Eluin

Nečekal jsem nic moc a vlastně se mi to docela líbilo. Když jsem byl malý hoch, tak jsem ve své mysli stvořil podobný scénář (loď vracející se domů na Zemi na mrtvou planetu), toto mi to dost připomínalo, takže se v mém případě jednalo o dost příjemný zážitek. Ano, jsem si vědom mnoha nedostatků, ale své kvality "Půlnoční nebe" určitě má a stejně tak si najde i své diváky.

Už dlouho jsem neviděl něco, co by bylo zároveň takovou pitomosti a zároveň docela chytrým počinem, navíc v poslední době i dost aktuálním. Fajn podívaná.

U prvního dílu jsem lehce váhal o čem že to vlastně bude, ale pak mě seriál hodně chytil. Poskytuje velmi přesvědčivě podaný pohled na boje mezi ISIS a YPJ a dobrou atmosféru, kterou nekazí ani otevřený konec (který možná otevírá cestu k pokračování, ale možná také ne).

Seriál Dámský gambit je hitem posledních týdnů, sledovali jej snad i ti, kteří by si o šachovnici jinak neopřeli ani staré ukrajinské kolo. Já jsem šachy dříve hrával a i dnes si občas zapnu aplikaci chess.com a vydám se měřit síly se soupeři z různých zemí světa (převážně Indie). Osobně preferuji hry na 10 min. času každého hráče, delší partie zejména na dálku mají vysoký potenciál zjištění, že nakonec nehrajete proti reálnému člověku, ale někomu, komu vypomáhá nějaký software, příručka, apod. Však to znáte, lidi jsou lidi. Nuže, zpátky ale k seriálu. Leckdo touto hrou nepoznamenaný by mohl mít obavy, že seriál jej bavit nebude, že to bude pouze potěšení pro lidi, kteří milují rošády a garde. Tak tomu naštěstí není. Naštěstí pro "nešachovce", šachoví fandové možná budou trochu ochuzeni o celé partie ve své komplexnosti. Několikrát jsem si říkal, že bych se na tu partii třeba rád podíval (pomalu). Šachové mače jsou tu totiž vylíčeny poměrně rychle, kamera střihne na výsek šachovnice a následně zabírá spíše tváře hráčů. To je samozřejmě moc fajn pro tempo seriálu, nicméně o tom kdo vyhrává se dozvíte více z toho, jak se kdo ksichtí a jaká k tomu hraje hudba. Chápu ale, že v opačném případu by se z toho stalo něco jako pořad V šachu. To asi nikdo moc nechce (nic proti pořadu V šachu). Něco k samotnému příběhu, Scott Frank (podepsaný mimochodem pod fajn seriálem Godless a sci-fi Minority Report) nám servíruje story Beth Harmon (Anya Taylor-Joy), která se po smrti matky dostala do sirotčice, kde se mladá slečna po menších peripetiích seznamuje s hrou v šachy. Brzy se zjistí, že má mimořádný talent, poráží každého na potkání a přes počáteční nedůvěru získává respekt i v tomto v té době (50. a 60. léta) víceméně mužském "sportu". To se ovšem neobejde bez různých "berliček" např. v podobě alkoholu a návykových látek, kterými si Beth trochu pomáhá v šachové imaginaci. Její život je rovněž okořeněn podivnými vztahy, atd. Však to znáte. Příběh sám o sobě tedy rozhodně není bůhvíjak překvapivý a invenční. Skončí zhruba tak, jak si myslíte, že asi skončí. Jedná se o adaptaci známého autora Waltera Tevise (např. kniha Zpěv drozda), od něhož jsem něco z ranku sci-fi četl, ale moc mě nezaujal. Co je ale zajímavé podle mě dosyta, je způsob, jakým je příběh vyprávěn. Scénář má seriál napsaný výborně, promyšleně. Hudba hraje tam kde má a neobsahuje moc provařených "hitů své doby". Střih sedí skvěle a herci podle mě své postavy hrají velmi přesvědčivě. Z technických věcí mi občas trochu vadil takový ten - dnes už asi běžný - divně barevný filtr, který se hází k filmům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let. Dost mě bavilo i všímat si drobných detailů, jako je například oděv hlavní představitelky, kdy například po klíčové partii v Moskvě připomíná figurku dámy, apod. Lehce iritující mohou být i klasické nešvary mnoha "sportovních dramat", ale to už záleží na individuálním vkusu. Nutno samozřejmě dodat, že se jedná o příběh fiktivní, který vznikl v představách pan Tevise. V reálu tu v šedesátých letech takto dobrá šachistka nebyla ani náhodou. Příběh byl napsán někdy počátkem osmdesátých let, kdy svět měl ještě v dobré paměti onu "největší bitvu studené války", která se díkybohu odehrála jen na šachovnici v Islandu mezi Fisherem a Spasským. Určitá inspirace se patrně projevila i na seriálu Dámský gambit.

Ve výsledku v celku příjemné fantasy béčko naroubované na historické události. Dvojka Cage a Perlman funguje výborně.

Je sice fajn, že někoho napadlo něco podobného převést na filmové plátno (respektive tv obrazovky), nicméně tím výčet pozitiv asi končí. Přemíra patosu a hnusného kýče zabijí atmosféru. Moc tomu ani nepomáhá dost podivné vylíčení klíčové bitvy (takhle teda fakt ne).

Film Radka Bajgara Teroristka se odehrává v autorově (patrně) oblíbeném kraji, na brdských Hřebenech. Máme tu tedy opět malebné záběry s krásnými pohledy do údolí apod., však to znáte (možná) z Teorie tygra. Což o to, herce má režisér k dispozici prvotřídní, nicméně avizovaný žánr /komedie/ mu občas přeskakuje. Zejména v úvodu filmu to vypadá, že je zaděláno na solidní drama s patřičným kritickým apelem k současné společnosti. Byla by ale chyba lávky domnívat se, že snímek cílí právě tímto směrem. V klíčové scéně filmu (ano, tam, kde se máchá zbraněmi) to celé zabrousí do kategorie humoru z ranku sitcomů a už z této škatulky nevybrousí. Začátek filmu mě vlastně dost bavil, tak nějak se mi trefil do dojmu, že tato společnost je dost vnitřně rozpadlá, pravidla platí pro různé lidi různě, humanismus a lidská solidarita je taková "nepotřebná veteš" a dost jsem se těšil, jak se s tím tvůrci popasují. Zůstalo ale jen u náznaků a někdy zhruba od poloviny si film jede trochu jiný žánr, kterému kraluji absurdní a bohužel dost neuvěřitelné scény. Škoda, takto mi to přišlo jako promarněná šance (na kterou ale možná režisér ani necílil). Vrcholem trapnosti je ale zjevení se bývalé olympioničky G. Koukalové (nebo jak se teď jmenuje) ve scéně, kde jen projde, sundá zbraň, podá zbraň, nasadí si zbraň. Nechápu. Asi si paní Koukalová chtěla v něčem zahrát a z Hořovic to do Černošic není moc daleko. Pro film jako takový to ale nemá žádný význam a podobná "camea" mě ve filmech spíše iritují. Samozřejmě, v kontextu ostatní české produkce filmů se na to dívat dá, film má i několik dost vtipných momentů, jen na mě občas působil tak, jako kdyby tvůrci dali dohromady dva scénáře a z nich vznikl nějaký film.

Fuck you, Hitler! Místy doslova geniální, ale v těch jiných místech tomu vždy něco k dokonalé chuti chybělo.

Neskutečné dno, chvil kdy mi bylo za paní Žilkovou trapně bylo víc než dokážu unést i se zvýšeným množstvím alkoholu v krvi.

Filmy zaobírající se dospíváním mají nespornou výhodu v tom, že mnoho diváků si svoji osobní zkušenost prožilo (respektive prožívá - a je celkem jedno jestli v 15 nebo v 50) a není tak velký problém se s postavami ztotožnit. Toto samozřejmě platí i na Kings of Summer, protože film je v první řadě o dospívání, poté o dospívání a poté...hm, možná trochu o hadech a lovu kuřat v lese. Osobně mám s podobnými filmy trochu problém, ne vždycky mě totiž baví. I Kings of Summer bych rozdělil na poloviny. Ta první mě moc nebrala. Na humor jsem si zvykal jen velice těžce, příběh mi přišel předvídatelný a některé scény byly jednoduše podivné. Zhruba v polovině se to ale překlopilo, já si na podivné postavičky zvykl a začaly mě více zajímat. Není to poprvé, co se mi něco takového přihodilo. Přitom Kings of Summer není nějakým náročným filmem, daleko více naplňuje škatulku americké nezávislé letní oddechovky, nicméně i k nenáročným dílům vede někdy kostrbatá cesta. Kamarádi ze střední Joe a Patrick se shodou okolností dostanou na lesní mýtinku a tam si rozhodnou spolu s "třetím do party" Biaggiem postavit dům. Motivací je odpoutat se od nesnesitelného života u rodičů s nimiž jen velmi těžko navazují bližší kontakt, Patrick z nich má vyrážku (jako fakt) a Joe po smrti matky dost těžce nese morousovité nálady svého otce. Trochu mě překvapilo, jak jsou hoši ve filmu manuálně zruční, než byste řekli 3x za sebou "festival v Sundance", tak mají barák spíchnutý jedna radost. Docela by se mi hodili na chystanou rekonstrukci... Samozřejmě, není to film o Robinsonech, který by se zabýval strastmi a postupy jak si kolonizovat přírodu (když navíc se relativně nedaleko nachází rodné město chlapců). Nakonec mě ale "Králové" docela bavili. Je to celkem originální film (jak jen v této kategorii filmů o dospívání lze originální být), technické zpracování má fajn a ty "what the fuck" momenty jsou vlastně docela fajn a příjemné. Za zmínku určitě stojí, že se jedná o debut režiséra Jordana Vogt-Robertse.