Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Romantický
  • Mysteriózní

Poslední recenze (96)

plakát

Volyň (2016) 

Dějiny nelze změnit. Na to je krátký i ten nejefektněji natočený film, ať už se snaží šokovat lidským masem nebo explicitním násilím. Prožité utrpení tu zůstává jako memento s námi. Proč tedy existují historické filmy? Resp. proč by měly vznikat? Aby nám umožnily zprostředkovat vizi minulosti, zpřítomnit ji skrze obrazy, představit tak mnohdy bolestnou minulost očima naší přítomnosti. Odstup umožňuje pochopení. Film Volyň činí jen velmi málo z výše uvedeného. Chce vrátit hlas zavražděným, nechce pochopit, ale znovu (marně) rozvrhnout dobro a zlo. Nedivil bych se, kdyby po shlédnutí filmu lidé vzali srpy, kosy a vidle, a vydali se na Ukrajinu páchat „spravedlnost“ ve jménu odplaty. Ale takhle vyrovnávání s traumatickou minulostí fakt nefunguje, proto tento filmový obraz volyňských událostí NEPATŘÍ DO 21. STOLETÍ, protože jen rozdmýchává nacionální resentimenty, již tak živené některými polskými politiky. Není třeba propadat hysterii a zakazovat tento film, jak se to dělo na Ukrajině – sám se dostatečně usvědčuje z jednostrannosti, proto jej kritizují i ti rozumnější z polských historiků. Protože Ti ví, že na Volyni přestalo dobro a zlo existovat, a Poláci (a už vůbec ne Němci, jak film naznačuje) zde proto nemohli představovat pouze stranu dobra, Ukrajinci zla – byli to konkrétní lidé, kdo se provinil, bez ohledu na národnost. Udělat z Ukrajinců nelidské zrůdy pro pochopení složitosti zdejších dějin ničím v současnosti neprospěje. Takže ano, úkolem historických filmů je pochopit složitost minulosti a přičinit se na tom, aby se neopakovala. Wojciech Smarzowski (snad z nevědomosti) činí svým filmem přesný opak. Chce, abychom nepochopili a historii opakovali, se všemi důsledky…

plakát

Nabarvené ptáče (2019) 

Film plný (falešné) okázalosti, která je zradou nejen na divácích, ale i na Kosińského díle. Když se na plátně producírovaly herecké hvězdy, aby pronesly tři věty, když se po podlaze mlýnu koulely oční bulvy, když se nebohý kozel stal nástrojem pomsty… všechny tyhle „efekty“ mocně upozorňovaly na zjevné nepochopení metafyzického zla (jak mu rozumí třeba Béla Tarr). Vážně nerozumím té posedlosti pokoušet se „zfilmovat“ a zobrazit něco, co je třeba nechat na vnitřním prožití a zkušenosti četby, protože obraz na to zjevně nestačí…

plakát

Pan Jones (2019) 

Další zručně zhotovená adaptace historické události, ale bez špetky pohnutí, skutečného zájmu a schopnosti zobrazit emoce - zpětně si právě tyto vlastnosti spojuji s většinou "produktů" z filmové manufaktury Agnieszky Holland. Snad právě proto se v posledních letech vrhla na adaptace a historické filmy - jenže i v těch je potřeba autorská invence a také zřetelný důvod, proč je příběh vyprávěn - pokud chybí, výsledkem je mechnicky rozhýbaná kapitola z dějin, a to je ve filmu málo...

Poslední hodnocení (937)

Mé tiché myšlenky (2019)

02.07.2022

Dálniční hlídka (2019)

27.05.2022

Kosti a skalp (2015)

23.05.2022

Slunovrat (2019)

01.05.2022

Město na řece (2020)

25.04.2022

Poslední závod (2022)

02.04.2022

Proti ledu (2022)

20.03.2022

Atlas ptáků (2021)

12.03.2022

1917 (2019)

21.02.2022

Reklama

Poslední deníček (11)

Dunkerk (2017)

Nejdřív jsem si říkal, že tenhle film nestojí za jedinou větu a měl by se přejít mlčením. Ale dobrá, nedá mi to. Za trest vám všem, co jste po projekci tleskali. Svět bude bohatší o další nános promluv a lamentací, jak to tentokrát Nolan (ne)zvládl.

 

Myslíte, že by film vypadal jinak, kdyby nějaký Nolanův příbuzný přišel v Dunkerku o život?

 

Myslím, že určitě.

 

To je zásadní otázka. Nemám nic proti patosu některých scén, to je v pořádku, to k tomu prostě patří – např. obrázek chlapce v novinách, vítání vojáků zpět v Anglii. Ale z filmu je znát absolutní nepochopení, cynický odstup, absence zasažení minulostí, v níž přece o něco šlo. Boj o život, ať už v rámci války nebo někde mimo ni – to je přece existenciální událost. Jiný případ. Něco víc, co má přesah. Film však nevykročil nikam dál než k jakési survival show – „hele, schválně, kolik jich přežije... jak ho to trefí". Ne, tudy cesta v zobrazování války nevede – snad jen k nějaké nové válce, ve které už vlastně jsme.

 

Abych uvedl na pravou míru – není nutné moralizovat nad každou počítačovou hrou, třeba s tématem druhé světové války. Od filmu (který my staromilci, kteří nechodíme do multiplexů a cinestarů), ještě pořád považujeme za umění, je třeba žádat vyšší cíle než jen zvýšení adrenalinu. A Dunkerk počítačovou hru svou grafickou stránkou připomíná.

 

Film postrádá příběh, těch několik mezititulků nijak významově nefungovalo, orientace v kompozici obrazů bude zřejmá i těm méně chápavějším milovníkům Temného rytíře (podotýkám, že nejsem vůči režisérovi zaujatý, žádný z jeho komerčních trháků jsem nikdy neviděl a Batman je pro mě pořád ten pán v černém latexu, co mu svítí vlastní logo nad New Yorkem - viz nějaký první díl z 90. let, dál jsem se nedostal). Ba co víc, když už se rezignovalo na příběh a smysl sdělení, mohly by tutéž roli zastoupit samotné obrazy, avšak ani to se neděje. Nolan předkládá sled efektně natočených záběrů, dílčích výjevů, scén – které vzbuzují estetické zalíbení, úžas, ohromení jejich precizní dokonalostí nebo okázalou velkolepostí, s jakou se např. noří ke dnu celá nemocniční loď i se zraněnými vojáky na palubě, s jakou sviští kulometné střely vojákům nad hlavami... A to je základní problém celého filmu, při jehož sledování jsem se po dlouhé době v kině styděl, že nemůžu odejít (to však jenom ze zásady, naposledy se mi to přihodilo před sedmi lety u Vejdi do prázdna – díky za pomoc, deníčku). Od válečného filmu nečekám zásadní morální poselství, i přesto v rámci tohoto žánru mohou vzniknout jedinečné filmy, filmy, které někam posunou uvažování nad dějinami, nad ztracenými lidskými životy, nad utrpením, smyslem oběti, lidskostí. Válečný film si musí přiznat jediné – a to právě to, že zobrazuje válku, zabíjení. Nolanův béčkový krvák Dunkerk tak neučinil, a směle se tak zařazuje třeba k druhořadým ruským válečným snímkům, které jen slouží oficiální komunistické ideologii Velké vlastenecké války.

 

Věřím, že náctiletým divákům, kteří jistě budou mít pochopení pro režisérův tvůrčí záměr i hlubokomyslné poselství filmu, že ten Dunkerk „byl fakt hustej", mohou přiblížit pro ně jinak nezáživné kapitoly v hodinách dějepisu, že snad mohou umožnit alespoň trochu se vcítit do kůže člověka (pozor, nejen vojáka), který bojuje o život, ale zároveň i se silami, jež ho přesahují a zmítají jím a on jim musí čelit, reagovat, zakoušet, trpět, obětovat se...

 

Takže aby nevznikla iluze – Dunkerk není film o Dunkerku! Dunkerk je přehlídkou současné technické úrovně filmařských efektů, formální cvičení, nic víc.

Ovládací panel
6 bodů

Reklama

Reklama