím se za to:)

Robert Ryan hraje kulhavého válečného veterána, který se chce hrdinovi pomstít za jeho dobře míněnou, ve výsledku ale tragickou zradu v německém zajateckém táboře. Poměrně ordinérní, nezajímavě natočený thriller s noirovým spodkem (mstitel, zapojení podsvětí) a moralistní nástavbou (hrdinův pocit viny, reakce manželky), která potvrzuje Zinnemannovu inklinaci k nadžánrové, psychologicky korektní kinematografii.

Výborná zábava opatřená vibrující genderovou metaforou, nicméně je pravda, že filmu by prospělo trochu kalibrace a citu pro míru - těch poloh a nálad (fantastická komedie, satira, horor, triková exhibice, Jackova exhibice) je přece jen až dost.

Kostlivec ze skříně amerického filmu! Apokalyptický, nicméně dramaticky řídký příběh odhaluje limity Kramera jako režiséra: absenci stylu a filmařského názoru, které by látce daly osobní perspektivu a soudržnost (chybí zejména v závěru, který se mu rozpadl na kusy). Zajímá ho pouze téma a herci, všechno ostatní fláká: práci s filmovým časem, prostorem, atmosférou. Čili výsledek je stejně dobrý jako scénář: tezovitý, patetický, nudný.

Nemůžu si pomoct, ale Spike opět potvrzuje svoje tvůrčí tápání: koncept auteurství jako by se u něj svrknul na pár formálních štyků a vkládání rasových a post-11/9 referencí všude, kam se dá. Na jedné straně je gut, že dal únavně přechytralému, zvraty taženému scénáři vlastní senzitivitu a improvizaci, na druhou stranu tím pohřbívá naděje na subtilní, sevřenou žánrovku a nechává po sobě pro něj typickou spoušť. Sice místy velmi svěží, celkově ale neubalancovanou, bez těžiště v podobě pevného tvůrčího záměru. Žánrová šaráda (scénář) se tu potkává s dvojicí „pasáckých“ černých detektivů a zcizujícícmi společenskými komentáři (režisér), a to nemluvím o napůl fascinujícím, napůl nefungujícím pokusu o hold filmu noir (viz výborný basový soundtrack, „cizí“ elementy typu Fosterové femme fatale nebo nacistického motivu, dráždivé dialogy mezi ženou a muži, stylové vedení kamery, hrdinův klobouk). Podle mě je Leemu planeta malá a roste pro žánr sci-fi. Jen tam se odkazy sršící a společensky zodpovědný tvůrce může dostatečně vyřádit. Spike Trek!

Antonioni hledá svůj optimální umělecký tvar. (1) Středem zájmu jsou už zde citově tápající dámy z lepší společnosti, bohužel v kontextu ještě klasické, neredukované narace vyznívá většina postav papundeklově, jako teze bez skutečné vnitřní dynamiky, osobních rysů. (2) Podobnou "péči" jako jednotlivci věnuje Antonioni, prý salónní marxista, i třídě; pokud se už téma třídního rozdílu objeví, tak opět ne úplně autenticky a pouze jako další z příčin selhávající komunikace mezi mužem a ženou. (3) Prokazuje už velmi pěknou práci se scénou (komunikující exteriéry, zrcadla v interiérech), stále se ale příliš spoléhá na vysvětlující, deklamativní roli dialogů. Ve výsledku je znát, že Antonioni není zrovna empatický tvůrce, který si od postav - možná lidí obecně - udržuje odstup. Jeho postupný posun k omezení vnějšího děje a dialogů ve prospěch práce s obrazem proto dává perfektní smysl.