Freemind

Epochální veledílo a - říkejte si co chcete - dost možná nejlepší film všech dob. Téměř tříhodinová monstrózní nuda, Mont Everest na celuloidu, dokonalý šperk vybroušený pološíleným perfekcionistou, podobenství filozofa s kamerou, ultimátní umělecký záměr, audiovizuální řež. "Vesmírná odysea" dodnes oslňuje a dráždí a dal bych levou plíci za to, abych se mohl vrátit v čase, usednout v hledišti kina na její první projekci a poslouchat rachot padajících čelistí. Kubrick je Bůh.

Může mi někdo vysvětlit, jak se mohlo stát, že jsem se o tomhle skvostu dozvěděl až teď? "Targets" má naprosto všechno, co má mít pořádný thriller - a ještě mnohem víc. Jako kdyby nestačila dokonalá technická stránka, přesné dialogy (není tady opravdu ani slovo navíc), chladně brutální průběh s výbornou gradací a mrazivý závěr - režisér si královsky pohrál se scénářem, který je naplněn popkulturními odkazy a vtipně propojený s realitou. No uznejte sami - Bogdanovich natočil se starým Borisem Karloffem film o staré hvězdě horrorových filmů, které na konci kariéry nabídne jeden mladičký režisér, aby si zahrál roli, která vybočí z jeho dosavadního profilu. Když jsem si nakonec přečetl, že Bogdanovich si své filmové alter ego dokonce sám zahrál, pátá hvězda byla naprostou nutností. P.S. - podle mě byl tento film silnou inspirací pro tak rozdílné filmy, jako byla "Synekdocha - New York" a "Drive".

Nečekaně moderní snímek. Scéna v kuchyňském výtahu nebo závěrečná honička jsou odvážnými záblesky toho, co se dostalo do kriminálkového mainstreamu až o 10-15 let později - hlavním faktorem je zde asi fakt, že režisér nezneužíval hudbu jako umělý katalyzátor napětí, v akčních scénách si vystačí s pouhým obrazem a ruchy, což filmu dodává intenzivní, dusivou atmosféru. Scénář je bezchybný, postavy krásné výrazné, herecké obsazení na jedničku s hvězdičkou (hlavně ústřední pár - odděleně i společně). Nejlepší scéna - vražda Moe, syrová a smutná. Dokonalé dílo.

Když jsem viděl "Annie Hall" poprvé, bylo mi asi šestnáct - to už jsem začal číst i něco víc než kovbojky a tátovy Playboye, takže jsem si užil i trochu náročnější vtipy a zařadil si film na pomyslnou poličku "do pohody". Proto je krásné sledovat, jak mi vnímání tohoto filmu rozšířilo všechno, co jsem od té doby poznal nebo přečetl. Poprvé jsem sledoval scénu ve frontě na film jako intelektuálštinu se vtipnou pointou v podobě přivolání postaršího profesora. Teď, po 15 letech a dvou semestrech mediální antropologie mi klesla čelist - "ty vole, tohle je fakt Marshall McLuhan!". Na "Annie" bych se mohl dívat každý týden, je to formální perla, která obsahuje tisíce citací a úklon směrem k velikánům filmu, literatury a filozofie, výborná satira na newyorskou smetánku a losangeleskou dutohlavou bohému. Mňam.

Tenhle film jsem miloval už jako děcko a miluju ho i teď - a pokaždé v něm nacházím nové důvody, proč se u obrazovky řehnit jako pitomec. Nejdřív to byly gagy, pak slovní humor, pak chytré narážky, pak odkazy na dějiny. Teď , když už fotrovatím, mě dostávají nespočetné jemné parodie na Kanta a Spinozu, na Dostojevského romány a Bergmanovy filmy ("Did you say - wheat? WHEAT."). Woody ve vrcholné formě, klasik, král.

"Náruživost" není o vášni, ale o krutosti - a to jak o chtěné, lidské, tak o té neovladatelné, kterou nám na krky vrhá náhoda, osud nebo Bůh (nehodící se škrtněte). Ústředním bodem filmu je postava Anny, která se sama utvrzuje v bolestné přetvářce, skrývá své mindráky a pocit viny za touhu po dokonalosti, odsunuje do podvědomí minulost, která se stále cpe všemi okny zpátky. Napětí eskaluje skrze opakující se obrazy smrti a násilí. Bergman ale operuje také mnohem jemnějšími symboly - motýl na skle, červený šátek na sněhu - čímž opět posouvá obyčejnou psychologickou až psychoanalytickou sondu mnohem dál. Naprostým vrcholem je pro mne Andreasův monolog po Johanově sebevraždě - při prvním shlédnutí před pár lety jsem si to neuvědomil, ale teď to na mne dolehlo s plnou tíhou. Je to jeden z nejlepších textů a nejsilnějších filmových okamžiků, jaké jsem měl tu čest vstřebat - syrový, zdrcující, beznadějně krásný. Dekadentní filmová poezie.

Nedávno jsem vyprávěl u piva o tom, jak jsem strávil pár dnů v poušti. O tom, jak je to nepřenositelný zážitek, který nelze adekvátně zachytit ani v textu, ani na fotce, ani na filmu. A hele, neuplynul ani týden a "Gerry" mi mé tvrzení dokonale vyvrátil. Chápu, že pro diváka, který čekal příběh naježený peripetiemi to musí nutně být obrovské zklamání, ale mě nezbývá nic jiného, než zatleskat. V poušti nezabíjejí štíři, pohyblivé písky, padající skály ani kojoti, ale čas. A s tím Van Sant pracuje naprosto dokonalým způsobem (v kontextu tohoto filmu je zcela právem zmiňován geniální Antonioniho "Zabriskie Point"). Pomalé, nekonečné záběry diváka strhají jako koně a dostanou ho tam, kam oba hlavní hrdiny - na pokraj únavy a otupění, kdy nemá smysl o ničem mluvit a kdy už vlastně člověk jen čeká, kdy přijde konec. Písek, sůl v ústech, peklo, trans.

Pokud nemáte rádi klasickou hudbu, tak vám ji tenhle film možná trochu přiblíží. Nemá cenu k tomu psát nic víc - Geoffrey Rush je borec, hudba je kosmická síla. Nechte se unést.

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ...

Bergman tentokrát trochu slevil a místo hardcore psychologického vztahového porna pozval diváky na sentimentální roadmovie o cestě, během které si jeden starý mrzout probere několik věcí o sobě i o svých blízkých. I když mám raději tu ostřejší Bergmanovu polohu, nakonec jsem pokorně složil zbraně - jsem nadšen a okouzlen. Precizní scénář dává bohatý prostor všem hercům (nemyslím tím jen tradičně uhrančivou Ingrid Thulinovou, sám Sjöström předvádí vynikající, přesvědčivý výkon), za vrchol snímku ale považuju snové sekvence (muž bez tváře a rakev) a profesorovy průhledy do dětství. Krásně smutný film.