IdaHutt

Na rozdíl od všech nadšených ohlasů musím konstatovat, že díl od dílu větší a větší pitomost. První díl ještě slušně rozběhnutý, pak už pouze sestup do sice vizuálně působivých, avšak myšlenkově a psychologicky prázdných situací, nemluvě o historické povrchnosti a vynechání klíčových dějinných momentů, s podivuhodnou ignorancí překrytých jakýmsi privátním chaosem. Většina postav jako by se zde ocitla úplně náhodou, náhodou cosi vykonala, náhodou opět zmizela... Figury nejenom s nevěrohodnou psychologickou a sociální motivací, avšak vlastně zcela bez konzistentního charakteru. Hlavní postava toporná, až se mi ho chtělo zfackovat - a s ním hlavně i autory. Přiznám se, že poslední díl už jsem neměla sílu dokoukat. Takže jedna hvězdička za krásnou a bohatou výpravu.

Navzdory všem nadšeným komentářům ostatních uživatelů musím vyjádřit hluboké znechucení a zklamání. Nekonečně natahovaný příběh, jenž trapně zneužívá kulis války a válečného utrpení (podtrhuji: pouze kulis!), stejně jako se křečovitě snaží divákovi vsugerovat, že jde o příběh velké lásky, která ztroskotala kvůli - ouvej, zde je kámen úrazu! Jako hnací motor osudu nešťastných milenců zde totiž má fungovat totálně banální konfliktíček. Okázalá forma zoufale kontrastuje s povrchností a šablonovitostí děje, postavy de facto nemají žádný charakter, jsou to jen figurky vláčené nešikovnými autory nekonečným řetězcem zdánlivě efektních situací, jež však postrádají skutečnou vnitřní souvislost - dějovou, psychologickou, symbolickou, historickou... Mimochodem (pozor, spoiler) - ten závěr s objetími bývalých nepřátel na prosluněném pustém bojišti - to měl být pokus o infantilní symbol pro retardované diváky? Nebo bylo v listopadu 1918 kdesi na Sommě a spol. tak překrásné počasí? Ach jo! Literární předlohu tohoto filmového paskvilu neznám - a už ji ani znát netoužím. Skoro jsem musela litovat představitele hlavního "hrdiny", jemuž po celé úmorné (tuším) dvě hodiny neslezl z obličeje výraz vyjeveného bolu, nemluvě o jeho bezbarvé partnerce - Clémence Poésy totiž postrádá jak herecký talent, tak ženský půvab (jak jsem si všimla už např. v nepovedené TV verzi Vojny a míru). Tohle už tedy nikdy více!

Mnoho výtvarného povyku pro nic. Na první pohled celkem jedlý film - všechno už sice stokrát viděno někde jinde, ale aspoň se zajímavou kamerou a výpravou. Jenomže to je málo, zvláště vzhledem k renomé Tima Burtona. Marně jsem doufala, že všech těch omšelých motivů a figur využije třeba k něčemu inteligentnějšímu, překvapivému, novému. Prvoplánová, nablýskaná, hollywoodsky infantilní show.

Přepis Dickensova díla, avšak bez tradičního silného morálního, náboženským protestantismem determinovaného Dickensova poselství. Snad to způsobila nedokončenost literární předlohy, nemohu však soudit, jelikož román neznám. Bohužel, nakonec zůstala jen jakási chaotická směs vášní, chorobných závislostí, temných křivd z minulosti, okořeněná "koloniálními" postavami. Výsledkem je nabubřelé "mystery" krimi s laciným vyústěním.

Od dokumentárního filmu jsem skutečně čekala víc, zejména faktů a hlubších analýz. Bohužel vše zůstalo příliš povrchní, nakonec redukováno na konstatování, jak je dílo Jane Austen oblíbené a stále oblíbenější, včetně přehledu posledních filmových přepisů z produkce BBC. Opentleno komercí a celebritami - v čele s chabě zdůvodněnou četbou úryvku románu, a to ausgerechnet bráchou princezny Diany, uf! U mě sotva 50 %.

Konjukturální gay- a lesbická tematika mi už vážně leze na nervy, ale tentokrát byl snímek chválabohu především o něčem úplně jiném - o sociální nerovnosti, a to nejenom mezi pohlavími. A rovněž oceňuji, že tvůrcům šlo v prvé řadě o zachycení existenčních podmínek a sociálních rozporů a nevyužili (nezneužili) příběh k povinným sexuálním scénkám. Třebaže Glenn Close je výborná herečka, zdá se mi, že uskřípnutost jejího Alberta Nobbse už byla podána s přehnanou manýrou. O to více mě však zaujala skvělá Janet McTeer, jejíž výkon zastínil všechny ostatní - podobně jako např. ve filmu Daphne, kde rovněž excelovala.

Příliš jsem od filmové podoby Pelevinova románu (vyšel před lety i v češtině) nečekala, o to více jsem byla velmi příjemně překvapená. Sžíravě sarkastický snímek je na základě románu přesně vázán na situaci v období totálního jelcinovského rozkladu, avšak díky tomu, že se zatím Rusko během putinovské éry posunulo jinam, získali autoři nejenom prospěšný nadhled (vidí z dálky, vidí lépe), ale dokonce se jim podařilo dotáhnout vývojové tendence, které jsou u Pelevina - logicky vzhledem k historickému omezení - pouze naznačeny. Takže jsme svědky mj. reklamní masmediální "výroby" nového "lidového" politika, v němž není těžké rozeznat právě Putina. Ostatně, zakázková výroba vhodného politického ksichtu není nic nového ani u nás, že ano. Film je neobyčejně pronikavým obrazem společenského chaosu a rozkladu jelcinovského Ruska (včetně scény, kdy dá prezident rozstřílet parlament!), hlavně je však sondou do obludné hry o moc, v níž sice ti, kteří určují uchazeče o trůn, nejsou známi (a je životu nebezpečné je znát), nicméně všechny reklamní a PR agentury pro ně makají, až se od TV obrazovek a billboardů kouří. V tomto smyslu film připomíná americkou sondu do zákulisí moci - Vrtěti psem. V Rusku se však vede válka o moc na vlastním území, což platí i pro Čečnu. Generation P čili Generace Pepsi je výjimečně inteligentním a zároveň neobyčejně (trpce a mrazivě!!!) zábavným dílem, pokud se samozřejmě divák alespoň trochu orientuje v ruských poměrech posledních dvaceti let. Co však pochopí každý, je současná obludná propojenost reklamy a politiky. Od perverzního cynismu reklamních sloganů a šotů lze hladce přejít k masmediální výrobě jakéhokoli politika, hlavně když je to skvěle zaplaceno. A kdo že to platí? Na to se neradno ptát. Ani v Rusku, ani u nás, ani kdekoli jinde. Generation P by měl každý občan povinně vidět vždy před parlamentními volbami. Sice mu to hovno pomůže, avšak alespoň už nebude moci alibisticky lkát, že byl "zase oklamán". Všimněte si, že právě nyní se opět chystá další reklamní volební kampaň a vhodný ksicht, tentokrát to vypadá na ksichtici, už je podle všeho vybrán a zaplacen.

Skvělá expozice - a současně špatná, poněvadž v podstatě vyslovila totéž, co sám závěr. A pak mám velký problém s akceptováním rozbité kompozice - rozbité ve smyslu nadbytečnosti první skoro poloviny snímku zachycující veselku. Z mého hlediska k tomu, co asi chtěl tvůrce vyslovit, úplně stačil komorní čtyřúhelník (dvě sestry, muž, dítě), s nímž si dokonale a mnohem působivěji vystačil režisér v druhé, podle mně stylově čistší a dějově konzistentnější části. Dokonce by si plně vystačil i s pouhou trojicí - muž, žena, dítě. Postmodernistické míchání stylů a rovin (obrazově famózní výjevy s dokonale vybraným Wagnerem - Tristan und Isolde) versus komíhavá ruční kamera ve hře na cinema verité mi vadí, i když všechno je možné, pokud to praxe dokáže. Tady to v praxi hodně drhlo. A co mi hlavně vadí, to je psychologická vyspekulovanost figur - nejde vlastně o postavy, nejde o charaktery, jde o bizarní, navzájem většinou vůbec nesouvisející situace, a především jde o absenci pochopitelné psychologické motivace. Zde konkrétně je v prvé řadě hodně nečitelná a chaotická "postava" nevěsty, která teprve v samotném finále nečekaně (a paradoxně) nabývá věrohodnou psychiku. A ještě dvě věci: v zhledem k tomu, v jakém tristním stavu se lidstvo nachází, dávám u takovýchto snímků s filozofickými a symbolickými ambicemi zásadně přednost hrozbám lidským (společenským a ekologickým) před hrozbami typu vis maior, jako je tomu v tomto případě. Takže určitě mě mnohem více oslovil třeba film Na břehu (původní Kramerova verze i pozdější TV remake) než Melancholia. Ale za zhlédnutí a zapamatování Melancholia nepochybně stojí, třebaže mohla být raději useknutá pár sekund před triviálně názorným šlusem.

Bída, bída, bída. Nechápu, proč si někdo vybere tak profláknutý příběh, aniž se pokusí ztvárnit ho nějak jinak, originálně, nově. A za jiné, originální a nové určitě nelze považovat pouhé převléknutí figur do současného hávu. Bohužel, žádný pokus o překvapení, takže od začátku filmu už každý ví, jak to dopadne. Jednu hvězdičku dávám za posledních pár vteřin - aspoň ten kratičký epilog byl vtipný a osvěžující.

Skvělá minisérie v režii Vladimira Bortka. Na motivy románu Daniila Granina Večery s Petrem Velikým. Strhující drama, v němž dochází k zápasu o následnictví ruského trůnu. Petr Veliký, již vážně nemocný, totiž nemá legitimního následníka. Prvního syna, careviče Alexeje, nechal dříve popravit. S milenkou Jekatěrinou má sice dcery, avšak nemanželské. V této době je již Jekatěrina jeho právoplatnou ženou, ale otázka následnictví zůstává otevřená. Petr První se setkává s kněžnou Kantěmirovovou, krásnou, mladou, neobyčejně vzdělanou dcerou Dimitrije Kantěmira, moldavského vládce v ruském exilu. Právě kněžna K. by Petrovi možná mohla dát legitimního následníka. Poslední roky života ruského imperátora jsou poznamenány zákeřnými intrikami, zběsilým bojem o moc a osud jeho reforem.