Adam Bernau

Nádherně pitomé televizní osumdesátky, možná konec sedumdesátek, říkám si na začátku nad postavami, jejich dallasovskými ksichty a účesy. Později mě proto překvapovala relativní otevřenost sexuální tématiky. A on je to rok 1989, no ty vole! Ženu, kterou jsem považoval za oběť, jsem v určitém momentu identifikoval jako budoucí vražedkyni a ve stejném momentu jsem pochopil, kterého seriálu epizodu sleduji. Inu, jedna hvězdička pro poručíka Columba, jedna pro paní Columbovou. Pokračování viz zde: http://www.csfd.cz/film/32913-nebe-nad-berlinem/.

Nevím, zda to byl Vančurův záměr, ale četba Sperových pamětí KSČ (Konec starých časů) ve mně budila chorobnou melancholickou depresi, obrácenou závrať z nízkosti, nechutenství a mdlobu. Nebylo mi z toho dobře, ačkoli Vančurovy knihy miluji. Že po tomto dojmu není v Menzelově adaptaci ani stopy, to mu nevyčítám. Horší je, že v ní nenalézám stopu čehokoli. Starší Menzelovy adaptace byly nějak působivé, tohle už má jen hezkou fasádu.

Nenechte se mýlit, dvě hvězdičky jsou v tomto případě pochvalou.

Ano, doslovnost. Doslovnost obrazu. Proč si brát servítky? Kuchař, císař, jeho žena, její milenec. Kanibalismus. Tak to chodí a občas to tak i dopadá. Ostatně, dorozumívací řečí zde není francouzština, nýbrž angličtina. Kuchyň, jídelna, záchod. Venkovní prostor – psi, výkaly, hnijící maso. Depozitář knih. Opulence. Revoluce. Ale co viděl kuchař, viděli jsme i my. Život může být velmi estetický. Proč ho tak vnímáme jen na těch obrazech? (PS: Pravděpodobně budu muset brzy znovu zhlédnout Zet a dvě nuly a doplnit mu pátou hvězdu.) (PPS: Nejlepší doporučující komentář: Milodar. Boha bych z toho neobviňoval. Za co bychom stáli bez závislosti na hmotě?)

Takže před třiceti lety fungoval Disney úplně stejně jako dnes. I výtvarné pojetí je pořád stejně hnusné.

Na tento film jsem se dlouho těšil a dobře mi tak. Jedno z největších zklámání. Žádného Párala jsem nikdy nečetl a ani to nemám v úmyslu, nicméně nevěřím, že by byla předloha tak slabomyslná. Tak strašlivě slabomyslná jako je tento pokus o skloubení reality reálného socialismu se standhalovskou „obrazností“ ing. Paara (mimochodem, nic proti představiteli hlavní role, ale při povědomí o jeho další kariéře dodává „Pomeje standhalující“ celému dílu správně úchylný šmrnc). Obzvláště politováníhodné je, že tím, co kazí celek nejvíce, je právě ona nefungující hra na obraznost. Je to doslova „slátanina“: jednotlivé složky jsou prostě slátány k sobě. Signifikantní je trapná titulní píseň na otřesnou hudbu Karla Svobody v podání zcela mimo mísu se nacházejícího idiota Káji Nejromantičtějšího Milovníka Gotta. Nelžu vám, že na samém počátku jsem tu píseň i s Gottem považoval za podařené jemnně parodické intro; ale čím dále postupovala, tím víc sílilo hrůzné vědomí, že to pan režisér myslí vážně. Podobným vývojem jsem pak procházel i u samotného filmu. Co je ing. Paar vlastně zač? Snad to vědí čtenáři předlohy, já ne. SPOILERY A co ta trvale udržovaná nevěra s telátkem z koupaliště: proč vlastně? A přece jsou Muka obraznosti zajímavým filmem, byť zřejmě kouzlem nechtěného. Jednak finále, v němž je mi coby divákovi závěrečné sebedojímání hlavního hrdiny k smíchu, děsí mě však osud Ziny, když vidím, jak ji Bartoška laskavě přebírá zpět do své péče – ta ženská je prostě v kleci. KONEC SPOILERŮ A celkový dojem z onoho reálného socialismu. Jelikož jsem po celou dobu nebyl schopen rozlišit dobu vzniku a dobu příběhu (přes všudypřítomné dobové reálie), působil celek sympaticky bizarním dojmem, díky čemuž se mi místy jevil skoro až jako neúmyslný předskokan Hanákova Kouře. Díky postavě hygienika Artla a jeho ženy (Jirásková, Čepek) došlo i ke kýženému prolnutí reálného a románového světa (vždyť ing. Artl nemohl být než romantickou románovou postavou), takže nakonec bylo možno celý příběh sledovat dvoj(-troj)vrstvě. Ostatně, jako Páral to sice nestálo za nic, ale citáty ze Standhala (kterého asi taky nikdy číst nebudu) byly pěkné. Pokud jde o erotično, tak krom nebývalé sympatické odvážnosti postelových scén bohužel není co komentovat. Snad jen, abych neurazil, Zina byla dobrá. Komentáře: janisska (!), farmnf, jerrik7.

Divák, který přežije tuto pohádku, přežije všechno. Sběratelům rarit lze vřele doporučit pro monumentální originální kostymáž, bizarní scénografii, ale i pro bohatě panoptikální obsazení, jemuž vévodí Regina Rázlová v roli božské nadsamice. Vizuální stylizace Antarése jako mezopotámského monarchy je vzhledem k určení postavy dosti příhodná, nicméně Brzobohatý s vázou na hlavě promlouvá spíš unaveně než vznešeně. Snad i to jde solidně rozvrženému tématu k duhu.

Stydím se dát Troškovi čtyři hvězdičky, ale nemohu si pomoci. Když jsem Pár facek viděl ve čtrnácti v kině, svíjell jsem se smíchy, a při pozdějším zhlédnutí v dospělosti jsem na tom nebyl o mnoho lépe. Prostě se mu to povedlo. Je to bláznivá komedie sice nízké kategorie, ale dokonale podařená. Herci i neherci podle mne přesně vystihli své charaktery (dá-li se zde mluvit o charakterech) i celkovou atmosféru. Hláška „Ať se propadnu do Západního Německa, jestli kecám, velebnosti...“ byla pro mne kultovní. Záměna véháesek s pornem a se životem světce – uvědomte si, že je to ještě v socialistických osumdesátých letech, kdy obojí takový artikl byl pro komunistický policejní stát nežádoucí – bomba. A ten totožný dabér – pamětníci ocení. Mimochodem, farář (byť karikovaný) jako jedna z předních mocností v obci – i to je na tehdejší dobu síla. Troškovi se v této komedii jako v málokteré z celé éry normalizace podařilo pobavit diváky způsobem, který ostentativně pohrdá socialistickým statem quo. Několik filmů z té doby dokázalo tehdejší poměry i dost odvážně kritizovat, jiné je dokázaly ignorovat, ale takto na ně sr...t jako tady, s tím jsem se snad nesetkal. Pár fackami Troška překonal rovněž podařené „Jahody“. Poslední díl, Slunce, seno, erotika, už vyznívá hodně trapně a místy zcela zoufale.

Abych mohl dát tomuto filmu pět hvězd, musel by mi Jarmusch vysvětlit, proč ho tak blbě nazval (od boku navrhuji možná laciné, ale jistě příhodnější Blue moon) a hlavně, proč ho po finální scéně (v pokoji 22) nastavil (a oslabil) tou zbytečnou epilogovou sekvencí. (Už v první povídce jsem měl na dvou místech pocit, že právě teď by mohla krásně skončit – nakonec jsem byl ale rád, že proběhla v celé své kráse; snad jsem sentimentální, ale její vrchol vidím ve větě „obejmi mě“ – zvrat vystupňované osamocenosti). Ke kompozici lze říci, že od první ke třetí povídce se stupňují některé motivy: Blíž k Americe, dál od Elvise. Dál od Elvise, blíž k Elvisovi. Nejprve Asiaté, potom Evropanka, nakonec samotní Amíci včetně domestikovaného Angličana. Nejprve Elvisovi adoranti (kteří si toho Elvise v jeho městě vlastně moc neužijí), pak žena, jíž je celý Elvis ukradenej (nicméně se jí osobně zjeví) a nakonec chlápek, který ho nesnáší (ale všichni ho podle něj nazývají). Nejprve japonský páreček téměř bez kontaktu s místními, pak Italka neustále s místními konfrontovaná, nakonec Angličan, který už mezi místní patří. Snob (3 hv.) má možná pravdu, že třetí povídka se předchozím dvěma nemůže rovnat: všechno je v ní přes její efektní humornost tak prachsprostě "ze života", přitom tak chtěně a strojeně - už od chvíle, kdy si chlastající anglánský dělník, kterému zrovna celej svět ublížil, začne v baru hrát s bouchačkou. Musím nicméně připomenout, že všechny tři povídky tvoří provázaný celek. A právě poslední povídka, která celek synchronizuje, se na rozdíl od předešlých týká výlučně domácích, Memphisanů (přestože ani zde ústřední postava nepochází z Ameriky). Je tedy v pořádku, že je zcela jiná. Mystery Train jako celek je film Američana o Američanech v konfrontaci s cizinci konfrontovanými s Amerikou. Když se nad tím zamyslím, musím obrátit svou původní výtku: nehledat "lepší název", nýbrž podřídit dílo jeho názvu: Mystery train je tedy vlak jedoucí do Ameriky (do které se vlakem dojet nedá). Blíží se k ní a zároveň se od ní vzdaluje. (Že je vlak jedoucím místem, v němž se na své cestě náhodně střetávají a vedle sebe bytují lidé vzájmeně cizích osudů, nemusím zdůrazňovat.)

Ano, hřejivé, laskavé a... slabý jak čaj. Brodský je můj favorit, Kopeckého taky můžu, Svěráka uznávám, ale tahle přehlídka z paty tahaného "laskavého českého humoru" mě ani nepobavila ani nezaujala. Korunu tomu nasadila důchodkyně Bohdalová coby rajcovní šlápota.