Vindemiatrix

Ženská psychika je fakt nepochopitelná - být já na místě Ryanové, dám Hanksovi v závěrečné scéně spíš pěsťovku než polibek. Jinak milý, přirozeně vtipný, ale trochu natahovaný film s přesvědčivým hereckým duem, který ve mně vzbudil nutkání pustit si Kmotra (ale naštěstí ne přečíst Pýchu a předsudek).

Galaxy Quest může být pro fanoušky space oper něco jako Kick Ass či Úžasňákovi pro milovníky komiksů: osvěžující restart tradičního heroického schématu. Místo hrdinů bez bázně a hany zjednávají vesmírnou spravedlnost ordinérní figurky, ale i ty si dokáží po mnoha útrapách, selháních a trapasech vydobýt herojský lesk. Být příznivcem papundeklových vesmírných ság, jdu s hodnocením na čtyři hvězdičky, ale já se u podobných seriálů vždycky strašně nudil, a tak zápal tvůrců nedokážu plně ocenit. Na druhou stranu: jak jinak ospravedlnit existenci něčeho tak nezáživného, jako je Star Trek, než pomocí parodií, jako je GQ?

Technicky snad ještě vypiplanější než Pán prstenů, příběhově trochu chudší a přímočařejší. Jackson se to snaží kompenzovat linií o nekromantovi, která působí poměrně slibně a dodává odlehčenému vyprávění něco z temnoty prstenové trilogie. Děj mohl mít větší spád (ale tím nevyniká ani LOTR); impozance akčních scén na druhou stranu za Pánem prstenů nijak nezaostává. Osobně jsem byl spokojený a jsem rád, že Jackson víceméně respektuje hravost knižní předlohy. Příběh možná postrádá osudovost, ale pokud se tím předejde patosu, který některé scény z Pána prstenů přibližoval kýči, je to přijatlená cena.

Skvělý a skvěle vytěžený námět. Ramisův scénář a Murrayho ztvárnění dává divákovi dokonale pocítit všechny aspekty rutiny, v níž moderátor Phil uvízne: od možností, které se mu tím otvírají či naopak uzavírají, přes škálu pocitů, které v něm jeho situace vyvolává, až po terapeutická řešení, jimiž se jí pokouší čelit. Všechny opakující se smyčky jsou voleny s citem tak, aby divácky neomrzely, a objevují se pouze, pokud jsou narativně funkční: posouvají děj, humorně analyzují či rozvíjejí Philovu situaci a dokumentují vývoj jeho osobnosti. Proměna sarkastického sobce v upřímného a vnímavého altruistu, která (zdá se) podmiňuje získání skutečné lásky a rozetnutí začarovaného kruhu, proběhne přesvědčivě a vede k příjemně jímavé katarzi. Poznámka trochu mimo: docela by mě zajímalo, jak by Albert Camus pojal svůj Mýtus o Sisyfovi, kdyby měl možnost nejprve spatřit tento film.

Nápaditá režie vydatně pumpuje akční i emoční hormony (útok na auto snímaný z pohledu potenciálních obětí skvěle evokuje chaos i klaustrofobní pocity; podobně si Bird vyhrál v "dubajské" části filmu se závratí). Sympatické složení Cruisova týma (Renner byla trefa do černého, Pegg vnesl britský humor a na Paulu Patton se zas vcelku dobře dívá, zvláště když vytáhne šaty s výstřihem) a vtipné meta-komentáře shazující akční klišé ("Tys to fakt řekl? Nahlas?"). Chyběl mi jen výrazný protihráč a moskevská část mi přišla nějako natahovaná.

Gervais postavil na ruby vztah pravdy a lži, aby získal odrazový můstek k satiře o neduzích společenské paušalizace a černobílého vidění světa. Pravdomluvné lidstvo vychází z příběhu jako banda neempatických pokrytců, jejichž povrchnost je demaskována objevem lži. Námět je to skvělý, a těch pár scenáristických ošidností (ve světě pravdomluvných lidí se např. nepočítá nejen s možností lži, ale ani s možností, že by někdo tvrdil nepravdu proto, že se spletl) beru jako cenu za jeho realizaci. Škoda že nejvtipnější scénky souvisely s náboženskou zápletkou, která mě jako ateistu sice potěšila, ale vpodstatě šlo jen o slepou odbočku od hlavní dějové linie. Jinak mi humor bránici zrovna nepotrhal, ale fascinovala mě všudypřítomnost potutelné ironie, která podbarvovala (aniž je shazovala) i překvapivě jemné emotivní scény. 70 %.

Něco mezi Saw, Final Destination a Přání smrti. Předehra má zřejmě psychologicky odůvodnit, ne-li ospravedlnit jednání Butlerem ztvárněné postavy. Nejenže je však tato část filmu režijně nezdařilá a plná klišé, on se na ni zbytek snímku ani příliš neváže, protože motivy a cíle Butlerovy vendety se vytrácejí v temných uličkách překombinovaného děje. Butler tak pro mě zůstal vyšinutým, nesympatickým vrahem a jeho protihráč Foxx na mě zase nepřestal působit jako oportunistický, nesympatický kariérista. Oba herci sice zahráli slušně, ale jejich postavy mi byly tak vzdálené, že mi bylo celkem putna, kdo na koho vyzraje. Přesto film za zhlédnutí stojí, už kvůli vynalézavé hře na kočku a na myš, které by ovšem slušel rafinovanější závěr.

Pestré potavičky se starají o neméně pestrou zábavu, od lascivních vtípků Ripa Thorna přes jemnou ironii Vince Vaughna až k exhibujícímu Benu Stillerovi, jehož White Goodman je dokonalá inkarnace Zappa Brannigana z Futuramy. Příběh ovšem kopíruje stokrát omletou šablonu a některé postavy (např. Pirát Steve) působí z hlediska děje tak nějak plonkově. Zajímavé vyznění má s odstupem času cameo Lance Armstronga.

Než se film dobere pointy, která spojí všechny jeho roviny a zároveň s nimi docela chytře zahapruje, musíme se prokousat třemi hlavními fázemi snímku. Ten je vcelku schematicky rozdělený na detektivku, rodinné drama a soudní thriller. Pakula tyhle žánry nemixuje, nýbrž lineárně přechází od jednoho ke druhému. Všechny bez potíží zvládá, ale k rutině nepřidává nic navíc a snímek se docela vleče. 70 %

Velmi dobře vymyšlená detektivka s hypercynickým hrdinou-padouchem. Některé scény (zápas Margot s vrahem) se už přežily a příběh není tak rozvinutý a vypilovaný jako ten, s nímž přijde modernizovaná verze s Michaelem Douglasem. Dialogické scény (zejména konfrontace Tonyho Wendice s Lesgatem, během níž vyplouvá na povrch ďábelská vypočítavost zločincova plánu) ovšem zůstávají dramatem par excellence.