Eluin

Na počátku pohoda, na konci (i když konec je to dost zvláštní) takové podivné spojenectví.

Několik lidí různé barvy pokožky se prohání po skomírajícím divokém západě a vzájemně si (ne)sdělují svá traumata ohrožující jejich vlastní duševní zdraví. I takto by šel shrnout snímek Hostiles. Christian Bale podruhé ve svém životě skočil do filmové řeky s názvem western (poprvé to bylo před lety ve vlaku do Yumy) a opět je to skok velmi podařený. Technika provedení zhruba 8/10, dopad asi 7,5/10, na boj o zlato to tedy asi nebude, ale s trochou štěstí by Christian mohl uplácat nějaký ten bronz, při nejhorším bramboru. Hostiles režiséra Scotta Coopera nás přivádí na sklonek 19. století na divoký západ, který už tedy není tak divoký jako třeba před 40 lety. Indiáni sice občas tu a tam pozvednou válečný tomahawk, ale jakmile se bílý otec z Washingtonu podívá svým přísným pohledem, tak jej zpravidla hned zahodí. Vzpomínkou na staré dobré časy odporu je náčelník Yellow Hawk, který byl za svůj boj odsouzen do vězení. Tam se patrně chová velmi příkladně, takže když onemocní rakovinou, velení mu dovolí vrátit se do jeho rodné půdy. Eskortu náčelníka a jeho malé rodiny má zajistit kapitán Joe Blocker, pro kterého to vzhledem k chystanému odchodu z armády do penze bude asi poslední akce. Blocker z toho moc nadšený není, protože k indiánům má asi tak pozitivní vztah jako ke štěnicím. Hostiles mi více než klasický western (tak jak tento žánr definovaly dekády filmů) připomíná roadmovie s podtextem usmíření. To samozřejmě nemusí být špatně, navíc zpracování se celkem daří, i když jedna scéna mi tedy poněkud kýčovitá přišla. Postavy tu jsou mezi sebou nevídaně otevřené, nebojí se většinou promlouvat o svých traumatech. Blocker toho sice moc neřekne, ale je jasné, že jeho minulost dlážděná mrtvými indiány u Wounded Knee je něco, co asi z hlavy jen tak nedostane. To celé mě u filmu dost bavilo, fajn bylo i příjemně pomalé tempo. Očekával bych ale asi výraznější hudební doprovod. Na své si však určitě přijdou i fanoušci přestřelek (je jich tu hned několik), ty jsou natočeny velmi zručně, realisticky a dost působivě.

Zprvu docela zajímavé a nápadité, zjevné inspirace jinými filmy tu jsou, ale zábava a jistá nadsázka tu seděla. Jako celek je to ale dost slabé.

Konstantní depka v úžasném vizuálu, ze kterého kouká Takrovskij jako vyšitý.

Ruské, potažmo sovětské, válečné filmy se zpravidla vyznačují velkým pathosem a neskrývanou oslavou hrdinství. Ve výsledku tak realistický konflikt - podle mého názoru - připomínají jen rámcově. O ruském snímku Bratrstvo z loňského roku to ale naštěstí neplatí. Scénář Pavla a Alexandra Lungina cílí na konec sovětské intervence v Afghánistánu a s trochou nadsázky lze asi říci, že to, co Četa Olivera Stonea znamenala pro filmové zpracování vietnamské války v USA, by Bratrstvo mohlo znamenat pro dnešní Rusko. Snad, možná, kdyby... Snímek sklidil na tamní scéně ohlasy pozitivní, ale i negativní. Státní duma jej prohlásila za "nevlastenecký" a obecně oficiální kruhy s ním měly docela problém. Příčinou je podle mě to, že kritické hodnocení vlastní minulosti se v současném Rusku teď moc nemusí, i když to je podle mě pro každou společnost věc nadmíru důležitá. Inu, co se dá dělat. Film to není dokonalý, spíše než jednolitý příběh jeho tok obrázků připomíná mozaiku osudů. Sovětští vojáci tu bojují v konfliktu, o kterém netuší (podobně jako Američané 20 let před nimi ve Vietnamu) proč se vůbec vede. O vlasteneckém zápalu v boji v poslední fázi války už nemůže být ani řeč. Vojáci se tak spíše koncentrují na to, "něco si přivést domů", takže je více zajímají různá sterea, rozprodej armádní výbavy, apod. Informačními kanály se k vojákům také dostávají zprávy z domova, z nichž jasně plyně, že "doma to taky moc nefunguje" a po návratu z fronty se asi budou řešit trochu jiné problémy. Do toho ti otravní mudžahedíny s moderními zbraněmi, kteří se furt nechtěji navzdory velkým ztrátám vzdát... Dost se mi líbilo, že snímek ukazuje odvrácenou tvář války. Nepřidává trapné romantické scény, ale tíseň, depresi a fůru nepřehledného terénu v zemi, která je válečným polem už po několik staletí.

Ano, audiovizuálně to dost skřípe. Občas i scénář drhne až běda. Ale co naplat, téma mě zajímá a ledacos dokážu odpustit. Jen víc takových pohledů do naší minulosti.

Česká republika a její obyvatelé v malém....

Kdo má Tarantina rád, tak bude mít rád i tento film (a naopak). Mně osobně Quentin T. k srdci zrovna dvakrát nepřerostl, nicméně chvílemi mě docela bavila ta retro hra s poctou konci šedesátých let.

Ze své lásky k izraelským seriálům jsem se na tomto webu vyznával už několikrát, opakovat to by bylo jen nošením sov do Atén. Dnešní doba navíc seriálům více než přeje. (Nejenom) televizní seriálové počiny jsou často ve svých tématech odvážnější a svými rozpočty se rovnají celovečerním filmům. Izraelský seriál Shtisel mezi ty velkorozpočtové však nepatří, naopak – zejména v první sérii – museli tvůrci dost s financemi zápasit. O to více se ale soustředí na podstatné věci, které koneckonců z „pohyblivých obrázků“ dělají natolik poutavou záležitost. „Shtiselovi“ jsou ultraortodoxní židovskou rodinou, která sídlí v ortodoxní čtvrti v Jeruzalémě. Jejich život provázejí obvyklé nesnáze podobně jako i mnoho sekulárních lidí a tím mohou být i českému diváku blízcí, nicméně podstatná část problémů, s nimiž se vypořádávají, pramení z víry, domlouvanými sňatky počínaje a pochybným díváním se na projevy výtvarného umění konče. Nemá to ale být myšleno tak, že by snad ortodoxní chasidský judaismus byl v seriálu podrobován zdrcující kritice. Postavy a jejich víra je zde líčena velmi lidsky, každý má nějakou svoji slabost, která je vylíčena velmi pochopitelně a uvěřitelně. Charaktery se tak jeví dost sympaticky a plasticky, takže není problém se do „víru jejich života“ ponořit a těšit se na další díl. Troufnu si říci, že seriál to asi není pro každého. Podle mě je potřeba znát aspoň základy judaismu (jinak některé sekvence mohou působit nechtěně humorně, či motivace některých postav mohou poukazovat k jejich domnělému sobectví) a být trochu trpělivý. Toto není seriál, který by šokoval velkými „cliffhangery“, plyne si svým poklidným tempem, až někdy máte dojem, že Akiva (Michael Aloni) tápající ve světě milostných vztah a zodpovědností vůči komunitě kontra touze stát se malířem, či Lipa se svoji krizí víry během pobytu v zahraničí tak nějak žijí s vámi v domácnosti. Ne každý seriál toto dokáže. V plánu je (snad letos) třetí série.

Překvapivě docela milé, byť mě to prvních cca 15 minut trochu iritovalo.