tidwell

"A někdo najednou zpívá, že nemá konkrétní cíl. Že mu není dobře. V časech, kdy se to cíli jen hemží. Až se množí ty cíle, jeden za druhým nastupují...Kdy kolektiv za kolektivem...Kdy jsou lidé opravdu všude spolu...Kdy se ustavičně cítí nějak navzájem svázaní. A náhle někdo zpívá, že je sám a že se nemá kam zařadit...když se ví, že máme velmi konkrétní cíle..." Nekompromisní polská parodie vyprázdněného komunistického žargonu a gymnastických hrátek s životem celé společnosti, které k vykreslení režimem naprojektované absurdity života 70. let stačila jedna loď, pár výborných herců a 65 filmových minut. Na svou dobu odvážný a odvázaný film...

Okouzlení...být tak (znovu) malým Stefkem a věřit, že se zaťatými pěstmi pro štěstí a figurkami vojáčků-strážců je možné změnit běh věcí. Andrzej Jakimowski kouzlí s filmem, poetickými obrazy, ospalým letním Walbrzychem, ale i herci (Damian Ul a Ewelina Walendziak) takovým způsobem, že se divák celých 95 minut (ale i dlouho poté) ocitne ve zcela jiném, důvěrně hřejivém, melancholickém a přece podivně zneklidňujícím světě, kde smutek tlumí jemné detaily, jako je v téměř každém záběru kroužící hejno holubů nebo vtipně absurdní rozmluvy domorodců. Každý obraz jako by zde mluvil dvojí řečí - na straně jedné Stefkova touha setkat se s otcem a bezútěšná realita zchátralého pohraničí se vším, co k tomu patří, na straně druhé je tato "sociálně-realistická" tíseň zasazená do poetického akvarelového obrazu s výbornou hudbou a vtipnými vsuvkami. I ten Kieślowski tam možná je přítomen svou barevností, hudbou a vlaky... Takhle poetické filmy pojednávající s povznesenou lehkostí o smutku, ztrátách a míjení už se dnes moc netočí - a Fígle jsou jedinečnou esencí této evropské filmové tradice, která už asi bude minulostí...

Na rozdíl od děl jiných mistrů (Coppola) snad ani nejde o patetickou "poctu" muzikálové tradici, ale o milostné drama zasazené do muzikálových kulis, jejichž statická vyprázdněnost spočívající v důkladné popkulturní komercializaci (jak tento proces sledujeme i v tomto filmu, kdy se jazz na přelomu 40. a 50. let stěhuje z ospalých tančíren do zakouřených klubů nebo na velká pódia) vytváří zvláštní kontrastní pozadí k tomu "živému" bolestnému dramatu dvou lidí, jejichž mimořádný talent se v prostředí podněcujícím bezohlednost osobních ambicí stává jen prodejným artiklem, stejně jako celý jejich život, jejich osobnost a soukromí - stanou se jednou z mnoha značek z titulních stránek, vířících plakátů, jejich jména se skví v záři neonů na vchodech do klubů - ale, skrývá se za tím vším "něco" víc, než jen prchavá sláva pomíjivých ikon? Scorsese uměřeně dávkuje humor (úžasně absurdní a v situacích, kdy to nečekáme), "vážnost" i hudbu - a navzdory jisté rozvleklosti (i drobným filmařským nedokonalostem) film drží jako celek pohromadě, nerozpadá se na "povinná" hudební čísla a děj, takže i závěrečná skutečně muzikálová pasáž působí jako "radostně" melancholické loučení se všemi muzikálovými verzemi "Happy ending", které již v dravých 70. letech, kdy se film natáčel, promlouvají řečí "mýtické" minulosti plné barev a opojné víry v americký sen, kdy ještě uvaděčky v kině mohly snít o tom, že potkají toho "svého" producenta a stanou se hvězdami Hollywoodu. Robert De Niro i Liza Minnelli jsou jako nesourodý pár naprosto dokonalí a vlastně jsem celý film "nevěřil", že skutečně zpívá ta křehká žena s ospalýma očima... P. S. Scorsese uměl vytvořit atmosféru poválečného New Yorku dokonce i v studiových kulisách :-)

No, on někdo ty postřelené dealery, mafiány, narkomany, bezdomovce, bloudící pomatence a vůbec všechny ty aktéry nočního života New Yorku musí do nemocnice odvážet - a v tomhle filmu je to zlomený N. Cage se svými výstředními kolegy-saniťáky. Scorsese tentokrát zvolil pohled z "druhé strany" a Cageova sanitka pomyslně odváží všechny přizabité postavy jeho předchozích mafiánských filmů, které zůstaly ležet na ulici - ale že by to byl nějak útěšný pohled, to vůbec ne. Všechny ty litry řinoucí se krve, bezbřehá pouliční krutost a duchové nezachráněných pacientů jsou naštěstí vyvážené nadsázkou, notně černým humorem (i trochu zbytečnou milostnou linkou). V mnohém ohledu je to nepříjemný, halucinační film připomínající noční můru, ale s vynikajícím vtipným scénářem kultovních parametrů postrádajícím hluchá místa (srovnání s Pulp Fiction se přímo nabízí - viz Ving Rhames v roli saniťáka/zvěstovatele Božího slova). Trochu jiný Scorsese, vedle Taxikáře možná jeden z nejlepších...

Nikdy se do Memphisu nepodívám, ale po shlédnutí tohoto filmu můžu říct, že jsem TAM byl. Fascinující polodokument o (ne)natáčení alba, který postrádá jasnou dějovou linku (ona tam je, ale o tom je zbytečné tady psát), zato vypráví jednotlivými obrazy. W. E. Beal se jen prochází Memphisem, sem tam s někým promluví, kamera snímá hrající si děti, baptistické kázání, všudypřítomné náboženské nápisy, zevlující mladíky, ulicemi brázdí bílý lincoln s jednonohým černošským filozofem (když si na ulici tenhle osudem poznamenaný jedinec zapíná bavlněnou košili, je v tom - pro mě - neokázalá symbolika, s níž pracuje celý film)... Film je taky napěchovaný uhrančivou hudbou (nejen dřevní blues). Aniž bych si toho v jiných filmech nějak extra všímal, tady je skutečně celých 79 minut naprosto dokonale ozvučeno (zvukař Micah Bloomberg), zvuky a obrazy vypráví samy - šumění listů na stromě, praskání ohně, vrzání koženkového sedadla, noční cvrčci, jízda kaluží na kole, projíždějící vlak - tohle všechno dělá z Memphisu výjimečný "atmosferický" snímek, který by mohl být jen trochu delší... P.S. To občasné "plácání" rád odpustím.

Zlehčující forma vyprávění podvratně polemizuje s tehdejší představou americké středostavovské morálky, jejíž navenek přísně dodržovaná pravidla paradoxně svazují svobodu těch, kteří tuto morálku vehementně zastávají, tak i těch, kteří se proti ní snaží bouřit. Toto pokrytectví celé společnosti, kdy zastánci morálky nejsou o nic víc "morální" než ti, co jí okázale ignorují, jistým způsobem vyvrcholilo právě na konci 60. let. V tomto světle se mi jeví jako nejtragičtější postava filmu paní Robinsonová (vynikající Anne Bancroft), která svůj život obětovala ve jménu tohoto předstírání a svým jednáním si (trochu) bezohledně chce vzít zpět čas, o který byla v mládí okradena, aniž si je vědoma toho, že to už není možné provést bez dalších následků. Příběh tak pro ni (na rozdíl od mladého zamilovaného páru) nemá žádné východisko. Velmi svobodný film...

Michaelu Polishovi se podařilo nemožné, zfilmovat nezfilmovatelný Kerouacův román Big Sur, složit spisovateli filmovou poctu (kdo dokáže pochopit závěr autorova života, ví o co jde) a ještě svým filmem otevřít nečekanou dimenzi jeho příběhu. Myslím, že Polish si musel být vědom limitů filmové řeči - točit další životopisné snímky o beat generation je marné a všechny dosavadní pokusy skončily tragicky (usuzuji z The Last Time I Committed Suicide a Kvílení). Polishův minimalistický snímek se proto soustředí hlavně na atmosféru, krajina v okolí Big Suru ostatně vypráví sama a jak se ukázalo, opravdu to stačí, ba co víc, film není jen adaptací, ale svou vlastní řečí posouvá příběh do obecnější roviny. Myslím, že žádný další snímek o Kerouacovi už tenhle film nepřekoná, díky za něj...

Krásný tichý film. Ona si myslí, že utíká sama před sebou do irské krajiny. Tady potkává Jeho, osaměle žijícího na poloostrově. Oba už od života nic nečekají, protože (zřejmě) o všechno, na čem jim záleželo, přišli. On je s tím smířený a bere s nadhledem její mladickou vzdorovitost, zatímco Ona ještě tu zlobu v sobě nosí (první polovinu filmu), a proto se asi chová tak nesnesitelně. Oba přijmou "hru" na sdílenou anonymitu, odmítání "všeho osobního", protože v takovém vztahu už nelze nic ztratit. Jenže ta vzájemná tajemství je začnou přitahovat - v jakémkoliv vztahu je vždycky co ztratit, zvlášť když jsou si tak podobní. To "osobní" nakonec člověka vždy dostihne, někdy až příliš, příliš pozdě...

Ponurý noir situovaný do Vídně a zčásti i do normalizačního Československa mi svou halucinační atmosférou i výbornou hudbou připomněl třeba Coppolův Rozhovor - dějový minimalismus, postupné noření se do chorobných zákoutí mysli až na samou hranici, za níž začíná šílenství - ale dokážeme si uvědomit, že jsme tuto hranici sami v sobě překročili a je v našich silách vrátit se zpátky, jako by se ptal Roeg? Kriminální zápletka a špionáž jsou tady vedlejší, Roega zde zajímá milostný vztah mezi pedanticky se sebeovládajícím psychoanalytikem (Art Garfunkel) a živelnou nymfomankou (Theresa Russell), vztah, který je předem odsouzen k zániku - a jeho postupný rozpad sledujeme jako geniální skládačku celý film až do strhujícího závěru. I když je ten film tak nějak "nemocný", intezita vyprávění nedovolí přestat se dívat, od filmu si nemůžeme přát víc... P. S. Vyčítat Roegovi trochu pokroucený pohled na československé reálie je zbytečné, vypořádal se s nimi docela obstojně. Art Garfunkel i Theresa Russell jsou jinak vynikající, jen Harvey Keitel jako vídeňský detektiv Netusil mi sem moc nesedí (jak Keitela vidím, jsem rázem někde v New Yorku).

Tak trochu jarmuschovsky výstřední postavy, newyorské klubové reálie 90. let, ale hlavně hodně šílená komediální jízda, kterou táhne především Rosanna Arquette, Eszter Balint a David Bowie - ta jeho topornost Ziggy Stardusta se nehodí do žádného filmu, ale do téhle komedie tak nějak zapadá... Skrytá perla, kterou stojí za to vidět (i když se za těch pět hvězdiček trochu stydím, nemohu jinak.) P. S. Ta krabice Pilsner Urquell ve skladu!