Vodny

Máme tady klaďase Santu, jeho zahořklého bráchu a zloducha Spaceyho, který je mimochodem hereckou ozdobou filmu. Ten zahořklý humor je chvílema fajn, ale většinu času mi příliš po chuti nebyl, Vaughn je až příliš ukecaný a stereotypní. Severní pól a celkově výprava mohla být lepší včetně triků se sáňkami. Něco mi v tomhle filmu chybí. Skřítkové se drží docela při zemi a nemá to tu správnou pohádkovou atmosféru. Humoru, kdy ze sebe prskáte jeden výbuch smíchu za druhým se mi nedostává a nebýt toho, že film až nečekaně příjemně odsejpá a má fajn konec, tak bych ho možná ani nedoporučil. Takhle je to celkem fajn záležitost, ale v ničem nenadchne. Mnohem zdařilejší variantou je pro mě Vánoční skřítek s neodolatelným Ferrellem.

Co čekat od příběhu, který byl již několikrát filmařsky oživen a který většina z nás tak dobře zná? Ani nevím, co jsem čekal, asi zábavu z objevování nového v již známém a herecká umění tolika hvězd. Toho se mi ale nedostalo. Herci hrají jen pár procent svých možností, což zamrzí především u Deppa a Dafoe. Nejzajímavější postavou s největším prostorem nepočítám-li "pravděpodobně nejlepšího detektiva na světě" byl Josh Gad, který měl jakýs takýs prostor a emoce. Ostatní herci jsou jen loutky v předpřipraveném divadelním představení, které je tak vyumělkované, že by si člověk nudou nehty ukousal. Kamera chce být zajímavá a tak ukazuje příběh často z úhlů pro filmaře jistě zajímavých, ale pro diváka méně uchopitelných a bezprostředních. Vyšetřování vraždy v kupé s kamerou na stropě to filmaři zazdili úplně. Chybí pohled do tváře Poirota, který by ukazoval naplno se rozjíždějící tok myšlenek tohoto geniálního detektiva. Nesouvisející přeskoky z jedné postavy na druhou, kdy rozhovory často nemají hlavu ani patu, jsou nezajímavé a nepodňecují divákovu zvědavost a samostatnost si s příběhem pohrávat po svém a přemýšlet o souvislostech. Přitom zajímavé a napínavé rozhovory měly být vrcholem filmu, ale nakonec se stávají vrcholnou ódou na zívání. A co samotný Poirot? Ne, takhle obyčejného chlapíka v něm vidět nechci. Poirot má být jiný než my všichni, má být speciální, ale zde je jeho speciální pouze knír, se kterým to maskéři trochu přehnali. Navíc nemá žádné charisma, ničím nevybočuje a nezaujme. Zlatý seriálový Suchet. Navíc při sledování jsem měl pocit, že se na to celé dívám přes tlusté sklo a ještě z nějaké kabiny lanovky, která si tak porůznu krouží po place. Efekty snad nemá smysl příliš rozebírat, o nich ten film není a kdo v nich bude hledat plusové bodíky, pak tahá jen jehlu z kupky sena, což se mi příčí. Nešel jsem přeci na Transformery. Chtěl jsem chytrý, napínavý a emotivní zážitek. Vizuálně tedy ničím nepřekvapující a o to víc vyčnívá ona plochá herecká předváděčka na molu zvaném Orient Express. Hudbu jsem příliš nevnímal, byla tam vůbec nějaká? Celé je to tak nějak zvláštně uhlazené, narýsované a statické, že to zkrátka nebaví. Dokážu si představit dramatičtější a temnější verzi na způsob Sherlocka Holmese, kde herci ožijí naplno a dají svým postavám hloubku a emoce. Možná by se to do tohoto luxusního prostředí supervlaku nehodilo a špinit smetánku společnosti by asi taky nebylo to pravé ořechové, ale trochu života do toho umíráčku by to rozhodně chtělo. Ačkoliv stačilo málo. Stačilo, aby to celé bylo tak nějak osobnější, chytřejší a bližší člověku. Podle pravítka natočeno ještě neznamená, že to bude zajímavé. K čemu jsou vám dvě stejně veliká, dokonalá vejce? Trochu té dysbalance a výstřednosti by si to zasloužilo. Pro mě zůstává absolutní špičkou v tomto oboru Vražda v Orient expresu (S12E3) ze seriálu Hercule Poirot, kde jej hraje geniální a jedinečný David Suchet. To je opravdový Poirot. Tenhle knírač je jen slabá náhražka, na kterou si za pár hodin ani nevzpomenu.

Drive po francouzsku. Tak by se dal charakterizovat tenhle notně pro mě až nečekaně chmurný film. Původně jsem čekal akční snímek s prvky krimi a nakonec je z toho až depresivní drama o nezničitelné lásce mezi lumpem co se tváří jako neviňátko a slušňačkou, co má ráda adrenalin. Maximální důraz je zde kladen na chemii dvou společensky zcela odlišných osob, jejichž vztah je založený na sexu, adrenalinu a takovém tom animálním "je t'aime". Takové vztahy tady zkrátka jsou, ale většinou nevěstí nic dobrého. Nevím jak moc je reálná tolerance tohodle vztahu rovného otce hlavní hrdinky Bibi, ale vzhledem k pochmurnému osudu její matky, který ale není zcela konkrétně vysvětlen se dá celkem pochopit, že otec byl ochotný pro svojí dceru udělat vše,hlavně aby byla šťastná. Už jen z toho důvodu, že to zřejmě nedokázal poskytnout své ženě. A navíc rodina přeci drží pohromadě a musí si pomáhat stůj co stůj. Pak je tady lump Gino, který se doslova řídí kodexem co se mu líbí, to si vezme. Má to tak odmalička. V drsném prostředí pasťáku se zklamal v lidech a nikomu nevěří, kromě Bibi a svých kámošů, taky lumpů. Oba spojuje adrenalin, který je drží při životě, ale člověk moc dobře ví, že k úplnému štěstí a naplnění smyslu života to nestačí. Chce to mít vlastní rodinu. Jenže se to celé začne lidově řečeno s*át a jeden průšvih střídá druhý, přičemž všechno má řešení až na jednu věc - zdraví. Jenže jakkoliv je osud této dvojice nepříznivý, chmurný, tak pořád jsem mu nemohl přijít tak nějak na chuť a to z důvodu vlastních antipatií k oběma. Chybí mi tam možnost identifikace s některou z postav, což se mi zkrátka nedaří. Jsou to prostě lumpové nerespektující pravidla ani zákony. Sice se snaží své osudy řešit, opravit svůj život a pomáhat si, nicméně hořká pachuť toho, že je něco špatně se neustále vrací. K tomu se objevuje spousta náhod a smůly, které hlavního hrdinu stále vracejí na začátek cesty k napravení, ke kterému sice i nakonec možná dojde, ale to už je v podstatě pozdě. Zůstává také spousta nedořešených otázek, což mi docela vadilo. Něco se nakouslo a zbytek si člověk musel domyslet s tím, že jsem si to většinou vyložil negativně, když už se to celé tak podělalo. Co se stalo s matkou Bibi, co zraněný kámoš od Gigiho, policista atd.? A co stopáž filmu? Je to dlouhý předlouhý, chvílema až nudný snímek. Na jednu stranu se dá pochopit, že scénky, kdy hrdinové přemýšlí o svém životě se zkrátka jinak natočit nedají, ale možná kdyby se tolik neopakovaly nebo kdyby byly nahrazeny jinými scénami z jejich jinak v podstatě dost stereotypního života, tak by měl film větší spád. Navíc po více jak 2 hodinách člověk o těch dvou vlastně neví nic. Jsou to zkrátka až za hrob do sebe zamilovaní adrenalinový junkies. Zahrané je to parádně, o tom žádná, ale chyběl mi tam nějaký moment á la Drive, kde se prostě držíte sedadla a ani nedýcháte. Akční pasáže jsou natočené s přehledem a nejvíce působivé jsou rychlé projížďky porsche ať už přes den či v noci, kdy obzlváště evokují atmosféru z Drive. Třebaže ke konci filmu emoce gradují, tak divák unavený z první půlky už jen těžko přirozenou cestou roní slzy, spíše je tlačí. Film je dobrý o tom žádná, ale chybí mu intenzita, napětí a větší šmrnc. Hudba a noční svištění v porsche je jak z Drive, opravdu parádní momenty filmu, ale Ryan Gosling je pro mě o dva stupínky výše.

Vánočního skřítka jsem viděl již několikrát a přesto komentář k němu píši až teď. Po posledním shlédnutí mohu říct, že se pro mě stává klasikou. Ferrell je v něm neodolatelný a když zrovna máte tu správnou, vánočně melancholickou náladu jako já teď, tak tuhle rodinnou pohádkovou komedii nemůžete nemilovat. Pohádky obecně mají jedno kouzlo - vítězí v něm dobro nad zlem a člověk si při nich často uvědomí, co je v životě nejdůležitější. Elf je v tomto ohledu nadčasový dvojnásob, protože kombinuje pohádkové prostředí Severního pólu s realitou dnešní doby, která ruku na srdce, by příliš "clausometer" nenaplnila. O to víc je tenhle film cenný a s čistým svědomím aniž bych se styděl, tak můžu říct, že na konci zkrátka ty slzy na krajíčku jsem měl. V českém prostředí má sice Santa Claus stále hodně odpůrců, což není nic divného, ale ty emoce, které film vyvolává jsou důležitější, než to kdo v něm nosí dárky. A dárkem může být i prostý úsměv a na to, abysme jej vykouzlili, nemusíme být ani Santa nebo Ježíšek. Skřítek úsměvů a radosti rozdává do sytosti a o tom by vánoční čas měl být především.

Myslel jsem si, že jdu na komedii s prvky dramatu, ale že ve filmu uvidím jedny z nejpůsobivějších válečných scén z první světové války, tak to jsem tedy nečekal. Prvních pár minut je skutečně mimořádně vyvedených a tak přesvědčivou bitevní atmosféru "mlýnku na maso" jsem dosud neviděl. Možná i proto, že z období první světové války se filmy vlastně ani netočí, což je veliká škoda! Ale do budoucna to vidím růžově a věřím, že toto temné a dramatické období našich dějin si cestu na filmová plátna najde. Na lepší časy už se totiž blýská, alespoň v sousedctví dalšího zábavního odvětví, kam si dovolím na skok odbočit. Ve světě počítačových her už se první světové vojně dává prostor a zájem dále roste. Protože jsem jejich milovník, tak odkážu na velmi povedené střílečky s historicky akurátními názvy Verdun a nově také vydaného mladšího bratříčka Tannenberg. Obě jsou multiplayerové záležitosti a pokud byste si chtěli vyzkoušet na vlastní virtuální kůži, jaké to bylo v zákopech Velké války, tak si tyto dvě hry a především Verdun nenechte ujít. Zpátky k filmu. Na shledanou tam nahoře není kdovíjak zábavný film, ale to, čím mojí pozornost dokázal upoutat je škála emocí a žánrů, kterým se věnuje. Chvíli jsem se smál, chvíli měl slzy na krajíčku a jindy jen přemýšlel o svých životních zkušenostech, které jsou někdy veselé a jindy smutné.Film ukazuje, že život je boj plný kontrastů - lásky a nenávisti, radosti a smutku, pocitu štěstí a pocitů zmaru. Jednou jsi nahoře a jindy zase dole. Život je nekončící bitva, válka, ve světě, kde není vítězů ani poražených a kde každý z nás má nějakou roli. A tohle, když se nějakému filmu podaří divákovi sdělit a probudit v něm přemítání o svém životě, tak má vyhráno. U mě se to tedy rozhodně povedlo, takže na shledanou tam nahoře. EDIT: Úplně jsem zapomněl ohodnotit herecké výkony, které jsou vynikající a po technické stránce je vše velmi povedené, od kostýmů, přes dobovou hudbu a kulisy, na jedničku.

Komentář k 1. dílu: Pokud někdo na základě tohoto seriálu bude Kájínka obhajovat, tak je to stejně špatně, jako když jej za tento seriál budeme odsuzovat. Pro mě jako osobu s nevyhraněným názorem na tohoto člověka mě osobně zajímá, jak se chová, jak mluví a již z toho si dokáži udělat lepší obrázek než z nějakého nadpisu v novinách, že je nebo že není vrah. Nejdůležitější myšlenka pro mě osobně z prvního dílu je ta, že člověk by měl neustále směřovat dopředu přičemž za své činy by měl nést zodpovědnost. Tady mám trochu rozpor v tom, jak to Kájínek vnímá. Osobně beru zodpovědnost ve smyslu předcházení něčemu, co by mě, mé rodině a blízkému okolí mohlo přinést problémy, nicméně Kájínek toto chápe spíše ve smyslu spravedlivého postrestání za čin, který se již stal. V tom vidím poměrně zásadní problém v jeho povaze, kdy on si je zcela vědom svých činů a již dopředu kalkuluje s trestem a je s ním de facto smířený. Pokud by byl slušný člověk, za kterého se jinak považuje, tak vůbec k takovému činu nepřistoupí, pokud by k tomu neměl vážný důvod. Jinak řečeno pokud někdo zcela vědomě krade pro osobní obohacení, tak jen těžko to může něčím ospravedlnit jakkoliv "slušným" způsobem toto provádí. Jsem zvědav, co bude v dalších dílech a vidím to jako zajímavý pohled do duše člověka, jehož životní příběh je mimořádně zajímavý. Komentář k 2. dílu: Je to zvláštní, kdekdo by řekl, že vykládání historek jak to chodilo ve vězení bude tím nejzajímavějším, co nám Kájínek poví, ale opak je pravdou. Nejspíš je to způsobeno všeobecnou známostí tamních poměrů, kterou si každý z diváků dokáže díky množství filmů z tohoto prostředí představit velmi barvitě a je úplně jedno, jestli to tak doopravdy bylo nebo ne. Od prodejných bachařů až po homosexuální radovánky na celách, člověk nadtím jen mávne rukou a jen si řekne, že ve vězení je všechno možné, tak jakýpak coby. Poměrně detailní informace o plánovaných či uskutečněných útěcích jsou někdy až na hranici sci-fi, ale když se člověk zamyslí nad tamnější dobou a podmínkami, tak to zase až tak nepravděpodobně nevyznívá. S tím souvisí někdy až šokující odhalení slabin věznic v tehdejších časech, kterému se těžko dá uvěřit stejně jako když Kájíněk říká, kolik úkolů musel splnit během 20 vteřin, kdy z vězení prchal. Nepravděpodobné a asi i přibarvené do supermanovsky modré. Bohužel technický popis útěků a zabezpečí věznic má téměř po celou dobu stejný scénář a jen díky zapálenému Kájínkovi tyto informace divákovu pozornost udržují. Co je ale zcela zásadní a tak trochu v pozadí technického výkladu bývalého vězně je zcela zásadní otázka. Proč by člověk z vězení utíkal? Zde se opět vracím k tématu, který mě osobně baví více než technokratické vysvětlování toho jak co fungovalo a tím je psychika zločince. To, co člověka žene k tomu, že naplánuje útěk z vězení a dotáhne jej až k realizaci. V tomto dle mého názoru tkví celá podstata věci a záhady případu Kájínek. Dle jeho slov se dalo utéct snad z každého vězení a bylo to jen otázkou příprav a správného načasování. Je tedy s podivem, že takových útěků se u nás v té době nedělo více, když to bylo dle jeho výpovědi tak snadné. Těm pár odsouzeným, kteří na chvíli uvažovali, že po jeho boku z vězení také utečou, se nakonec rozklepala kolena a svůj výhled na brzkou svobodu tak vzdali. Člověk se jim nemůže divit, riskovali by kromě prodloužení trestů svůj život, ale Kájínkovi to evidentně za to stálo. Nabízí se zatím nezodpověditelná otázka, která je alfou a omegou druhého dílu - riskoval by takhle opravdový vrah nebo to dokáže jen chybně odsouzený člověk za vraždu, jehož touha po pravdě a svobodě je mnohem větší než u lidí, kteří si ruce od krve doopravdy zašpinili? Sám Kájínek tvrdí, že právě proto, že je nevinný, tak takhle riskoval. Možná je to jen souhra náhod a Kájínek je šikovný a mimořádně inteligentní zloděj, vrah,lhář a v neposlední řadě herec, nicméně to je jen jedna z variant, která se nabízí. Jsem zvědav, co nám poví v díle třetím. Komentář ke 3. dílu: Nepříliš zajímavé povídání o všemožných zloduších, se kterými se Kájínek dostal do styku. Kájínkův obdiv některých spoluvězňů za vlastnosti jako zvláštní (až zvrácený) smysl pro humor mi nejsou příliš po chuti, nicméně u člověka, co strávil více jak 20 let za mřížemi to asi nepřekvapí. Světlou stránkou dílu jsou setkání s lidmi, kteří mu pomáhali k očištění a ke svobodě. Na kolik jsou tato setkání připravená a nakolik jsou věrohodná je těžké soudit, nicméně chování zúčastněných je přirozené a ve většině případů nenaznačuje, že by mělo jít o podvrh. Setkání s investigativním reportérem panem Klímou z pořadu Na vlastní oči řeší Kájínek rychlým odchodem ze scény a to díky vyhroceným emocím z jeho strany, kdy hrozí, že by další povídání o svém případu s reportérem neunesl a mohl by mu ublížit, což sám i naznačuje. Zajímavý rozhovor tak mizí v nedohlednu, což je škoda. Komentář ke 4. dílu: Konečně k jádru věci a to přímo k osudnému dni vražd. Kájínkův pohled na místo činu, jeho verze a informace o tom, jak by to doopravdy udělal jsou velmi zajímavé. Povídání bývalého kriminalisty také ukazuje, že je případ zahalen neuvěřitelným množstvím kontroverzních či neprofesionálních postupů policie při vyšetřování. Neřekl bych, že Kájínek vraždy nespáchal, ale podle všeho pokud u nich byl, tak tam nebyl sám. Dokonce to vypadá, že se na nájemných vraždách podílel některý z policejních pohlavárů a to by celý ten humbuk a nejasnosti kolem tohoto případu vysvětlovalo. A znovu musím vyzdvihnout Kajínkův zápal, se kterým o všem hovoří. Tohle se člověk nenaučí, ale musí v tom umět chodit a musí vědět, o čem mluví. Komentář k 5. dílu:Oslava nejznámějšího českého vězně. Stovky lidí se s ním fotí na ulicích a stojí fronty při autogramiádách. Tahle fascinace kontroverzní osobností, která má kriminální minulost, není nic výjimečného. Lidé obdivují Hitlera, tak proč ne Kajínka. Kajínek má navíc vlastnosti kladného hrdiny - na potkání je hodný, s každým si rád popovídá, mluví spisovně a chová se jako beránek. Sám se tak označuje. Osobně si ale nedovedu představit, že bych se s takovým člověkem chtěl vyfotit a mít z toho radost. Z psychologického hlediska je tento kult uctívání záporné osobnosti, která má jistý punc hrdiny (útek z vězení) vysvětlitelný, jak sami vypovídají psychologové a v dnešní moderní době je velmi snadné tomu propadnout. Obyčejný člověk žije obyčejný život, ale Kajínek ztělesňuje novodobého pistolníka, který sice kradl jak straka, ale mouše by prý neublížil. Trochu zvrácené se mi to zdá býti. Poslední díl seriálu tak není ani o Kajínkovi, ale o obrazu současné společnosti. Jsou mezi námi lidé, kteří pro své vlastní uspokojení a touze se pyšnit nějakým zvláštním zážitkem, kterým se mohou pochlubit svému okolí, jsou ochotni přeskočit jakékoliv morální zábrany. No co, takové selfíčko s kriminálníkem, zlodějem a možná vrahem, to je přeci strašně cool, šup s ním na zeď a do rodinného alba. Shrnutí seriáu:Je mi z toho docela teskno. Já, Kajínek nakonec není ani tak o našem nejznámějším vězni, ale odráží stav současné společnosti. Co Kajínek udělal už se asi nikdy nedozvíme a o to víc je zarážející, kolik lidí naivně věří jeho verzi a dokáží ignorovat fakt, že ten člověk není svatoušek. Možná to je z neznalosti a možná z hlouposti. Nevím, zda-li tenhle seriál Kajínkovi pomohl nebo mu naopak přitížil, nicméně je zřejmé, že Kajínek má velmi dobré herecké vlohy a v kombinaci s kriminální minulostí se tak jedná o člověka, který dle mého názoru je schopen za určitých okolností všeho, včetně vraždy. Zda-li to ale udělal, ví jen on sám.

S tímhle mám docela problém. Začnu asi tím, s čím jsem bojoval od samého začátku. Herci mi tak nějak k sobě neseděli a navíc jsem měl pocit, že zatímco jeden tak nějak přehrává (Jim), tak jím objevená přítelkyně (Aurora) zase moc nehraje, respektive se chová chvílemi až nelidsky. To ve mě v průběhu filmu vyvolávalo naděje, že se dočkáme nějaké konspirace v hororovém duchu, což se bohužel nakonec nepotvrdilo. Jaká to škoda. Vždyť to přímo svádělo k nervy drásajícímu souboji mezi člověkem a strojem, nebo Androidem, chcete-li. Takže místo husí kůži nahánějícího psycho thrilleru ve vesmíru se nám z toho vyklubala dobrodružná lovestory s očekávaným happyendem. Vizuálně působivé, avšak hudebně o něco slabší, bez výraznějších melodií, které by mi delší dobu utkvěly v bubíncích. Jeden z dalších one-time filmů, bohužel. Není špatný, ale mohl být o TOLIK lepší.

Nenásilná alegorie o tom, co si všichni myslíme, kde žijeme. Tasemnička by mohla vyprávět.

Napínavý thriller ve stylu Jasona Bournea co má koule a kvanta poctivé akce natočené v přirozeném stylu bez rádoby přikrášlovacích efektů. Kdo má rád starou školu, tvrdé, přehledné fighty a přesvědčivé herecké výkony, nemůže být s tímto nespokojen. Kombinace amerického seběvědomí (klaďas) s francouzským temperamentem (záporák) také vyšla na jedničku. Titulkový song zpívaný samotným neřádobijcem Idrisem Elbou je důkazem, že se akční film i v 21. století dá natočit poctivě, přesvědčivě a s vášní pro tento žánr.

Ta jedna hvězdička není za film, ale je pro mě za to, že jsem ho dokoukal.