Natascha

Z na TV poměry slibně rozjetého thrilleru o násilném obsazení budovy společnosti produkující alternativní paliva se bohužel ke konci stalo překombinované dojákovité drama (navíc s kupou logických kiksů). Takovýto přechod mi u Japonců vadí málokdy, tady je však hodně násilný a dělí tak celý film na 2 nesourodé části. Důvodem vzniku tohoto TV filmu bylo určitě ukázat členy japonského boybandu Arashi (všichni členové hrají hlavní role) v co nejlepším světle, což se filmu celkem daří. Bohužel zatímco v první polovině v nich lze bez problému vidět postavy, které hrají, po přechodu jsou to ale prostě členové Arashi a já už nebyla schopná je s jejich postavami svázat. Pro fanynky povinný materiál, ostatní si však mohou Poslední slib (jak by se dal název přeložit) klidně nechat ujít.

Přiznejme si to, jediný důvod, proč tohle dorama vzniklo, bylo udělat reklamu 3 borečkům z johnny's a jednomu pohlednému baleťákovi. Tudíž tohle absolutně není dorama pro mužské diváky. Příběh žádná sláva, ale ona už manga je pouze opakováním stále dokolečka toho samého (a hlavně je imho fakt špatná), takže něco, co by posunovalo děj někam výrazně dopředu tady nehrozí. Důkazem budiž už struktura dorama - uzavřené díly, kterými jen pomaloučku probíhá ústřední téma - Sunako si myslí, že je ošklivka, Kyouhei má trauma, protože je až moc velký krasavec (slovy Sunako - mabushiiiiiii!) a už v první minutě seriálu víte, že na konci si uvědomí, že vzhled není vše a budou kráčet ruku v ruce po rozkvetlé louce vstříc západu slunce (no, skoro...). Herectví těch čtyř plus jedné (plus zbytku hereckého ansámblu) je samozřejmě přepálené, ale jedná se přece jen o komediální dorama a když víte, jak Japonci dělají televizní humor, tak chtít nějaké realistické herectví je kapku mimo. Co se této komediální stránky týče - je ucházející, ve vtipnosti vede hlavně baleťák a Sunako je se svojí hororovou mánií taky fajn, zbytek nijak nevyčnívá, ani neurazí. Bohužel v případě emocionálních scén to občas trochu skřípe, respektive skřípe to hlavně ke konci (celá linie s matkou byla k nesnesení, až moc vyhrocené, až moc ulepené a ve výsledku otravné). Poslední díl je výsměch a svou pointou absolutně udupal všechny emoce, které se snažil do té doby stavět. Taky je tam až moc fanservisu - ústřední čtyřka převlíkající se do ženských šatů (Tegoshi je jako holka hezčí než půlka všech modelek ze země vycházejícího slunce), různých kostýmů, plácající se v kimonech polonazí v bazénku, vsadím se, že japonské školačky z toho nemohly v noci usnout... Ten malý kluk je tam úplně zbytečný a prskli ho tam jen proto, že je teď v Japonsku oblíbený (jelikož je hrozně roztomilý a na to Japonci slyší). Ok, takže jsme si to zrekapitulovali a teď se možná někdo diví, že dávám 3 hvězdičky. Ano, hlavním důvodem jsou ti čtyři. Tudíž ještě jednou opakuji, chlapi ať se tomu vyhnou a holky koukat jedině v případě obdivu k japonským bishíkům, pak je spokojenost zaručena........... PS: Znělka - hrají tam 3 johnny's a baleťák, tak co jste všichni čekali? Bylo jasné, že tam vrazí písničku od KAT-TUN a nechají je všechny trsat. Pravda, i to se dá udělat lépe................. PS2: Hodnotit seriál jen podle začátku je nesmysl - to je jako hodnotit písničku podle prvních pár tónů nebo knihu po přečtení několika stránek. Tohle uvažování - "hodnotím, když vidím třeba jen malý zlomek" vážně nechápu.

Dlouho jsem se žádný film nedokoukávala s takovým přemáháním. To, co mělo být nenáročným odpočinkem, se proměnilo v touhu zakroutit všem těm slepicím na plátně krkem a pustit si pořádnou rockovou vypalovačku, ať zapomenu na ty zprzněné songy jinak neškodné ABBY. Herci všichni naprosto tragičtí (dokonce i jindy výborná Meryl Streep je tu na facku), kamera z filmu udělala promo video pro levnou cestovku, děj dostatečný tak na 15 minutové taneční video a to nekomentuju ty nebohé "Řeky", kteří tam dělali rádoby vtipné křoví. Omlouvám se za poněkud nenávistný komentář, ale dlouho mě nic tak nevytočilo, jako tenhle (bohužel pro mnohé líbivý) paskvil.

Tady bylo zaděláno na slušné drama, oproštěné od veškerého humoru, běžného v japonském dorama (možná je to ale můj dojem způsobený tím, že většinou koukám spíš na komediální kousky). Hned v úvodu zjišťujeme, že každá z postav má zaděláno na nějaký problém, většina z nich na tom psychicky není zrovna dobře (dívka týraná svým přítelem, tento přítel, který byl odmalička bez rodinného zázemí, transexuálka... mám pokračovat?). Je až překvapivé, jak z této premisy vyšlo něco tak emocionálně chladného. Vážně to točili Japonci, nejlepší ve ždímání slz na světě? Začátek je slušný, postavy jsou (zpočátku) sympatické a jejich život ve sdíleném domě vypadá jako oáza klidu, která může vyřešit problémy každého z nic. I když se seriál občas nevýhýbá ne zrovna pozitivnímu zakončení některých linií, i tak nakonec nevyznívají nijak depresivně a jsou zahlazeny do ztracena podivným koncem, ve kterém se dozvídáme, že přátelé vyřeší všechny vaše problémy. Bohužel v tomto je seriál poněkud monotematický - ať už máš jakýkoliv problém, obrať se na své přátele. Ne že by to nebyla krásná myšlenka, ale čekala bych od tvůrců trochu více kreativity, protože nic jiného v tomto seriálu vlastně vůbec není. Na začátku jsou nahozeny problémy všech postav a pak už se jen řeší, kdo je čí nejlepší přítel, kdo má koho rád, kdo se chce obětovat pro své přátelé a odejít z domu, aby se nakonec vrátil, zase odešel, zase vrátil... Je smutné, když jsem ve výsledku nejvíce soucítila s násilníkem, u něhož jsem měla na konci pocit, že má opravdu nějaký zásadní problém. Jeho příběh byl také jediný zakončen tak, že u mě proběhl nějaký náznak emocionálního soucítění. Ano - u člověka, který mlátil svojí přítelkyni. Ačkoliv v seriálu hraje mladá japonská herecká elita, občas ani oni nic nezmůžou proti špatně napsaným postavám - násilník má často až příliš ostrý přechod mezi módem "jsem hodný a pečující přítel" a "vymlátím z tebe duši, ty jedna lhářko", transexuálka se pozná podle toho, že má krátké vlasy a dělá motocross (ale jinak se chová jako ubrečená holka) atd. Ve zkratce - dobrý rozjezd, strašný dojezd, donekonečna se opakující situace, herci dobří, ale jejich postavy na nic.

Když se vyčůraný právník na mizině rozhodně získat peníze a prestiž tím, že dostané studenty z Ryuzanu (aneb školy pro blbečky) na Todai, před jejímž jménem se klepe každý Japonec, tak začíná ta pravá zábava. Doragon zakura sice jede podle klasického mustru každého druhého školního dramatu (aneb jak se hloupí studenti nakonec projeví jako ne až tak tupí, a jak se sígrové projeví jako dobří přátelé a čestní lidé), ale naplňuje ho s takovou lehkostí a vtipem, že neoriginalita námětu vůbec nevadí. Charismatický právník-učitel má pro vybrané žáky nachystané bizarní učební metody, které v průběhu seriálu nikdy neomrzí, a jeho způsob řešení věcí je poněkud rázovitý, ale většinou účinný (plus jako bonus má tento sadista spoustu vlastnostních chyb). Šestice studentů je velmi sympatická a budete doufat, aby se všichni na vysněnou (?) školu dostali. Konec je klasicky velmi japonský - happy end-nehappy end. Třešinkou na dortu jsou pak vedlejší postavy - pošahaná ředitelka, která vykrádá školní kasu, aby si mohla koupit nové náušnice a klobouk, sbor učitelských šašků, kteří se zuby nehty drží své pozice či kamarádka jedné z učitelek, která se nemůže rozhodnout mezi dvěma muži - absolventem Todai a nevzdělaným donjuanem.

Překombinovaná slátanina, mající zajímavý námět, který ale scénáristi, snažící se o co nejvíce šokující zvraty a pointy naprosto zadupali do země. Když se propagoval tento seriál, nejčastěji se zmiňoval fakt, že na něm pracovali scénaristi z Ameriky. Vážně by mě zajímalo, co jiného napsali (na imdb nejsou uvedeni a víc síly do hledání jmen těchhle břídilů nehodlám věnovat), mám pocit, že kdyby si to Japonci napsali sami, udělali by lépe. O naprosté nahodilosti děje budiž důkazem to, že herci často mluvili o tom, že nemají dopředu scénář a až do konce netušili, jak seriál vlastně skončí. Režisér by taky zasloužil vytahat za ucho, protože taková nekonzistence v herectví se jen tak nevidí. Zatímco ústřední trio hraje velmi přirozeně, ostatní důležitější postavy přehrávají až hrůza. Když se nedejbože zástupci obou skupin dostanou do jedné scény, herci hlavních postav vypadají, že se jim hrát nechce a šílené kreace těch přehrávajících pak vystupují ještě více. Vážně jsem věřila, že příběh dvou mladých mužů, dobráka učitele, jehož ruce dokáží zabít pouhým dotykem a kriminálníka, který naopak dokáže dotykem léčit, ale rozhodně toho nehodlá využít pro dobro lidstva, může dopadnout dobře. Jestli já s těmi 3 hvězdičkami ještě nejsem moc hodná...

Chobits jsou jedna velká vata! Nebýt poslední třetiny, ve které má člověk konečně pocit, že o něco jde, tak budu hodně litovat času ztraceného nad tímto seriálem. Většina počátečních dílů je bohužel jen opakující se sada výjevů z ranku "Chi je neschopná a něco se učí a Motosuwa je nadržený ze všech koček kolem." Naštěstí jsou ty postavy natolik sympatické, že jim to člověk odpustí. A vydrží to s nimi. Bohužel ale zábavnost těchto dílů se stále se opakujícím schématem klesá geometrickou řadou. Naštěstí se postupně ke konci začínají objevovat náznaky (i když zpočátku jen velmi nenápadné), že tohle nebude jen lehkonohá ecchi komedie. V druhé polovině se totiž naštěstí začne rozplétat minulost ostatních postav a jejich zkušenosti se vztahy nejen mezi lidmi, ale právě mezi lidmi a persocony. Škoda, že se to děje většinou naprosto nezajímavým způsobem, ve kterém jedna z postav Motosuwovi prostě vykecá celý svůj životní příběh - ovšem ty příběhy jsou samy o sobě velmi zajímavé a tvoří myšlenkové jádro celého seriálu. Finále je solidní, ale ne ohromující. A ještě k postavám - Chi je opravdu roztomilá, Motosuwa je dobrosrdečný trouba, ale kdo si mě opravdu získal byl Shinbo (a jeho přehnaně energetický persocon Sumomo) - jeho odhodlání jít za svým, zdravý rozum a smysl pro humor jsou klady, které bych ráda viděla i u skutečných lidí, nejen těch animovaných:-)

Ztřeštěné dorama, které stojí na počátečním nápadu - dcera a otec, kteří si už dlouhou dobu nerozumí musí čelit následkům, které zapříčinila podivná "nehoda" - jejich těla se vyměnily a tak, v dívčím těle vězí uťápnutý a typicky tatíkovský otec, a jeho pubertální dcera se musí smířit s vizáží nevýrazného postaršího chlápka. Oba se dohodnou, že výměnu těl budou tajit (aby je neposlali do blázince) a musí spolu nějak vyřešit nastalou situaci. Aby nebyli nápadní, začne otec chodit do školy a randit se spolužákem, kterého si dcerunka vyhlídla (což je mu samozřejmě značně proti chuti), dcera zase nastoupí do práce místo otce. Oba svoji roli plní dosti nevyrovnaně, v nových prostředích zažívají úspěchy, ale postupně spíše dochází ke stále větším nedorozuměním a zmatkům. I přesto k sobě tímto způsobem oba nacházejí cestu (překvapivě:-). Vážnější linky (kromě vztahu otec - dcera zde můžeme připočíst první lásku či snahu prosadit se v práci) se jen velmi nenápadně proplétají celým dorama, prim hrají komediální scény, ve kterých naprosto exceluje Tachi Hiroshi, který hraje otce, nebo lépe řečeno dceru v těle otce s opravdovou chutí.

Strohé a téměř dokumentární drama, které nám skrze nádhernou kameru ukáže zvěrstva, která se odehrávaly na horské planině Kekexili, kde byli členové samozvané horské hlídky ochotní riskovat své životy kvůi záchraně tibetské antilopy před vyhynutím. Film se v prvních dvou třetinách téměž vůbec nevěnuje postavám, z davu, který se vydává na pytláky, je lehce vydělen pouze novinář a vůdce hlídky, ostatní postavy jsou jen anonymní hlídkaři, kteří jezdí po Kekexili, narážejí na pozůstatky práce pytláků a snaží se je chytnout. Až ke konci, kdy začíná jít do tuhého a hlídkaři se dostávají do situací, kdy buď přežijí pytláci nebo oni, se pomocí asi dvou dialogů divák seznámí s tím, pro č do tohoto riskantního hlídkaři šli a co je to vlastně za lidi. Škoda poměrně nevyužitého novináře – jeho přítomnost celou dobu není nijak výrazná, občas se na něco zeptá, ale jinak víceméně zapadne do skupiny, aby na konci mohlo být oznámení, že novinář napsal článek a co z toho vzešlo. Přes něj se divák mohl přece jen trochu více s názory a pohnutkami hlídkařů seznámit, aspoň se ale režisér vyhnul klišé zvídavého reportéra, který je zpočátku všem na obtíž, pak do party zapadne a nakonec se díky němu celá situace změní (což tady v podstatě je, ale v minimálních náznacích). Film všechny, i ty nejtragičtější události ukazuje velmi sterilně, bez emocí (i postavy je projevují jen výjimečně) a patosu, právě v tom je ale jeho síla.

Kdo nemá rád vážnou hudbu a střelené Japonky, ať se radši nedívá, obojího si totiž užije až až. Seriál pojmenovaný podle dětské a ve společnosti ne zrovna tradičně fungující Nody Megumi, se zaměřuje spíše na Chiakiho, který ač talentovaný klavírista (a houslista), touží být dirigentem. Což mu znesnadňuje mnoho vnějších okolností, ale také jeho vnitřní problémy (poměrně vtipné vsuvky se strachem z létání, při kterých i relativně vážně pojatá postava Chiakiho dělá přehnané obličeje) a nerozhodnost. Jeho sousedkou pak je špína a třeštidlo - studentka klavíru Nodame, která vnímá hudbu přesně naopak než Chiaki. Pravidly nesvázaná, s tendencí k improvizaci a na noty nedbající hraje pro radost, zatímco Chiaki, ačkoliv uznává, že osobní náhled na skladbu je důležitý, vyžaduje také přesnost a precizní hru. Jejich dva přístupy se celou dobu srážejí, Chiaki nemůže zpočátku Nodame vystát, ale samozřejmě jak už to tak bývá, protiklady se přitahují a velmi pozvolna se jednostranná láska Nodame mění v oboustrannou. Kromě této dvojice se v Nodame Cantabile objevuje celá řada dalších studentů (vesměs velmi sympatických) setkávajících se v orchestru, který dostane Chiaki příležitost dirigovat. Kromě Nodame vtipnou (ale ne vždy, tahle postava je někdy až moc přepálená) stránku tohoto dorama zajišťuje hlavně slavný dirigent Streseman (nosatý vysolárkovaný Japonec s dlouhovlasou naondulovanou bílou parukou!!), který však nemyslí příliš na hudbu, ale hlavně na ženské a ve škole působí na studenty tak, že na ně vlastně nemá čas a jen jim zadává občas úkoly. Kromě toho, že Nodame Cantabile ukazuje, jaké problémy musí studenti řešit, aby se prosadili, velkou část tvoří samozřejmě všemožné tréninky a vystoupení, takže dlouhé pasáže se prostě jen hraje na klavír nebo v orchestru a řekla bych, že tady herci předvádějí dobrou práci, protože by jim člověk občas i uvěřil, že ty náročné kusy hrají sami. Každopádně tomuto sympatickému dorama se nevyhly některé neduhy – drobné sklouzávání do monotónnosti, některé postavy občas mohou být nesnesitelné (kromě Stresemana občas i Nodame, dále třeba afrotympánista Masumi, nebo jak se to jmenoval). Ještě malé upozornění: koukat na toto dorama bez následujících speciálů nemá moc cenu, respektive spousta věcí se v nich dále rozvíjí a určitě stojí za to podívat se, jak si Chiaki a Nodame vedou v Evropě...