GrungeChild

Co se stane, když divákovi pustíme další debilní americký teen-age horor, s vylízanými předvídatelnými charaktery, scénami vzatými přes kopírák a dutou zápletkou, kterou znáte nazpaměť už po prvních pěti minutách? A co se stane, když mu pak najednou pustíme úplně něco jiného?! Toto jsem tedy nečekal. Ale upřímně doufám, že i bez těch pár deka sušeného zelí jsem prohlédl skrz to všechno, a nenechal se obalamutit feromonovým aerosolem, potajmu se vábně linoucím z větráku mého pozvolna dodělávajícího notebooku. Po dlouhé době jsem se opět výborně zasmál, ale přesto, ta pachuť z pocitu promarněné šance udělat opravdu něco perfektního a výjimečného mi zůstane v zubech ještě nějakou tu chvíli. Občas jsem úplně nepochopil, proč z ničeho nic dupnul film na brzdu, a nechával mě s nervy drásající myšlenkou, zda ta celá šílenost snad není doopravdy myšlena vážně! Ale při další scéně mě opět přesvědčil, že i když se povětšinou drží poněkud zpátky, opravdu se jedná o velice šťavnatý kousek, který je i přes kdejakou podobnost stále v dnešních dobách nevídaný, a zažrané ortodoxní konzervativce snad přivede k přesvědčení, že horor může mít spoustu podob. 4* a slza na krajíčku za lehce promarněnou příležitost.

S prostory 1,5 x 5 metrů se dá hovořit o skutečně minimalistickém drama, které ač původem ze severské produkce, tak oplývá celkem sympatickými schopnými herci (Larsomilové prominou) a výbornou atmosférou, kterou si musí s radostí vychutnat každý nesnášenlivý introvert, co pravidelně pozoruje svět okolo kukátkem ve dvěřích. Příjemných 76 minut lehce střeleného odreagování se zakřiklým studentíkem a jeho soukromně pěstěnou paranoiou, proč ne?! 4*

Další generická story o bad-ass poldovi, který přes počáteční skepsi nakonec přece jen uvěří, že krom pozemských sil náš svět obývají i démonické mocnosti, co způsobují poruchy signálu a nosí prudce efektní make-up. Vyděsí nás předimenzovaný výpad nespočtu domácích i exotických zvířat, dočkáme se zkoumání šokujících detailů ze všudypřítomných ultra-high-res bezpečnostních kamer, a nakonec situaci nevyhnutelně spasí Padre, jehož italsko/španělsko/latinská zaklínadla mají průraznější náboj než zásahová brokovnice. No a největším SPOILERem tedy nakonec je, že se vlastně vůbec ničeho zvláštního nedočkáme. Kdo nepovažuje za vrchol hororového žánru plivání ďáblem proháněného feťáka na roztřesenou kameru, měl by se poohlédnout jinde. 2*

Harry Potter a Konečné řešení dopadlo dost rozpačitě. Holt když někdo napíše špatnej scénář, vykrade debilní zápletku z americké teenage komedie (jo, té se zakřiklou nerdkou, co si sundá brejle a stane se královnou plesu), a ještě k tomu za parťáka naservíruje odpornou užvejkanou krávu, tak se pak může hajlovat ostošest, ale kde nic, tu nic. Dan to přes veškerou snahu nevytrhne, a člověku stejně nakonec nezbude, než zamáčknout slzu a toužebně zavzpomínat na polonahýho Edwarda Nortona s hákáčem na prsou. Kdepak, tady Rohy neporostou. 2*

"Dojemný" příběh tří umělců (magorů) v pravém slova smyslu místo očekávaného dokumentu o indie hrách rozhodně moc nepotěší, tedy alespoň v mém případě ne, zvlášť když film díky své předlouhé stopáži nasadí tak vražedné tempo, že má člověk chuť přeskakovat scény už po první třetině, ale díky povedené řežii a scénáři (zvláště v poslední části) nemá divák až tak neodbytný pocit, že zabil 94 minut svého života koukáním na zarostlé geeky a poskakující příšerky. Zpracování provázanosti osobního a pracovního života, stejně tak jako osudů ve skutečné i virtuální realitě, je rozhodně zajímavý přínos, ale omezit indie scénu v očích diváka na tři skákačky, a nezmínit to obrovské univerzum úžasných počinů, když už film nese hrdě jejich jméno, je podle mě hřích, za který se bude jistě někdo smažit v pixelovém pekle. 3*

Vyděsit diváka není složité. Stačí k tomu vhodné nasvícení, hodně, hodně valící se mlhy, spousta vrstev make-upu a naprosto nesmyslně přezvučené lekačky. To nás naučil Hollywood (společně s disko klubem v centru, čestně přísahám, že už tam nepáchnu), a Insidious 2 pokračuje v jeho nejlepší tradici. Ovšem zabavit diváka na dvě hodiny, to už je očividně velký kumšt. Toliko zamyšlení na úvod. Shrnu to pouze tak, že jde o hloupoučkou, naivní a lacinou popcornovou lekací „zábavu“ pro celou rodinu, která mě otrávila natolik, že nemám ani náladu vymýšlet nějaké zajímavější bonmoty na Wanův účet, což plně nechám na fantazii ostatních. Všude tam, kde byla jednička cool, selhává dvojka na celé čáře, a čím více tlačí na pilu, tím víc člověk (já) nemá chuť se v příběhu orientovat, až nakonec upadne v sebe-parodické prvky při hrátkách s kostkami, (asi nechtěně) úsměvným podáním babičky Lin a humornými trapasy Čuka a Geka. Samozřejmě nezapomene v závěru otevřít vrátka pro další „čeptr“, která už nebezpečně visí na obzoru. Já na ní tedy rozhodně nepůjdu, a každému doporučuji to samé. 2*

Matthew, hudba, odvěká lidská touha objevovat nepoznané a magický, nekonečný vesmír. Několik důvodů, proč vidět Interstellar. Ač původně mířil kamsi ke hvězdám za Odysseou, doplul spíš jen k Zemeckisovu Kontaktu, což ale rozhodně nemusí být (a není) špatně, záleží jen na míře očekávání. Původní hype jsem nechal s klidným svědomím uležet ve vakuu, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu mírného zklamání, a to ne ani tak kvůli několika hluchým místům (doslova), ochotnického výkonu hollywoodské "smetánky" okolo (kdosi pronesl trefný výraz "přicmrndávají"), a už o poznání hůře odpustitelné, naprosto zbytečné a emocionálně okleštěné závěrečné půlhodině. Nolanův vědecko-fantastický epos je jako krásná vzdálená planeta, kterou s úžasem pomalu objevujete, ovšem zanedlouho zjistíte, že vám tam začíná být celkem dlouhá chvíle. A při zpáteční cestě už o návratu vlastně ani neuvažujete... 4*

Melancholický Černý Petr, který svou vlnu rozhodně nezapře, ale povahou si tak nějak zazdil cestu k divákovi. Možná, že někdo tu zeď nakonec probourá ("Tady se všechno měří na cihly."), ale mně se to celou, příjemně strávenou intimní hodinku života a perfektní filmařiny, bohužel nepodařilo. V rámci šedesátkové éry za 3* a půl, k poměrům současné české kinematografie to pochopitelně nemá smysl vůbec přirovnávat. "Chce trochu trpělivost, ale zato je dobrej."

Inu, Jack White nám stárne. Ne že by to bylo špatně, je to prostě přirozený vývoj, a společně s ním se přirozeně vyvíjí i jeho hudba. Bohužel jsem těžce oplakával typický syrový zvuk kytary a minimalistické podání „špinavého“ rock’n’rollu a blues Jacka a Meg, které jsem si tak zamiloval, ale ty doby jsou prostě pryč. Kapela(y) se rozrostla, a společně s tím se i hudba stává složitější, detailnější, a nabírá více a více „jazzového“ nádechu. K samotnému koncertu – skládá se ze dvou částí, první je uhlazenější a formálnější countryová pohodička s ryze dívčí kapelou, druhá je pak malinko rozjetější jazzovo/rock’n’rollový nášup v podání mužské sestavy. Nutno říct, že z Jacka nevyzařuje tolik pozitivní energie a dobré nálady, jako tomu bývalo kdysi, ale stále si zachovává svůj status hudební megahvězdy (ne ve smyslu komerčních celebritek jako u spousty dalších), pořád je z jeho hudby znát smysl pro blues, a stále se dokáže rozjet tak, že ho můžete jen s nadšením sledovat a tleskat :) Doby nepřekonatelného koncertu v Blackpoolu jsou sice dávno pryč, ale Jack je již také téměř čtyřicátník, a jeho hudební vývoj je pochopitelný. Chce to nemít přehnaná a zbytečná očekávání, ale naopak vychutnávat krásnou hudbu, která stále ční vysoko nad veškerou zdejší komerční scénou. Btw: Závěrečná lahůdka krásně připomene bývalé duo, až jsem musel zatlačit slzu :)

Nemám rád snímky, u kterých si připadám, jako kdybych bloudil po neznámém městě, kde každý hovoří úplně cizím jazykem, a já si zrovna potřebuju nutně rozměnit drobné pro neúprosný automat na veřejných záchodcích. Nemám rád ošklivý a kýčovitý nádech 80‘ let. Nemám rád pohled na polonahého Tima Robbinse. To jsou důvody, proč mě tento film nijak zvlášť nezaujal, ovšem jinak je to ve všech ostatních aspektech celkem solidní thrillerová podívaná, a pár scén je vyloženě – jak to říct, dobrých! Pokud vám nevadí to, co jsem napsal v úvodu, dosaďte si 4 hvězdy, za mě ovšem 3*.