Baldrick

Takříkajíc syrově polský pohled na válku. Ani slovo o polském paktu o neútočení s již nacistickým Německem ze třicátých let, o incidentech typu obsazení Těšínska nebo o tom, že předválečné Polsko rozhodně nebyla žádná lidumilná demokracie (třeba např. antisemitismus a celkový profil předválečného polského důstojnictva by mohl být samostatnou a velmi výživnou kapitolou). Zároveň velké rádoby odhalení Stalina jako mýtického bubáka a satana. Žádné slovo o Mnichovu a o tom, že tzv. západní demokraté nechali zlikvidovat jedinou tehdejší výspu skutečné demokracie ve střední Evropě a žádné vyhlášení války se nekonalo a ještě se vychloubali udržením míru. Humorné mytí rukou, když v každém díle zhruba jednou(!) zopakují počty sovětských obětí, aby pak mohli po zbytek času vykládat naopak o krutostech a násilnostech sovětských vojáku a ostatních složek. O znásilňování francouzských a jiných žen americkými vojáky opět ani slovo. Ani slovo o tom, co to byla metoda spálené země, jak probíhal ústup nacistických vojsk z východní fronty, respektive co za sebou zanechávali (jediná zmínka proběhne ústy Stalina, což je samozřejmě okamžitě samo o sobě devalvováno). A o důsledcích, které měly vliv na podobné události, jako např. proč velkou část osvobozujících vojsk tvořily vojáci ze vzdálených částí svazu (Sibiře, Kazachstánu, apod.), z naprosto odlišných kultur a zemí. V jediném díle jenom jednou zazní, jak že se polští účastníci vlastně ohlížejí na Churchilla (je to přeci jen točené za britské peníze). A samozřejmě že ze západních spojenců je Roosevelt ten, kdo má víc másla na hlavě. Ještě že z toho postupně krásně vyplouvá, jak západní spojenci odkládáním otevření druhé fronty vlastně naservírovali Stalinovi východní Evropu jak na zlatém podnose. A mimochodem, polské povstání, Sověti versus nacisti (apod.), stačí prostá aritmetika (ano, jak praví klasik, smrt jedince je tragédie, smrt mnoha je bohužel v prvé řadě statistika). Desetitisíce obětí (likvidace skutečných či domnělých nepřátel) versus 6 milionů (a hrozba naprostého vyhlazení Untermensch, což pro nacisty znamenalo nejen židy, ale také veškeré slovanské obyvatelstvo - vyjma malého procenta, které by prošlo selekcí - a o tom opět padne max. letmá zmínka asi v jednom díle). Kdo žije, má stále možnost volby. Mrtvý nemá už nic.

Nepříjemné, ponuré, stylizované, podivuhodně připomínající estonskou animaci (Priita Pärna). Na jugoslávské poměry trochu netradiční.

Výborný Donald Sutherland bohužel nezachrání, co nesympatická Karen Black a přitroublý William Atherton pohnojí. Špína Hollywoodu se pro mě neproměnila v děsivou noční můru, ale v tragikomický kabaret přepálených výjevů. První stopy k pochopení pozdějšího sešupu kariéry. Ale navnadilo mě to k přečtení předlohy.

Zajímavé vidět film znovu po dvaceti letech. Z prvního shlédnutí mi zůstala vzpomínka na plesové finále, ale víc nic. Přitom následuje definitivní vrchol filmu. Póza matky ve dveřích sice působila trochu směšně, ale budiž, odpovídala celkovému pojetí. A samotný závěr mě dostal. Fantastické bruslení na hraně kýče versus formální dokonalosti. Skvěle natočené, ale dokážu to ocenit až nyní. Typické propriety a postupy, zpomalený let napříč a natruc žánrům. Slow motion jako stylotvorný prvek daleko předtím, než to přišlo do módy.

Zesměšňováním Chamberlaina se trochu odváděla pozornost od toho, že pouze jako pravý politik plnil přání davu (odkazy na roli jeho tatíka byly trochu nadsazované). I když s jeho kroky určitá část společnosti nesouhlasila, naprostá většina doufala v udržení míru. Za každou cenu. Ale palec nahoru za dostatečný prostor pro zviditelnění role lidí jako byl Joseph Kennedy, i když chvílemi možná až humorně zlehčované.

Řemeslně (animačně) zvládnuté (nikoliv precizní). Masky úsměvné, ale obstojné. Nápad zajímavý, provedení primitivně demagogické a nedotažené. A mimochodem, autobus v noci nezastavují nějací "lovci", ale evidentně profesionální myslivci při honu ("kdo vám dává v zimě do krmelců"). Celé se to veze na pubertální vlně "hejtování" ve stylu co myslivec, to sadistický primitiv. Takové to rádoby pacifistické bio-eko uvědomělé ťuťuťu ňufňání měšťácké svazácké mládeže, která si ucmrndává z veverek a srnečků, ale o lesním hospodářství a přírodě ví lautr hovno, velebnosti. Tedy pardon, možná si přečetla nějakou brožurku, pár stránek z wikipedie a jednou byla sbírat někde odpadky. A aby se medvěd bál vlka a zajíc byl obětavý odvážný hrdina, to už bylo trochu moc. Tvářit se, že inovativně obracím stereotypy a přitom rajtovat ještě větší jiné, no těpic Máňo, si du radši sjet lajnu patřičného dílu South Parku pro uklidnění.

Hrubozrné melodrama z rudé planety. Kdybych baštil Dänikena, asi bych byl spokojen. Občas se pan režisér rozvášnil až moc. Bohužel jsem se musel několikrát smát (samozřejmě ve chvílích, které evidentně nebyly určeny k pobavení). Škoda, a priori to nebyl špatný nápad.

Aktivistický žurnalistický záznam dění kolem jedné konference (nejlépe asi reportáž). Fakticky bohapusté, zato nabité emocemi. Bangladéšský vyjednavač skutečně sympatický, kdo by mu nedržel palce, ale karty jsou od začátku rozdány natolik jasně (bubáci a hrdinové), že výsledek je skutečně jen pro dočasné obveselení. A ta osoba (jakože vyjednavačka) za EU z lucemburských daňových rájů, to už opravdu bez komentáře.

Hodně specifická (subjektivní) záležitost, přitom ale propletená s osudy země. Rodinný portrét matky - profesorky, aktivistky, jedné z klíčových vůdců studentských protestů a událostí tzv. 5 října (svržení Miloševiče) a přitom dcery z prominentní rodiny předkomunistické Jugoslávie (politicky sociálně demokratické orientace). Názorové rozdělení srbské společnosti procházející jedním rozděleným bytem.

Anifilm 2012 (v soutěži). Absurdní humor, trocha toho surreálna. Aby Oscar něco získal, musí něco ztratit.