Eluin

Uprchlická krize je jednou z (mnoha) výzev současného světa a bylo jen otázkou času, něž se tomuto fenoménu bude věnovat i nějaký televizní seriál. Mozaika příběhů několika lidí z detenčního centra pro uprchlíky v Austrálii má své reálné předobrazy (jak tvůrci neopomenou před každých z celkem šesti dílů seriálů v úvodu zmínit). Patrně záměrně byly vybrány osudy dost rozdílné, kdy lidé na útěku mají různé motivace, jinak se jim daří ekonomicky, mají jiné rodinné zázemí, apod. Co je však společné, je přímo hmatatelná míra frustrace z jejich osudu. Ta se zejména v prvních dílech přelévá i na diváky a vytváří tak ambivalentní pocit, kdy si na jednu stranu chcete pustit další díl, ale na stranu druhou vám z toho moc dobře není. Zapomeňte na to, že by se zde servírovaly kdovíjaké "happyendy" plné kýčovitého uvědomění typu "jsme přece všichni lidi" a "na kulturních rozdílech nezáleží". Cesta Ameera z Afghánistánu přes Pákistán a Indii do vysněné Austrálie (kde, jak si říká mezi kamarády, přece každý může plnit své sny, že jo...) je plná důležitých životních ztrát, frustrace ze vzájemného nepochopení, kritickou ránu zasazuje zrada (trochu očekávaná) ze strany pašeráků lidí, kteří v konečném účtování vycházejí asi jako nejvíc negativní osoby (i když jejich životní příběh nám v seriálu načrtnut není). Jiné to má Sofie (Yvonne Strahowski), která řeší dlouholeté vztahové problémy s matkou a sestrou (však to znáte, rodič preferuje jednoho z potomků...) a útěk do náruče podivné sekty pak řeší tím, že se vydává za německou občanku a požaduje deportaci do své "země původu" - Německa (tedy přesný opak toho, co žadatelé z detenčního centra dělají). Šílené, kam člověka může dohnat psychická krize. Jsou tu samozřejmě i postavy pracovníků detenčního centra. I na nich můžete vidět, jak je drsná práce postupně mění, z idealistů se stávají nástroje represivního systému až nebezpečně rychle, nicméně rozhodně tu nejsou vykreslení jako "ti špatní". Je jasné, že jejich práce je náročná a často se dostávají do konfliktů, které prostě v daný moment jde jen těžko řešit nějak správně. I oni tak někdy bojují s iluzí podobnou té, která potkává migranty v cestě za "vysněnou zemí, kde už bude jen dobře". Nebo někdy jen podléhají svým dosud snad skrytým sadistickým choutkám v okamžiku, když kamery zrovna nesvítí a "ten čmoud" vás nějak pěkně naštval. Působivé téma a dobrý scénář (který vlastně píše sám život) slibně podbarvuje i velmi dobrá kamera. Díky délce seriálu v podobě šesti dílů se nedostavují pocity "přežvýkávané vaty". Skvělé jsou také herecké výkony. Stoprocentně doporučuji, vzhledem k současné situaci čas na seriály, jak se zdá, opět nastal.

Ve výsledku nic extra překvapivého, forma zprvu trochu chaotická (moc povídajících). Pobavili mě "extrémní centristé" :). Škoda, že zde nebylo nic zmíněno o QAnon.

Zajímavé zpracování, skvělé kostýmy, věrohodné vzhledem k reprezentovaným událostem. Na diváka náročné, vyžadující dobrou znalost dobové situace. Občas film zvláštně skočí v čase, hodně komorní. Z látky by ale určitě šlo dostat více, dokážu prominout jistou lacinost prostředí ve kterém se děj odehrává (samotná defenestrace), ale minimum dialogů může vytvářet matoucí dojem. Zajímavé však byly ty ženy v pozadí, do jisté míry přesné, nicméně trochu hnané do extrému.

Tak trochu jako izraelské Pelíšky...

Filmů odehrávajících se v časech první světové války je jako šafránu. Ten s názvem 1917 je zatím posledním příspěvkem z řady velkolepě a draze pojatých děl. Jméno režiséra Sama Mendese ve mně pozitivně rezonuje už od jednoho krásného letního večeru, kdy jsem v letňáku viděl jeho slavný film Americká krása. Byl jsem tedy - a asi i oprávněně - zvědavý, jak si poradí s dost specifickým válečným tématem. Inu, poradil. Film nás přivádí do dubna roku 1917 krátce před ofenzívou vojsk Dohody. Je vybrána dvojice vojáků, kteří musí projít "území nikoho" ke spojenecké jednotce a varovat ji před útokem (neboť Němci se namísto útěku pouze stáhli do předem připravených pozic). Místy trochu jako slavné Gallipoli od Petera Weira, hm? Celý film je tak pojat jako určitá mozaiková "válečná road movie", s dost zvláštními motivy a setkáními. Chvílemi na mě sálal i duch Coppolovy Apokalypsy. Působivé to je tedy dostatečně, k tomu si přidejme slušný hudební podkres (Thomas Newman, mimochodem také autor hudby k Americké kráse) a řemeslně velmi dobře zvládnutou práci. Mnoho scén je natočeno prakticky na jeden záběr (což mám velmi rád minimálně od zhlednutí filmu Nejdelší den), což umocňuje dojem, že jsem taky "tam". Napadlo mě také, zda se tvůrci trochu neinspirovali při práci s kamerou od nějakých počítačových her. Akce a napětí tu jsou velmi pečlivě propracovány do nejmenších detailů, a to natolik, že v podstatě nedávají "vyniknout" ani tomu nakolik je samotný scénář víceméně banální.

No nevím, nevím. Základní problém bude asi už v předloze, ale i tak si říkám, že z toho snad šlo vykouzlit něco lepšího...

Zajímavý příběh, chvílemi humorný, někdy mrazivý. Kriminální zápletka není to hlavní, spíše motivace postav k řešení/neřešení své situace někdy dost komplikovanými způsoby.

Sorry jako, tak zajímavé téma a tak málo z toho vytěžit. Záběry krásné, ale o Krupickovi se člověk krom obecných frází moc nedozví. Zážitky že závodů, partnerský život, jeho proslulý mininalismus? Nic...

Gott, Havel, Werich, to je klenot... (polozapomenutý). Jako velký klad hodnotím i to, že reportér si nevystačil se záběry a rozhovory z Prahy, ale vyrazil i takříkajíc na venkov.

Velmi příjemné překvapení v podobě zajímavé směsi akce, sci-fi (kyberpunk) se zapamatovatelným závěrem. Nenudil jsem se ani minutu.