GrungeChild

Chutná porce skvělého odreagování a kvalitní filmařiny, co víc si k odpolední svačince přát. Čef zahraje na city stejně dobře, jako na chuťové buňky, a i když po něm asi víc, než těch pár tvítů a fejsbukových statusů nezbude, přesto spolehlivě vyvolá zasněný úsměv a kručení v žaludku ještě nějaký ten pátek. Jen do toho, 4*

Přijde mi, že plný počet jsem další seriálové HBO perle nedal snad jen kvůli tomu otřesnému jižanskému přízvuku. Ale ne, jistě toho bude víc, musí být i další důvody. Možná, že je to místy trochu moc rozvleklé. Možná, že při přechodu z vyprávěné formy, kde se scénárista úžasně vyřádil, do té „přítomné“, ztrácí detektivové trochu šťávu. Možná, ale opravdu jen možná, mě závěr malinko zklamal. A taky možná, že vůbec ne. Asi to nakonec byl přece jen ten přízvuk. Chytlavá detektivní jednohubka, která uteče rychleji, než stihnete procedit skrz žvýkací tabák slovo „nihilismus“. Lepší 4*

Něco tak nudného, táhlého a unylého mým filmovým kanálem už hodně dlouho neproteklo. Zlatokop Old MacJohnny se už celkem bez skrupulí, veřejně a se smrtelně vážným výrazem vysmívá do ksichtu publika, odevzdaně opouští veškeré náznaky umění, aby si pak s klidným svědomím k narozkám nadělil další usedlý britský zámeček. O zbytku hereckého ansámblu se nemá vůbec cenu zmiňovat, ti jako by nebyli. Transcendence asi nejlépe vyjadřuje jeden ze záběrů na stékající kapku rosy z okvětních lístků slunečnice: Ve slo-mo může chvíli vypadat efektně, ale jinak je naprosto, naprosto nezajímavý a zbytečný i jako wallpaper. Možná, že to nakonec však představuje spíš jeho pozitivum, protože jedině tak si člověk nevšimne údajné vnitřní pointy, která musí mít dle všeho víc děr, než brazilská obrana (nemohl jsem si ho odpustit, sorry). Nasaďte pirátský klobouk, potlačte slzu, a rázným obloukem to obejděte. 1*

Racionálně-iracionální Snílci, vědecko-fantastická romantika a zcela obyčejný Michael Pitt ve zcela neobyčejném snímku, který něžně boří emocionální hráze a násilně ubíjí nesnesitelnou lehkostí (bytí). Jinými slovy - je to žrádlo. "My atoms have always loved your atoms." ... 4*

Ani ne tak minimalistický, jako spíš vyloženě jednoduchý pohled do života hudebních masturbantů (čti "jazzmanů"), kteří se za každou cenu řídí heslem "be PRO od die tryin' ", je až podezřele dobře koukatelný. Dokonce mám pocit, že si Vy-pleš budu muset dát znovu, abych odhalil, proč mě tahle (téměř dvouhodinová) kratochvíle vlastně tak bavila. Bude to mít asi něco společného s obsazením. Či scénářem. Možná kamerou. Ale hlavně s hudbou. 4*

Mamutí partě čtyřicetikilových zabijáků kmotrovské sáčko sice tak úplně nesedí, ale přesto jsou i pasáže, kde ze sebe asijská školka zrovna navzájem nedělá třísky, daleko schůdnější, než leckterá Van Dammeovská EU romantika. Tak trochu jiné pokračování historek z krajů, kde "Beretta" je sprosté slovo, a k vyřizování účtů slouží výhradně několika-set hlavá družina rákosníků s rozličnými zemědělskými nástroji, které i přes svou rozvleklou stopáž skoro ani nenudí, a navíc se díky návalu extrémní dávky testosteronu leckterému kancelářskému machovi pod pupkem rozlije příjemně šimravé teplo, až by si z toho jeden hned obmotal rozpraskané klouby fáčem a vyrazil nízko-nákladovým expresem přímo do Jakarty. Btw: Jestli se takhle budou o vánocích řezat Jediové, máme se rozhodně nač těšit! 4*

„Slo-mo“ fest té nejdrsnější adrenalinové řežby, nejzajímavějšího podání alternativní historie a suverénně nejhůře naprogramované digitální krve, co je momentálně k dostání. Herecký talent paní Greenové sice začíná někde v oblasti klíční kosti a končí zhruba u pupíku, ovšem armáda svaly obrostlých strnišť dokáže zaměstnat divácké oko tak úchvatně, že se nejednomu otylému, zcela heterosexuálnímu fandovi začne svévolně rýsovat na pupku stabilní six-pek, hlasivky našponované v očekávání mohutného výkřiku „This is Hollywood!!“. No prostě, má to všechno. Povzbudivé před-bitevní proslovy, hodně, hodně smrtelně přísných pohledů, co by zabily mouchu jednou ranou, poetické záběry na větrem rozevlátá obilná pole, poctivou porci zbytečného tlachání okolo a několik těch useknutých končetin. Ale jinak je to hrozná blbost… 3*

Lesk světových celebrit snad nikdy nevypadal mizerněji a více kýčovitě, což byl možná jeden ze záměrů zpočátku nadějně vyhlížejícím snímku o flegmatickém mladém fetišistovi a několika rozmazlených pipkách. Provokativní námět se však nepovedlo zpracovat úplně ideálně, snímek vás nenasere zrovna přehnaným deptavým pohledem na dnešní společnost, ale spíše nudou, naivitou a neutuchajícím pocitem, že "by se to rozhodně dalo udělat líp". Čekal jsem více nadhledu, kousavější prvky satiry, větší dopad na diváka, zajímavější myšlenky v závěru a velmi přeceňované herectví Emmy Watson, ovšem dostalo se mi pouze posledního. Ne vážně, kroutit se s vyplazeným jazykem umí asi líp než Miley Cyrus, ale jinak se jí nedá věřit absolutně nic, a nejmíň to, když hraje, že lže. Příště bych ocenil více prostoru pro po všech stránkách zajímavější Taissu Farmigu. I přes všechny výtky je ale Bling Ring natolik kůůl, že pod 3* jít prostě nemůžu.

Vrchnímu slizounovi to pod Mossovou taktovkou evidentně velmi svědčí, a v industriálních kulisách Eraserheadu rozehrál monofonní duet lidského stereotypu, beznadějně odcizeného okolnímu světu, s romanticko-Poeovským Williamem Wilsonem. Stylová, napínavá a oku i uchu lahodící schizofrenní podívaná, která není pro každého, a proto je ještě lepší. 4 a půl * za příjemně nepříjemný, ale především nevšední zážitek.

"Hjůstne, slyšíš mě? Tady Sandra, jsem úplně sama, a nemám si s kým povídat, ozvi se..." Vizuální orgie a hra několika hlasů dokáže ve ztichlém, skoro-prázdném sále s umělohmotnými brýlemi na nose vytvořit úžasnou atmosféru. Kamera a efekty jsou více než impozantní, předlouhé, nepřerušované záběry, černočerný nekonečný prostor a titěrnost člověka závislého na technologických hračkách, naprosto osamoceného a nekonečně daleko od domova, jeden by si skoro až vzpomněl na Kubricka, jenže... Do mistrovství vesmírného dramatu tomu chybí bohužel poměrně dost. Zdá se nefér filmu vyčítat vláčné tempo, v souvislosti s porovnáním, které jsem zmínil, ale nelze jinak. Nárazové monumentální exploze v ohlušujícím tichu jsou velmi působivé, ale jinak je stopáž zbytečně ubíjena občas trochu nezáživnými hereckými výlevy, a společně se slabším závěrem sice zavdává důvod k projekci v nejvyšší možné více-dimenzionální kvalitě, kterou můžu vřele doporučit, ale zároveň naprosto vylučuje jakoukoli motivaci zažít Gravitaci na vlastní kůži znovu. Příjemné a nevšední 4*