Kubaso

Vzhledem k tomu, že jsou spaghetti westerny Tarantinovou i mojí srdeční záležitostí, nečekal jsem nic menšího než nejlepší kovbojku za posledních minimálně třicet let. Nestalo se tak. Po "Hanebných panchartech" jsem totiž předpokládal, že bude klást pořádný důraz na příběh, ať už bude jakkoliv ulítlý, jenže tentokrát vše bohužel proběhne naprosto bez emocí. Kupodivu totéž jsem cítil i z nové Morriconeho skladby - dílo génia, kterému schází srdce. Tarantino si natolik libuje v komiksových excesech a citacích starších filmů (variace na scénu s dynamitem z "Mé jméno je Nikdo" vyloženě potěšila), až veškerý děj postupně ztrácí váhu a střelba a výbuchy v něm nakonec fungují lépe než dialogy, což jsem tedy pro změnu nečekal vůbec. Buď jak buď, exteriéry berou dech a Waltz s DiCapriem hrají výborně, přestože první jmenovaný vlastně předvádí totéž co minule a druhý zase přesně to, co se od něj čekalo. Po dlouhé době věnoval Quentin T. hodně prostoru Samuelu L. Jacksonovi a po čertech dobře udělal. I Don Johnson je ve své epizodní roličce a jedné úplně zbytečné, ale ohromně vtipné scéně, senzační. Musím pochválit i tempo vyprávění, protože i když jde o Tarantinův zatím nejdelší biják, uteče jako voda. Koneckonců, i když se tenhle mistr tesař trošku utne, stojí to za to.

Jeden z prošedivělých fotříků snímků, jakými jsou "Ukradený diamant", "Kořist" od Verneuila nebo "Slídilové". Nějak mi vůbec nesedl pomalejší rozjezd a (kromě Kinskiho:-) absence sympatičtějších postav a jejich představitelů v ústředním kvartetu. Dojem napravuje skvěle zpracovaná krádež, jež plným právem sama o sobě zabírá asi tak třetinu filmu, a především úplný závěr, který je doopravdy famózní. Rozhodně je to milé a povedené dílko, ale do nestárnoucí klasiky mi v něm leccos scházelo.

D'Amatův krotký dobrodružný film, spadající někam k Fulciho snímkům o Bílém tesákovi. Označením spaghetti western bych se tedy ani v tomto případě moc neoháněl. Z velice slibného obsazení vychází nejlépe Lionel Stander, který se ovšem objeví až po hodině filmu. Bruno Corazzari se nestačí z té zimy ani ohřát a role Lynne Frederickové by snesla buďto více prostoru, nebo nějakou tu významnější scénu navíc. Problém jsem měl s Fabiem Testim, který tentokrát neztvárnil drobného lotra, který náhodou stojí na té správné straně, nýbrž čistokrevného klaďase, kterážto poloha mu podle mě nijak nesvědčila. Zajímavější už je postava hlavního záporáka, kterého s Testiho Billem Cormackem pojí společná minulost. Ještě mě překvapil Carlo Rustichelli, jenž si výjimečně nespletl žánr a zkomponoval odpovídající hudbu. Na filmu není nic vyloženě špatného, dokonce mi nepřekážela ani přítomnost malého kluka, ale zkrátka má tu smůlu, že podobných existují kvanta a tvůrci tohoto se nesnažili nějak odlišit, spíš naopak.

Komorně laděný koprodukční špageťák, do něhož Španělé vnesli punc serióznosti, která Italům obvykle dělala problémy, zatímco budoucí režisér Enzo Barboni obohatil snímek typicky italskou kamerou. A v neposlední řadě jde také o westernový debut Kubánce Tomase Miliana ("Velká přestřelka" vznikla malinko později, přestože do kin šla zřejmě o něco dřív), který už tady předvedl fenomenální výkon. Zbytek herců také nebyl vůbec špatný. Ciprianiho hudební doprovod mě tentokrát nijak zvlášť neoslnil, ale špatný určitě není. Suma sumárum - doporučená četba nejen pro Milianovy fanoušky.

S přihlédnutím k době vzniku důstojné pokračování, které se mi zamlouvalo o malinko víc než dvojka, která vznikla ještě v 80. letech. Giallo však připomíná ještě méně, protože i přes návrat původního režiséra v něm absentují vizuální excesy a nadpřirozeno, kterými se svého času italské detektivky na první pohled odlišovaly od řadových napodobenin Hitchcocka. Svých rolí se herci zhostili nad očekávání dobře a žádnou nudu jsem nezaznamenal, ale přesto to na mě - díky té zmíněné usedlosti - působilo jako celkem obyčejný televizní film. Původně jsem ovšem čekal pořádnou blbost, takže mě nakonec "Poslední přehlídka" zklamala docela přijemně.

Tenhle film mám doopravdy rád. Přitom by mě ani ve snu nenapadlo, že se nějaká komedie z 2. světové dokáže vyrovnat legendárnímu "Velkému flámu", a už vůbec ne, že ji spáchají Američané. Ovšem tenhle krásně sehraný ansámbl kolem tvůrce parodií proměnlivých kvalit Mela Brookse ho minimálně v jedné věci i trumfnul. Zatímco Francouzi, jak známo, mají sklony Němce pouze zesměšňovat, v "Být či nebýt" je i několik málo míst, ze kterých regulerně mrazí. Zábava ale naštěstí zůstává na prvním místě. Kdybych si měl vybrat nejoblíbenější postavu, byla by to těžká volba, ale možná bych skončil u kpt. Schultze v podání Christophera Lloyda, který válí s pouhými dvěma větami. I když... Ba ne, tady byli skvělí úplně všichni.

Sice jsem těch italských kriminálek zase tolik neviděl, ale tahle nad ostatní skutečně ční. Záměrně jsem nepoužil výraz "poliziotteschi", poněvadž tenhle film je poněkud serióznější povahy. Námět velice připomíná "Magnum Force", kde se Harry Callahan ve svém druhém filmu postavil samozvaným mstitelům z řad policie. Nebylo by to poprvé ani naposledy, co by si Italové přivlastnili nápady Hollywoodu, ovšem tahle teorie padá, jelikož americký film vznikl až o rok později. Jak příběh, tak i postava komisaře Bertoneho (v podání výborného Enrica Maria Salerna) jsou uvěřitelnější. Tomuto filmu vyloženě svědčí syrovější styl a pesimistický závěr, kterým mě (převážně komediální) režisér Steno dokonale překvapil, i když mu vlastně nebylo vyhnutí. Opatřil snímek i několika brutálnějšími scénami, aniž by jimi plýtval tak, jako to dělala většina jeho kolegů, čímž jenom zvýšil jejich účinek. Na tenhle film se moc rád ještě párkrát podívám.

Tento obskurní spaghetti western operuje s velice ojedinělou zápletkou, která se točí kolem ztráty paměti hlavního hrdiny, ale doplácí na příšerný scénář, který zpravidla nechává diváka předvídat další děj. Tím dělá postavu hranou Antoniem Sabatem (který mi tu jinak poprvé přišel celkem snesitelný) mimořádně nezajímavou a z celého filmu bezbřehou nudu. Jediného překvapení jsem se nadál v jednom z flashbacků, ovšem tvůrci promptně přispěchali s vysvětlením a následným finále. To nikdy neviděli Leoneho "Pro pár dolarů navíc" nebo "Tenkrát na Západě", aby pochopili, že takové věci mají dávkovat postupně? Naprosto nevýrazná hudba sráží i pokusy o atmosféru, takže - kromě originality - tím jediným, co můžu pochválit, je Klaus Kinski, jenž výjimečně udržel své sklony k přehrávání na uzdě a soustředil se na svou roli. Jak tak nad tím přemýšlím, i ty dvě hvězdy jsou moc, ale pro špageťáky mám holt slabost.

Zatímco v prvním snímku bylo prostředí modelingu kořením děje, tady tvoří snad polovinu filmu, což člověka velice záhy omrzí. Dokonce to už ani není giallo se vším všudy, spíš to ve mně celé budilo dojem přehnaně stylizované televizní detektivky s absurdním množstvím zpomalených scén v první půli a dokonale šílenou motivací vraha, odhalenou v jejím závěru. Napětí se rovná nule díky absenci hlavní postavy. Tvůrcům se nadále podařilo propásnout šance na exhibici krevní tekutiny a - čemuž bych nikdy nevěřil - pokazit lekačky: kromě jejich předvídatelnosti byly ještě k tomu podivně pomalé, což ovšem nebylo tím, že by šlo o zpomalené záběry. V paměti mi uvízla jedna atmosférická scéna z prostředku filmu a do očí bijící podobnost představitele detektiva s Anthony Perkinsem. Na vizuální stránku se očividně kladl důraz, kostyméři se vyřádili, jenže pouhý styl nestačí, když plave ve vylouhovaném čaji.

Námět o sadistickém maniakovi, který přepadává striptérky a na základě svých činů píše knihu, by se nádherně vyjímal v nějakém giallu, ovšem tady je klasicky poamericku nevyužitý. Víc mi ale vadilo, že pan spisovatel musel používat bojová umění. Sice to slibovalo finální zápas bývalého boxera proti karatistovi (nebo čemu se to vlastně vyučil), jenže ten byl nakonec až moc jednostranný a rutinní. Takové scény asi vážně umějí točit jenom na Dálném východě. Navzdory tomu, jak směšně to dle předchozích řádků vypadá, ten film opravdu špatný není. Obsazení se povedlo a atmosféru striptýzových pajzlů (v nichž se podstatná část děje odehrává) a nejtemnějších zákoutí nočních ulic New Yorku navozuje nadmíru působivě, občas si i viditelně potyká s hororovým žánrem. Myslím, že kdyby se tvůrci inspirovali tím, co bylo dobré třeba na Fulciho "Rozparovači z New Yorku", vznikla by nezapomenutelná pecka.