M0NCA

Řeči o tom, jak je to normální, ničím nevybočující milej seroš, jsou praštěný a jejich autor bych hnala sviňským krokem. Já Gilmorky nemůžu nechat zapadnout do haldy průměrných seriálů ani kdybych se rozkrájela, protože Stars Hollow je místem, kam se vracím každý rok aspoň dvakrát a nikdy mě to nezačne nudit. Tetelím se blahem u každého vtípku, který Lorelai utrousí, křením se pokaždé, když Kirk otevře pusu, a vůbec celých třičtvrtě hodiny bývám spokojená jako malé děcko s lepenkovou krabicí :). Jen u posledního dílu bývám tak přehnaně sentimentální, že za doprovodu Lala songu, když se Rory loučí se všemi sousedy a známými, brečím jako želva ještě další hodinu, protože to přece všechno skončit nemůže... A pak začnu znovu od prvního dílů. Lauren Graham a Alexis Bledel u mě mají navěky nálepku Lorelai a Rory, ať už hrají kdekoliv. Srdovka!

Pro plastelínu mám slabost od dětství. Moc dobře nechutná, ale něco na ní bylo... Došlo mi sice až postupem času, že když nesmícháte všechny barvy dohromady a nenalepíte pod stůl tak, aby to rodiče nenašli, může vzniknout něco stejně roztomilého, zábavného a přitom geniálního, jako je Shaun, zato bylo moje vzezření silnější a já můžu slíbit, že moje děti na Shaunovi jednou vyrostou. Spolu s Krtečkem, samozřejmě :)

Tak teda pardon, ale mě tihle Průměrňákovi vážně baví. Nejen proto, že v nich díl od dílů víc a víc vidím svou rodinu, ale prostě proto, že ten bezprostřední humor (zejména díky Frankie) zasazený do každodenních situací je neskutečně odzbrojující a nemůžete říct ani popel. Nevlezle komické a na nic si nehrající. Tohle není rodina ze škatulky, které byste záviděli načinčaný dům, rozkošné dětičky a rodinnou pohodu. Tohle jsme my a já to tak chci! Jedu to teď potřetí a pořád se mi nic neokoukalo.