Baldrick

Snímek založený hlavně na vzpomínkách, přemítání a rozhovorech, zprvu jen ostatních pamětníků, následně i samotného ústředního aktéra. Uvedení do tématu pouze elementární, pro člověka neznalého (nebo jen letmo) peruánského kontextu zpočátku dosti matoucí. Vizuální působivost snímku je více marketingová nálepka než reálný efekt, ale jistá snaha se upřít nedala. Každopádně zajímavé uvedení do tématu a inspirace pro další studium. A hlavně ukázka toho, že to jde (a šlo) i jinak, než tou Světlou stezkou.

Historická freska maďarského venkova od časů hospodářské krize až po kocovinu z revolučních událostí padesátého šestého. A především vesnické komunity, přetvářené historickým vývojem v kolektiv. Nečernobílá, těžká jen do té míry, jak těžký byl vždy život obyčejných rolníků. Za každého režimu. Nápaditá obrazivost a promyšlené kompozice následují nosné téma životních dějů vesnického společenství. Mít možnost shlédnout někdy v budoucnu restaurovanou kopii by rozhodně stálo za to.

Bohužel je to opravdu takové, jak se tady vesměs píše. Z hlediska vyprávění to stojí na dvou hlavních postavách a jejich jakože rivalitě, o kontextu (muzice, dalších protagonistech) se dle očekávání nedozvíte prakticky skoro nic a zejména druhá polovina se přesouvá do definitivní emo fatal trágo linie směřující k jasně danému finále, které už bylo definitivně za hranou (nezvládnuté, prostě kýč). Nejsem ctitel předobrazů (byť mám určitý vztah k podobné hudební produkci z tamních končin a základní obeznámenost s tématem), ale tohle bylo tak leda pro noční projekci na Sundance. Rory Culkin to ze začátku docela dával (ale spíš jako céčková mánička, ze který se dělá ústřední postava), Emory Cohen karikatura.

Vcelku sympatický úvod pro nezasvěcené, se základními mezníky (nutně neúplně) v životě a díle. Z hlediska struktury pořadu, volby účinkujících, způsobu podání a diverzity použitých materiálů i prostředí solidně vyvážené a většinou umně balancující na hranici didaktiky a infotainmentu.

Člověk člověku vlkem. Pouštěl bych to v nákupních galeriích, pro tu srandu z reakcí. Ale jinak výsledek na půl cesty. Jako mikrosonda budiž. Co je na konci cesty. Jaký je rozdíl mezi observací a exploatací?

Neile, Neile, hysterie a bludy byl přeci omyl nechápajících vyšetřujících, tak proč z toho udělat stylotvorný prvek... Ale jinak oblíbené proprietky přítomny (pohádky bratří Grimmů, práce s červenou jako barvou života i smrti, promyšlená vizualita a scénotvorba, snová atmosféra) a vtipný konec potěšil. Zběsilost v srdci tentokrát ovládla i mozek a zplodila neukočírovaný žánrový paskvil (pravý opak skutečně mysteriózního Společenství vlků), ale nevadí, pro jednou. Jak se píše v popisce na shnilých rajčátkách, "laughably silly horror-thriller".

Radost ze života u gruzínských pradědečků. Zřejmě inspirační linie pozdějších Kusturiců a spol.

National Geographic Entertainment uvádí... Že prý podle skutečné události, jak jistý Slawomir Rawicz (ne)napsal knihu o svém (někoho jiného, jestli vůbec) útěku ze Sibiře na jih... Ale nebojte se, Reader´s Digest vám to osvětlí... Ještě že máme takové specialisty na historii. A jistý Peter Weir, jinak slavný (v Halyvůdu domestikovaný) pravdolibec, se smyslem pro realističnost (jak mnozí dosvědčí) a citem pro spokojenost pamětníků, o tom natočí dojemnou road movie, která ale, ajajaj, mnohé diváky jaksi unudila až k vydloubání soplů... Inu, ale to Bulharsko a Maroko vcelku solidně zaskočilo za Sibiř (Himaláje) a Tibet (Mongolsko), nasnímané je to vskutku pěkně a přihlouplých didaktických vsuvek o škodlivosti komunismu je tam jen několik do hodiny. Pokud tedy nepočítám ten srandovní začátek. A pateticky školometský konec. Panenko skákavá, čenstochowská...

Precizně (de palmovsky stylově) natočená halyvůdská slátanina. Nebýt několika (bohužel klíčových) momentů, byla by to možná i pecka, ale takhle z toho zůstává spíš jen (i když ne úplně) typická pohádka pro (ne)dospělé konzumenty, kteří zbaští surreálné souboje a jakože dobové haj-tek vychytávky, přitom je jim ale ponechána určitá civilní rovina (z hlediska postav). Ale, znovu přiznávám, ty mistrovy vychytávky, ty za to stojí. A božská Emmanuelle, ano, sice si tu moc nezahraje, ale i tak je kouzelná, s tím si našinec vystačí. A ty pražské lokace, inu, hezky začleněné.

Seznámení s korunovačními klenoty v přítmí svatovítské katedrály. Poetické, dobově přiměřeně pracující s možnostmi světla a barvy při kamerovém záznamu. Dozvíme se základní informace o atributech a výzdobě, hlas Václava Vosky je tradičně milým průvodcem.